Ondřej Průcha

„Chtěli jsme si nechat přeložit doklady a vysvědčení, abychom to měli. Už to samo o sobě ale bylo nebezpečné. Naštěstí ten jeden z nás měl známého, nějakého překladatele, který mu na to dal to kulaté razítko. Ale říkal: ‚Já to nesmím. Já bych to měl oficiálně hlásit. Hlásit, že si [to] někdo nechává [přeložit].‘ My jsme ještě nevěděli, jestli půjdeme do Německa, nebo do Ameriky, nebo někam jinam. ‚Takže já bych měl hlásit, že si někdo nechává přeložit doklady.‘ A pak jsme to chtěli nechat okopírovat. To jsme bydleli v Liberci a tam byla jediná kopírka. Jediná firma, která kopírovala. No, a ti by to taky měli bývali hlásit. (…) Naštěstí to ale nikdo nehlásil. Máma tehdy dělala v Thomayerově nemocnici s paní doktorkou Šiklovou. Paní doktorka Šiklová byla jedna z těch [kolem] Charty 77. A tak jí o tom máma tenkrát řekla, že to plánujeme. A ona říkala: ‚Já se s ním sejdu.‘ Sešli jsme se, pamatuji se, na Budějovickém náměstí, ne, na Kačerově u metra, aby tam bylo hodně lidí, a ona nám řekla: ‚Kluci, já vám v tom nebráním, a když budete potom potřebovat, tak já vám tam ty doklady nějak dopravím.‘ Takže v tom jsme měli alespoň tu jistotu, abychom je nebrali s sebou rovnou.“

„Když jsem emigroval v tom třiaosmdesátém, tak si nás – ještě než jsme dostali v Německu azyl – pozvali Američané do Mnichova na takový výslech. To byla pravděpodobně CIA. A já si pamatuji, [že] když jsme byli v tom Přerově na vojně, tak to byla taková komedie, že když jelo kolem zahraniční auto, tak se to muselo zapisovat a všechno hlásit. Každou značku… My jsme přijeli do toho Mnichova k těm Američanům a ten pán, co mě tam vyslýchal, říkal: ‚Kde jste sloužil?‘ A já jsem říkal: ‚Já jsem sloužil v Přerově.‘ – ‚A co mi o tom můžete říct?‘ Já říkám: ‚Nic, protože já vám můžu říct, jak se dělaly knedlíky, jak se vařily obědy, ale víc [nic]. Já jsem držel zbraň akorát měsíc. Já opravdu nic nevím.‘ On říkal: ‚To mně nevadí, počkejte chvilku.‘ A odešel dolů. Přinesl ze skladu nějaké mapy, roztáhl je po stole… Tam byla přesně zaznamenaná naše kuchyň. A říkal: ‚Tady byl sklad brambor, tady byly sporáky, tady jste měli tohle… My to všechno víme, my si to potřebujeme akorát potvrdit.‘ Tak jsem si říkal – to jsme pěkní hlupáci, když děláme takový ‚tyjátr‘, když kolem jede zahraniční auto, jak [je] všechno přísně tajné, a oni stejně věděli úplně všechno.“

„To si pamatuji dost dobře, protože jsme v té době byli na prázdninách v těch východních Čechách. Ráno, když jsme se probudili, tak jsme pořád slyšeli rádio, [které] hučelo vedle v místnosti. My jsme nevěděli, co se děje. Vyšli jsme tam a všichni dospělí seděli kolem rádia a poslouchali. Tam jsme se teprve dozvěděli o tom, že ta vojska vtrhla k nám. Ale na té vesnici, tam se nic nedělo. Jenomže končily prázdniny, šli jsme do Prahy a tam už to samozřejmě bylo jiné. Když jsme šli ráno do školy, tak tam jezdily všude kolem tanky a všude kolem vojáci. Takový to byl nepříjemný pocit.“

„Jeli jsme tím autobusem na ty hranice. To byl zájezd a jelo nás tam asi třicet. Přijeli jsme na hranice a oni nás otočili a poslali nás zpátky zase někam do Tábora, protože někdo měl špatné vízum nebo něco takového. No, a přijeli jsme tam znovu a oni vytáhli… policajti nebo celníci vytáhli asi čtyři lidi z autobusu. Ty rovnou vrátili zpátky a ostatní museli [projít] šílenou kontrolou. Naštěstí jsme s sebou nevezli nic, co by bylo podezřelé. No, a jeli jsme dál. Přijeli jsme na první benzinovou pumpu v Rakousku a tři čtvrtě autobusu vystoupilo a řeklo: ‚My tady zůstáváme.‘ Ten vedoucí toho zájezdu z toho byl dost špatný, protože říkal: ‚To mě ještě zavřou.‘“