The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Ptaszek (* 1953)

• narozen 24. června 1953 v dělnické rodině v Ostravě

• vyučil se fotografem, fotil pro podnik komunálních služeb

• na vojně čelil nátlaku kontrarozvědky, aby donášel na vojáky

• StB ho sledovala a vyslýchala také kvůli stykům s chartisty

• přestěhoval se s rodinou do kolonie finských domků v Petřvaldu

• vykládal vagóny s nábytkem a dělal topiče

• v osmdesátých letech odmítl chodit k volbám

• nesměl jezdit ani do socialistických států

• v roce 1988 se začal živit jako umělecký řezbář

• podílel se na liturgické výzdobě desítek kostelů

• v roce 2022 žil a tvořil v Petřvaldu na Karvinsku

Zlomem v životě Vladimíra Ptaszka byla základní vojenská služba. Československá lidová armáda ho na podzim roku 1975 povolala k železničnímu vojsku do Pohořelic u Brna, kde čelil nátlaku příslušníků vojenské kontrarozvědky na spolupráci. „Bylo to asi v polovině vojny, když si mě zavolal major Fiala a žádal, abych donášel na ostatní vojáky. Povídám mu: ‚A nebylo by lepší, kdybyste si s těmi vojáky popovídal sám? Oni vám řeknou, co si myslí.‘ Ihned přešel do tykání a řekl: ‚Ptaszku, ty jsi vyčůraný jako mraky.‘“

Tím to neskončilo. Kamarád z útvaru mu jednou vyprávěl politický vtip, kterému se zasmál. „Někdo to napráskal. Fiala toho využil. Vytáhl to na mě a žádal, abych podepsal svědeckou výpověď proti tomu klukovi. Já si ale ten vtip vůbec nepamatoval, a tak mi ho nadiktoval slovo od slova a chtěl, abych to podepsal. Sdělil jsem mu, že kdyby to šlo k soudu, řeknu pravdu, že mi to nadiktoval. Rozzuřil se a zopakoval legendární větu o mé vyčůranosti,“ vzpomíná.

Ještě asi dvakrát ho příslušníci kontrarozvědky zavolali, pak ho nechali být, i když neměl skoro vycházky a čelil různým tlakům. Do toho přišlo na útvar upozornění od Státní bezpečnosti, že je závadová osoba, protože v jeho bytě bydlí signatáři Charty 77. Byl to Zdeněk Vokatý zvaný Londýn a jeho partnerka Dáša, kterým byt půjčil. „Tak na mně ulpělo chartistické stigma, i když jsem Chartu nepodepsal,“ vysvětluje.

Vladimír Ptaszek tvrdí, že s odstupem let začal vzpomínat na majora z kontrarozvědky velmi rád. „Díky tlaku, kterému mě vystavil, jsem dospěl ke změně životních priorit. Přestaly mě třeba zajímat peníze jako cíl. Inicioval i mou konverzi. Našel jsem novou vnitřní svobodu, která mi pomáhala čelit nesvobodě totalitního režimu. Začal jsem vyřezávat. Pro můj život to bylo velmi důležité,“ říká.

 

Od osmi let do noci sám doma

Vladimír Ptaszek se narodil 24. června 1953 v Ostravě. Rodiče se nedlouho po jeho narození rozvedli. Zůstal sám s matkou Věrou. Když mu byly tři roky, vzali ho k sobě do Oder prarodiče z otcovy strany. „Tam jsem byl šťastný. Babička mě naučila číst, s dědečkem, který měl pohřební službu a rakvárnu, jsme společně zpívali lidové písničky,“ vypráví.

Do školy začal chodit v Odrách, do druhé třídy nastoupil v Ostravě-Porubě, protože matka si ho vzala zpátky. O rok později začala pracovat na směny jako dělnice na Dole Zárubek. Po týdnu se jí střídaly ranní a odpolední směny. „Takže od osmi let jsem býval každý druhý týden od oběda do půl jedenácté večer sám doma. Do deseti let jsem se docela bál. Dodnes obdivuji maminčinu odvahu a důvěru, že mě nechávala samotného jen s minimálním dozorem sousedů,“ říká.

Postupně si začal na samotu zvykat a užívat si ji. Četl, chodil si, kam chtěl, učil se hrát na kytaru, vyřezával. Ve škole matka slyšela stížnosti, že je individualista. Na prázdniny jezdil k prarodičům, kteří se přestěhovali z Oder do Vítkova. Tam prožil v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Pamatuji, jak lidé vykupovali v obchodě potraviny ze strachu, že bude válka. Prvního ruského vojáka jsem potkal až později na brigádě v železárnách,“ vypráví.

Na matčino přání nastoupil v Ostravě na strojní průmyslovou školu. „Maminka si představovala, že budu mistrem v těžkém průmyslu a budu se mít dobře,“ říká. Škola ho ale vůbec nebavila. Ve třetím ročníku studia nechal a na kamarádovo doporučení se přihlásil do učení na fotografa. Obor fungoval pod podnikem komunálních služeb. „Zrovna jsem dosáhl plnoletosti. Všechno jsem si sám vyřídil, vzali mě bez přijímaček. Mamince jsem to jen oznámil,“ vypráví.

 

V osmnácti letech byl bez domova

Matka se s tím nesmířila a vyhodila ho z domu. Vladimír vysvětloval, že mezi nimi už delší dobu narůstaly neshody. „Když jsem býval sám doma, zvykl jsem si na svobodu. Když měla maminka ranní směny, cítil jsem se špatně, protože jí třeba vadilo, když jsem šel do kina nebo do kavárny. Vypil jsem s vrstevníky dvě deci vína, domů jsem přišel zcela střízlivý v devět večer, ale ona zuřila. Rostlo mezi námi napětí,“ popisuje. Říká, že nakonec jí byl za vyhazov vděčný, protože mohl žít po svém. „Nebyl jsem schopen dělat to, co dělala většina. Chtěl jsem žít alternativním způsobem,“ dodává.

Protože chodil od šestnácti let na brigády do hutí a železáren, našel si o prázdninách práci a brigády mu tolerovali i v učení. Nabízeli mu bydlení na internátu. Vladimír ale raději spal u kamarádů, pod širákem nebo na schodišti v paneláku. Jednou potkal tetu, která mu řekla, že matka je v nemocnici. Navštívil ji tam, a když ji propustili, mohl se po dvaceti měsících bezdomovectví zase vrátit domů. Matka ale zanedlouho zemřela. Pamětníkovi bylo dvacet let.

Učení dokončil a nastoupil jako fotograf v komunálních službách. Fotil pohřby, svatby a jiné události. Nejčastěji ho posílali do krematoria, kde se v té době konalo asi třináct pohřbů denně. Ve dvaadvaceti se oženil s o rok mladší Dagmar Uhrovou, pozdější písničkářkou, disidentkou a emigrantkou známou jako Dáša Vokatá. Přistěhovala se k němu do bytu, který Vladimírovi zůstal po matce.

 

Londýn mě definitivně přetáhl do opozice

Zanedlouho musel narukovat na vojnu. Psal se rok 1976 a Státní bezpečnost (StB) pozatýkala asi dvacet lidí kolem pražské skupiny The Plastic People of the Universe. V politickém procesu, který vzbudil velkou pozornost mezi nekonformními intelektuály, pak bylo několik lidí odsouzeno k nepodmíněným trestům. Nespravedlivý proces se stal jedním z podnětů k sepsání Charty 77, jejíž signatáři požadovali dodržování lidských práv.

Dagmar Ptaszková se mezitím připojila k undergroundové komunitě v Rychnově u Děčína, kde se seznámila se Zdeňkem Vokatým zvaným Londýn. Byl také ve vazbě v souvislosti se zátahem na Plastiky a mezi prvními pak podepsal Chartu 77. Zamilovali se do sebe a odjeli spolu do Ostravy, kde bydleli nejprve u její matky a pak právě v bytě zákonitého manžela Vladimíra Ptaszka. Chartu podepsala i Dagmar.

„Dohodli jsme se, že budou u mě bydlet. Byl jsem rád, že zaplatí inkaso,“ vysvětluje pamětník. S Dagmar se rozvedli ještě v době jeho vojenské služby. „Dáša už byla těhotná. Londýn byl u soudu jako svědek a řekl tam, že si ji vezme. Rozvod jsme společně zapili v Bzenecké vinárně. Nehroutil jsem se z toho. Už před vojnou jsem cítil, že jsme s Dášou každý jiný. Byl jsem rád, že někde zakotvila, že má muže a já že mám svobodu,“ říká.

Na Zdeňka Vokatého vzpomíná v dobrém. „Bydleli u mě ještě asi tři měsíce po mém návratu z vojny. Londýn mi dost pomohl dostat se ze syndromu propuštěného chovance. Definitivně mě přetáhl na stranu opozice. Sedávali jsme spolu v koupelně, kouřili a vedli dlouhé hovory. Bylo to pěkné. Jen Dáša trochu nadávala, že se jí Londýn nevěnuje,“ vypráví.

 

Je vyloučeno, abyste jezdil do ciziny

Vladimír v té době navštěvoval kněze a začal chodit do kostela. „Byl jsem pokřtěný, ale nábožensky jsem do té doby nežil. Byl v tom uložen i určitý vzdor vůči režimu, kterému vadilo, když někdo chodí do kostela,“ vysvětluje. Biblická témata, kterých měl plnou hlavu, začal vkládat do dřeva. Bez ženy dlouho nezůstal. V roce 1978 se podruhé oženil s Alenou Pluskalovou, se kterou měl dva syny. Žili spolu až do její smrti v roce 2004.

Po návratu z vojny pocítil dohled StB. Je přesvědčený, že kvůli Vokatým mu začali odposlouchávat telefon a kontrolovat poštu. Že opravdu něco neklape, se přesvědčil v roce 1978, když šel požádat o výjezdní doložku do Polska. „Na pasovém oddělení mi sdělili, že mám přijít za čtrnáct dnů. Zeptal jsem se, proč mi to nevyřídí hned jako té paní přede mnou. Začali na mě řvát, co si to dovoluji, a že je naprosto vyloučeno, abych jezdil kamkoliv za hranice,“ vzpomíná. Pak mu přišlo poštou sdělení, že má zákaz výjezdu do ciziny včetně socialistických států a že bude pod dohledem.

Našel si novou práci ve skladu nábytku v Ostravě-Třebovicích, kde si více vydělal a kde ho nikdo neposílal fotit schůze komunistické strany. „Manuální práce mě bavila. Vyložili jsme vagóny a měli jsme pokoj. Navíc tam byla dobrá parta lidí vyhozených po roce 1968. Mohlo se tam nadávat na režim. A vzpomínám na situace, kdy jsme třeba s panem Stonišem nesli almaru, přitom jsme rozumovali o Felliniho filmu Silnice. Bylo to bezvadné,“ říká.

K výslechu pozvala StB Vladimíra jen jednou, a to kvůli kritickému fejetonu Dáši Vokaté, který zazněl na Svobodné Evropě. Vokatá v něm čerpala ze zkušeností jeho ženy Aleny z práce v knihkupectví, kde ji vedoucí soudružka nutila ničit některé knihy, a také z železáren, kde pak dělala uklízečku. „K výslechu měla jít Alča, ale protože jsme měli malé dítě, šel jsem místo ní. Měl jsem velký strach. Vyptávali se na různé lidi, také na Chartu 77. Tvrdil jsem, že jsem ji nečetl. Ptali se na Londýna, kterého pomlouvali. Zastával jsem se ho. Říkali si asi, že jsem úplně mimo,“ vypráví.

 

Byli první soukromníci v Petřvaldu

Na začátku osmdesátých let se Ptaszkovi přestěhovali do finského domku v hornické kolonii v Petřvaldu na Karvinsku. Navštěvovali je tam mladí lidé z širokého okolí, kteří hledali cestu ke křesťanství. Alena Ptaszková se začala učit paličkovat krajky, Vladimír pracoval v nedaleké kotelně a vyřezával. Pořídil si koloběžku a jezdil na ní po okolí. On ani manželka nechodili v osmdesátých letech k volbám, které byly jen formální záležitostí. “Byl to způsob vyjádření odporu vůči režimu,” říká.

Zřejmě i v důsledku perestrojky v Sovětském svazu komunisté na konci roku 1987 zrušili zákaz soukromého podnikání. „Dost se to tajilo a tutlalo. Alča se nicméně stala první soukromnicí v Petřvaldu na plný úvazek. Se svými krajkami musela sice před ideologickou komisi, ale povolili jí to,“ vzpomíná. On sám si požádal o vedlejší činnost na práci se dřevem. Oficiálně prodával dřevěné rámy, dřevořezby na biblická témata nabízel tajně. „Hodně mi pomohla farářka z Rychvaldu Jana Šilerová. Ona a její přátelé byli mými prvními odběrateli,“ dodává.

Když v listopadu 1989 komunistický režim padl, byl nadšený. Fandil Občanskému fóru, obdivoval Václava Havla. Dal výpověď v kotelně a živil se jako umělec na volné noze. „Poprvé jsem se mohl svobodně rozvíjet. Zpočátku jsem se bál, jestli uživím rodinu, ale šlo to. Přicházely nápady i zakázky. Taky jsem byl rád, že kluci nemusí emigrovat, aby mohli dělat v životě to, co je baví,“ vysvětluje pamětník, proč se mu líbí život v demokracii.

Svým způsobem rozumí i lidem, kteří říkají, že za komunistů nebylo špatně. „Došlo mi, že mnozí byli rozčarovaní z toho, že ten kapitalismus jako produkt demokratického systému není tak zlý a že komunisté nám strašně lhali. Možná se trošku stydí za to, jak jim naletěli.“