Karel Punčochář

„Prostě ta škola fungovala. A měli jsme tam i knihovnu. Ti, co přijížděli z Čech, vždycky přivezli nějakou knihu, ňákej časopis a dali ji do knihovny. Najednou nám sebrali park Stromovku, zlikvidovali ji. My jsme měli park, kterej byl pojmenovanej po Stromovce. Tam bylo divadlo, bouda samozřejmě, střelnice, kuželkárna, tenisový hřiště, parket, pódium pro hudbu, dva orchestry jsme měli, pěvecký sbor. Prostě komunita, jak se patří. I malý fotbalový hřiště jsme měli. Jako kluci jsme tam pak kopali, když už bylo zlikvidovaný. My jsme chtěli, aby byla jako základní celá česká škola. To už nešlo. Museli jsme jít do ukrajinský školy, jelikož jsme byli na Ukrajině. Jináč tam byla ruská škola, já jsem chtěl jít do ruský – nedovolili.“

„‚Doleva v bok! Srovnat řady!‘ A teď přišel v kožeňáku esesák. V koutku huby cigaretu. A šel podél první řady, zastavil se u někoho: ‚Vystoupit! Deset kroků vpřed a otočit.‘ Šel dál a zase: ‚Vystoupit, k tomu, postavit se a otočit.‘ Prošel celej řad a rozkaz byl asi čtyři nebo pět kroků dopředu. A teď šel podle druhý řady. A zastavil se u jednoho a: ‚Vystoupit, a k těm chlapům.‘ Další: ‚Vystoupit, a k těm chlapům.‘ A teď se zastavil u mne. A víte, že já jsem byl tak jaksi lhostejný, že já si nedovedu představit, co do mě vjelo. A teď jsem se divil, co ode mě chce. A on se díval tak do profilu, teď udělal krok, postavil se čelem ke mně. ‚Was ist das?‘ ‚Čech.‘ Ani slovo neřekl a šel dál. Ale celkem bylo osm těch, co vytáhl z těch řad, šel k nim a ještě šel jeden Němec: ‚Kalhoty dolů!‘ Všichni byli obřezaní. On to byl nějaký specialista z koncentráku, ten esesák. A teď oni, chudáci, bylo chladno, svlečení, bez kalhot, dostali lopaty a kopali záchod. A ty některý blbci, ty Ukrajinci a Rusové, se chechtali, měli z toho radost. Nevěděli, co je čeká.“

„A v ten moment mě zasáhl infarkt. Já jsem nechápal, že to je infarkt, já myslel, že mám něco s plícema. Mně to sevřelo plíce, a jak jsou ty litinový okna s malýma tabulkama, tak jsem vymáčkl tabulku, abych mohl dejchat, protože srdce potřebuje okysličenej vzduch. A aby nikdo nenadával, tak jsem povídal v ruštině: ‚Kluci, neblněte, dyť já jsem se mohl pořezat, nestrkejte se.‘ Ale hlavu už jsem měl... Kousek skla jsem ještě vyhodil, abych se nepořezal. A tři dni jsem proležel na dlažbě. Objevili se tam dva kluci z praporu: ‚Co tady děláš?‘ Já povídám: ‚Není mi dobře. Nemohli byste sehnat někde ňákou cihlu nebo kámen? Pod hlavu bych něco potřeboval. Protože na rovným ležet...‘ Tak mi sehnali cihlu, já jsem ji strčil do brašny od plynový masky, co jsem vyhodil. A povídám: ‚Trochu vody přinést...‘ No a čtvrtej den jsem vstal, už jsem pomalu chodil. Tam se objevil jeden chlap, měl brašnu a já myslel, jestli to je ňákej doktor, že se s ním poradím. Povídá: ‚Jestli ti můžu radit, tak to svinstvo tady nejez a koukej se dostat u vrat... Vstát brzy a dostat se na práci. Tam přeci jen něco padne. Ňáká kůrka, ňákej kus chleba nebo ňáká malá brambora.‘“

„Nikolajev se jmenoval. Ovšem dneska to asi bude přejmenovaný všecko. A tam byli ubytovaný důstojníci i s rodinama, to bylo velký městečko, takový vojenský. A zůstala tam jenom stráž, pár lidí. A tam jsme objevili v kuchyni takovej sud a v něm kostky masa. Bylo teplo, zasmrádlo, my jsme byli hladoví... Hergot, kdyby to nebylo zasmrádlý, měli bysme guláš. To znamená, že v takovým spěchu utíkali, že ani to maso nevzali s sebou. A samozřejmě, ženy, děti, všecko. Akorát jsem tam našel kousek takový podrážky, tak jsem ji vzal. Kožený. Ta mně pomohla po cestě. U jedněch, nevím, jestli to byli Ukrajinci nebo Poláci, jsem ji vyměnil, dali mi chleba, kus tvarohu, kus másla, tak jsem jim poděkoval, dal jsem jim tu podrážku a hotovo. Tak jsme ustupovali až do Stryje. Ještě že nám na druhej den uvařili ňákej guláš, ňáký těstoviny. Jinak vůbec nic, ani chleba. Zásobování, všecko dezorganizovaný, demoralizovaný, to si nedovedete představit.“