Mgr. Lydie Půrová

„Měli jsme sousedy, rodinu Žitných, a ti měli ve Zborově vdanou dceru. Zborov stál velice blízko Malína. Sedmnáctiletý syn jejich dcery přiběhl k večeru na Ledochovku a my jsme slyšeli, co říkal. Věděli jsme, že se něco dělo. Viděli jsme kouř a bylo slyšet střelbu. Vyprávěl nám to, a my jsme tomu nechtěli věřit. Vyprávěl nám, že jsou tam asi všichni mrtví a že Malín shořel. Bylo to k nevíře. Druhý nebo třetí den se tam šla pěšky podívat maminka s mojí sestřenicí Emilkou, co u nás bydlela. Přišly úplně zničené a nechtěly o tom ani vyprávět. Jen řekly, že je to všechno pravda. A já jsem tam jela až za moc dlouho. A vždycky jsem si na to vzpomněla a brečela jsem. Ani jsem to neviděla, a pořád jsem brečela, že už nejsou, že už nikdy nebudou. Bylo to hrozné pomyšlení.“

„Slávek těsně předtím onemocněl zánětem mozkových blan a ležel v bezvědomí. Zázračně ho vyléčil malínský lékař (židovského) původu (Otto Gross – pozn. autora). Nebyly léky. Chodila jsem tam za ním na návštěvu a Slávek o sobě vůbec nevěděl. Měl vysoké teploty a říkali, že i když se z toho dostane, že nebude normální, protože bude mít poškozený mozek. V květnu se úplně vyléčil a všechno bylo v pořádku. Vždycky jsem tam jezdila na prázdniny, protože jsem byla sama a doma mně bylo smutno. Řádili jsme tam s bratranci Josífkem a Slávkem. V červenci až jsem byla doma. Slávek se v květnu uzdravil, a v červenci shořel. Taková tragédie. Všichni byli šťastní, a...“

„Strýc Viktor byl pološílený. Jak honili jeho syna Slávka, tak bylo horko a navlečené boty, protože si mysleli, že někam pojedou. Nohy se mu zapotily a bolely ho, a tak si boty sundal. Pak je zahnali do chléva a spálili. Boty tam zůstaly. Strýc je pak našel. Jak teta ležela ve chlévě na Venouškovi, aby ho zachránila, tak tam zůstal kus jejich šatů. Vzal je a dal do boty a ještě něco našel ze Slávka. Nosil to v botě a každému ukazoval a říkal, že jsou to jeho děti se ženou. Byl pološílený.“