The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lydie Půrová (* 1932)

• narozena 28. července 1932 v Českém Straklově na Volyni

• dětství v osadě Ledochovka na Volyni

• volyňská Češka

• strýc Vladimír Bešta a jeho syn zastřeleni Sověty jako vykořisťovatelé

• teta Věra Beštová se dvěma dětmi poslána do vyhnanství

• v Českém Malíně zahynuly tři tety, dva strýci, tři sestřenice a tři bratranci pamětnice

• rodina v roce 1947 reemigrovala do Československa a usadila se v Novém Malíně

• v roce 2018 žila v Šumperku

Ve druhé polovině 19. století odešly tisíce Čechů za lepší budoucností na Volyň, která tehdy náležela pod carské Rusko. Jejich potomci patřili mezi nositele hospodářského a kulturního pokroku v tomto kraji. Krutě je ale zasáhlo 20. století. První světová válka, polsko-sovětská válka, rozdělení Volyně, sovětská okupace, zakládání kolchozů a transporty na Sibiř, nacistická okupace, vypálení Českého Malína či vraždy banderovců. Tím vším si během krátkého období prošly místní české rodiny. Mezi těžce postižené se řadila také rodina Lydie Půrové, rozené Beštové. Její teta Marie Todorovičová se svými dětmi ve východní oblasti Volyně jen zázračně přežila hladomor uměle vyvolaný sovětskou mocí. Strýce Vladimíra Beštu a jeho syna Sověti jako vykořisťovatele vesnického lidu zastřelili a jeho ženu a další dvě děti poslali do vyhnanství. Další příbuzní pamětnice zemřeli v nacisty vypáleném Českém Malíně, který se stal symbolem utrpení volyňských Čechů. Během jediného tam zavraždili tři tety, dva strýce, tři sestřenice a tři bratrance, z nichž nejmladšímu Václavovi bylo pouhých pět let.

Volyňský veterinář

Lydie Půrová se narodila 28. července 1932 v Českém Straklově na Volyni, který tehdy spadal pod Polsko a dnes se nachází na území Ukrajiny. Na svět přišla jako jediné dítě rodičům Štěpánovi a Olze Beštovým. Rodina bydlela v podnájmu a otec pracoval v blízkém okresním městě Dubno jako veterinář. Odmítl se však podvolit tlaku polských zaměstnavatelů a konvertovat z pravoslaví na katolickou víru a raději se v roce 1934 přestěhoval za svými rodiči do Českého Malína. Soukromě tam vykonával veterinární praxi a v nedaleké české osadě Ledochovka stavěl mezitím dům, kam se asi o dva roky později s manželkou a dcerou přestěhoval.

Sověti zastřelili strýce a bratrance a zbytek rodiny poslali do vyhnanství

Když bylo Lydii Půrové sedm let, obsadili kraj v druhé polovině září 1939 sovětští vojáci. Tehdy si totiž v rámci tajné smlouvy nacistické Německo a Sovětský svaz mezi sebou rozdělily Polsko. Sověti začali na okupovaném území prosazovat svou moc. Zakládaly se kolchozy a likvidovali třídní nepřátelé. Jejich obětí se stal i strýc Vladimír Bešta z Polonky, jehož jako majitele mlýna zastřelili, a jeho devatenáctiletého syna, který se jmenoval stejně jako otec, uvěznili. Do vyhnanství do oblasti kolem města Archangelsk u Bílého moře poslali jeho manželku Věru a děti Aloise a již provdanou Ninu s její novorozenou dceru Larisou Prisažniukovou. Ještě před transportem dovezli rodině Beštových do Ledochovky pávy, protože o ty jediné neměli sovětští úředníci zájem. „Maminka říkala, že ti pávi křičí, jako by přivolávali neštěstí. Doma je nechtěla, a tak je odvezla do Českého Malína,“ vypráví Lydie Půrová.

Manžel Niny se údajně zapojil do ukrajinského povstaleckého hnutí usilujícího o nezávislou Ukrajinu, jejhož členové se nazývali banderovci, a i to prý mohl být důvod perzekuce rodiny. Krátce se prý pak ukrýval u Beštových v Ledochovce. O jeho dalším osudu ale pamětnice nic neví.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se Sověti na Volyni zbavovali vězňů a tehdy také zastřelili devatenáctiletého bratrance Vladimíra. Tetě Věře se s malou Larisou nakonec v roce 1946 podařilo dostat z vyhnanství. Údajně si vytrhla své dva zlaté zuby a podplatila jimi úředníky. Až do reemigrace do Československa pak bydlela u bratra Josefa Martinovského v Českém Malíně. Nina a Alois museli jako práceschopní zůstat ve vyhnanství a Nina se pak už za svou dcerou do Československa nikdy nedostala a žila někde v Besarábii, kde založila novou rodinu. Alois se také oženil, měl děti a údajně stále žije někde v oblasti Novosibirsku. „Ještě před několika lety psal a zval nás tam,“ dodává Lydie Půrová.

Během sovětských represí o manžela přišla také teta Anna (Beštová), která se během první světové války seznámila s carským důstojníkem a následně se za ním přestěhovala do Rigy, hlavního města Lotyšska. Sovětský svaz ale v roce 1940 obsadil i pobaltské republiky. Tam také proběhly represe, jež stály život desítky tisíc lidí, kteří byli zastřeleni nebo odvezeni na Sibiř, odkud se většina z nich nevrátila. I tetina manžela jakožto bývalého carského důstojníka tehdy zatklo NKVD a zmizel pak neznámo kam.

Komunisty vystřídali nacisté

V červnu 1941 na Volyň vpadla vojska wehrmachtu. Stejně jako Sovětský svaz i Německo začalo v obsazených oblastech tvrdě prosazovat svou ideologii. Do ghetta tak odvezli jedinou židovskou rodinu z Ledochovky, Rivcovy. Zvrhlou nacistickou představu o čisté rase nakonec přežila jen dcera Helena, jejíž těžký osud je také zaznamenán na Paměti národa.

Tehdy se z východní části Volyně, patřící před druhou světovou válkou pod Sovětský svaz, přestěhovala za rodinou do Českého Malína další teta pamětnice Marie Todorovičová (Beštová) se svými třemi dětmi. Příbuzným pak vyprávěla o letech prožitých v Sovětském svazu a hlavně o uměle vyvolaném hladomoru, který si v letech 1932 a 1933 vyžádal život několika milionů lidí, zejména Ukrajinců. I Marie Todorovičová se svými třemi dětmi (manžel zemřel ještě před hladomorem) mu málem podlehla. „Vyprávěla nám, že to bylo něco nepředstavitelného a sousedé padali jako mouchy. Přišel třeba nějaký pocestný do vesnice a žebral o jídlo – a lidi ho snědli,“ dodává Lydie Půrová.

Tragický 13. červenec 1943

Pamětnice v dětství často jezdívala na víkendy a na prázdniny za příbuznými do Českého Malína. Měla to tam ráda, zvláště když si jako jedináček mohla hrát se stejně starými bratranci Slávkem Beštou a Josefem Mišákem. „Kvetly kaštany a Josífek vylezl na strom na zahradě, trhal je a házel mi je dolů. Mně se ty květy moc líbily a prohlížela jsem si je, jak jsou krásně vybarvené,“ vypráví jednu ze vzpomínek z Českého Malína pamětnice.

Bratranec Slávek ale v roce 1943 velmi vážně onemocněl na zánět mozkových blan a několik týdnů ležel v bezvědomí v místní nemocnici. „Chodila jsem tam za ním na návštěvu a Slávek o sobě vůbec nevěděl. Měl vysoké teploty a říkali, že i když se z toho dostane, nebude normální, protože bude mít poškozený mozek. Ale v květnu se úplně vyléčil a všechno bylo v pořádku. Všichni byli šťastní, a...“

O dva měsíce později a krátce poté, co se Lydie Půrová vrátila domů do Ledochovky, 13. července 1943 Český Malín obklíčili němečtí vojáci. Muže a ženy rozdělili do skupinek, nemocné a staré přivezli z jejich domů na vozech a následně všechny nahnali do stodol, chlévů, statků, školy a kostela a všechno zapálili. Kdo se pokusil utéct, toho zastřelili. Nacisté postříleli nebo zaživa upálili 374 nevinných Čechů, z nichž bylo 105 chlapců a dívek do čtrnácti let. Za oběť jim padlo také 132 Ukrajinců a 26 Poláků. Spálili osmašedesát domů a mnoho dalších budov. Dodnes zůstává nevyjasněno, proč si nacisté vybrali právě Český Malín.

Kouř z hořících domů lidé pozorovali v širokém okolí. „Věděli jsme, že se něco děje. Viděli jsme kouř a bylo slyšet střelbu,“ vzpomíná Lydie Půrová. Asi za dva dny se její maminka vydala podívat do Českého Malína. Pamětnici s sebou raději nebrala. „Přišla úplně zničená a nechtěla o tom ani vyprávět.“

Mezi obětmi byl i jedenáctiletý bratranec pamětnice Slávek, jeho pětiletý bratr Václav a dvaatřicetiletá matka Marie Beštová. Přežil jen strýc Viktor Bešta, který ten den zrovna odjel s dalšími lidmi povozem na nákup do Lucku. Ten přitom už v roce 1939 bojoval proti nacistům v polské armádě, následně se dostal do zajetí a dva roky strávil zemědělskými pracemi v Německu. Domů do Českého Malína se vrátil až ke konci roku 1941. Smrt manželky a dětí nesl velmi těžce. „Strýc našel boty, které si jeho syn Slávek, než ho upálili, sundal. Jak teta ležela v chlévě na Venouškovi, aby ho zachránila, tak tam zůstal kus jejich šatů. Vzal je a dal do boty a ještě našel něco ze Slávka. Nosil to v botě a každému ukazoval a říkal, že jsou to jeho děti se ženou. Byl pološílený,“ vypráví pamětnice o strýci, který v roce 1944 vstoupil do československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády a za účast v bojích ho mimo jiné vyznamenali Československým válečným křížem. Po válce se usadil ve Frankštátu (od roku 1947 Novém Malíně), kde se znovu oženil a měl syna Slávka.

V Českém Malíně zahynul také dvanáctiletý bratranec pamětnice Josef Mišák se svou desetiletou sestrou Lili, oběma rodiči Viktorem a Emílií a prarodiči Josefem a Antonií. Zavraždili také tetu Věru Beštovou a strýce Josefa Beštu, na kterého Lydie Půrová vzpomíná jako na velmi šikovného řemeslníka, který jí mimo jiné vyrobil sáňky. V plamenech skončila také jeho čtrnáctiletá dcera Emílie a šestnáctiletá Marie. Zachránila se jen Antonie (později Kechrtová), která také odjela na nákup do Lucku a jejíž životní příběh je uložen ve sbírce Paměti národa. Přežila i teta Marie Todorovičová, kterou také zachránila cesta na nákup do Lucku. V Českém Malíně ale rodině zemřelo i mnoho dalších příbuzných.

Odchod do Československa

Ani po těchto tragických událostech a osvobození od nacistické okupace neměli volyňští Češi klid. Kraj totiž terorizovaly tlupy banderovců, kteří bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen zabíjeli místní obyvatele, hlavně ty, kteří nebyli ukrajinské národnosti. Rodinu Beštových však nechávali na pokoji, protože otec byl jako veterinář mezi Ukrajinci oblíbený. „Když táta viděl chudou rodinu a jejich děti, tak si od nich nikdy nevzal peníze.“ Jenže v sousedství bydlelo několik polských rodin, které banderovci vyhledávali a likvidovali. Sousedé Micárkovi se proto na každou noc uchylovali k Beštovým. Jednoho večera banderovci zaklepali na dveře. Rodiče je ale do domu nepustili, protože kdyby ukrývanou polskou rodinu objevili, hrozila všem smrt. Otec je místo toho poslal do chléva pro vykrmená prasata. „Jiní Ukrajinci nám pak přinesli maso. Věděli, že nám všechno sebrali a neměli bychom maso na Velikonoce,“ vzpomíná Lydie Půrová a dodává, že většina Poláků z osady se uchýlila buď do opevněných táborů, do lépe chráněných měst, nebo k sovětským partyzánům. Přesto banderovci v Ledochovce lstí vylákali jiného polského souseda Sobieského, kterého pak u lesa zastřelili.

V roce 1947 rodina Beštových reemigrovala do Československa a usadila se ve Frankštátu, kam se po odsunu Němců nastěhovalo mnoho rodin právě z vypáleného Českého Malína. Z piety obec v roce 1947 změnila svůj název na Nový Malín. Přestože měla pamětnice za sebou jen šest ročníků ukrajinské školy, rodiče ji přihlásili na gymnázium v Šumperku, kam ji nejen přijali, ale také ho úspěšně absolvovala. Následně vystudovala Farmaceutickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1957 se provdala za Lubomíra Půra, s nímž měla syna Igora a dceru Ivanu. Až do penze pracovala v lékárně v Šumperku, kde žila se svým manželem i v roce 2018.

Poznámka: V některých publikacích je přeživší strýc z Českého Malína zmiňován pod jménem Václav Bešta. Ve skutečnosti se jmenoval Viktor Bešta.

CÍLEK, R. – RICHTER, K. – VEVERKA, P.: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

MARTINOVSKÝ, J. A.: Kronika Českého Malína. Ministerstvo informací, Praha 1945.

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín 2009.

Ústřední archiv Praha: Dokumenty k reemigraci obyvatel Českého Malína.