Ing. Karel Pyško

„V roce 1949, nechci se mýlit, ale bylo to buď 12. nebo 18. února, byl pátek, a odpoledne se konala v Karviné okresní konference komunistické strany. Vedoucí našeho pěveckého souboru byl požádán, aby udělal se svým souborem večer po konferenci program. Byl jsem členem a současně sólistou. Vedoucí také pracoval na dole Doubrava, tenkrát to byla ještě Betina. Požádal směnmistra, aby mě z noční šichty, ve které jsem pracoval, uvolnil, abych mohl vystoupit. Byl jsem jediný mužský sólista. Pak tam bylo děvče, které zpívalo soprán. V té době jsem pracoval v takzvané připravovací partě. Bylo nás dvacet členů i s revírníkem. V noci jsme připravovali porub na to, aby ráno zase těžili. Směnmistr mě uvolnil, ale žádal, abych v sobotu přišel na ranní a tu noční směnu si nahradil. Pak jsem měl hned přijít zase se svou partou na noc. Proč o tom mluvím? Nebyl jsem tam, když v sobotu ve čtyři ráno došlo k výbuchu metanu. V rubání, ve kterém jsem pracoval, zůstali všichni do jednoho. Nikdy odtamtud nikoho nevytáhli, protože tam hořelo několik dnů. Takže díky zpěvu a komunistické straně jsem jako jediný z našeho kolektivu zůstal naživu. Děkuji zpěvu, že jsem si zachránil život. Pak jsem celý život zpíval. Měl jsem důvod ke zpěvu.“

„Vzhledem k tomu, že já i nejstarší bratr jsme se narodili v nejhorší době ekonomické krize 30. let, bylo to velmi špatné. Otec neměl práci, ale ne proto, že by nechtěl pracovat. Maminka chodila na posluhu k bohatším lidem. Když tam dostala svačinku, nesnědla ji, ale přinesla ji nám, abychom měli něco k jídlu. Maminka ale byla šikulka a vždycky dokázala něco splichtit (uvařit). Byla mouka, brambory. Chodili jsme k jedné selské rodině a nosili jsme jim slupky z brambor pro zvířata. Pamatuji, jak jsem nosil oškrabiny, tak se slupkám říká nářečím ‚po našemu‘, a už zdálky jsem volal na tu paní: ‚Paní Kotásková, nesu vám oškrabiny!‘ Dala nám pak nějaké brambory, zelí, vajíčko, mléko. Nebylo to nic moc, jen na přežití, protože situace byla opravdu velice špatná. To bylo ještě předtím, než přišli Poláci. Za Poláků si nepamatuji, že by byly moc velké problémy. Nikdy se ale nestalo, že bychom neměli nedostatek. Maminka říkávala, že musíme sníst všechno, co nám dá na talíř. Za Německa to bylo horší. Maminka se naučila chodit do nuceného výseku pro koňské maso. Nebylo vždy, bylo štěstí, když jsme koninu natrefili. Maminka z toho pak dělala guláše.“

„Pro mne jak žáka bylo velmi těžké přivykat si na to, že jsme ve třídě měli smíšenou společnost, přičemž mnohé německé děti byly součástí Hitlerjugend. To mělo právo vyhlásit třeba uprostřed vyučování poplach. Byl nástup na nádvoří a šli jsme pochodem na blízké hřiště, kde s námi dělali různá cvičení jako plížení a jiné vojenské cviky. Pamatuji si velmi nepříjemný zážitek. Jednou jsem už nemohl dál, protože to byl velký dril. Zastavil jsem se, přiletěl ke mně jeden Hitlerjugend, začal na mě křičet a počůral mi hlavu. Takové apely se dělaly každou chvilku. A samozřejmě dělaly i pochody přes město v těch svých žlutých uniformách s černými šátky. Pochodovali za zvuků bubnů po hlavní třídě. Když někdo z přihlížejících nezvedl ruku, jeden z těch kluků ho zfackoval.“

„Metan byl všude. Tenkrát ještě nebyly tak dokonalé měřící přístroje. Měřilo se benzinkou. Benzinová lampa byla původní lampa horníků. Tenkrát jsme už měli elektrické lampy, jen revírníci měli i ty benzinky a jejich úkolem bylo měřit metan. Podle toho, jak plamínek v benzince stoupal, odhadoval, kolik je metanu. Nesmělo to přesáhnout dvě a půl procenta. Pokud se to stalo, bylo třeba okamžitě odejít z pracoviště a zvýšit větrání. Revírník se ale mohl mýlit, protože velikost plamínku byla otázkou milimetrů. Také jsem, bohužel, na vlastní oči viděl, že se neměřilo. Měli jsme z překopu takzvaný šibík do mezipater. Revírník tam třeba zapíchnul lampu a šel za námi do rubání. Metan tedy neměřil, anebo ho měřil jen občas. Myslím si, že tenkrát, když došlo k tomu výbuchu, tam bylo metanu až moc, protože výbuch to byl obrovský. A já jsem našeho revírníka nejednou upozornil: ‚Pane revírníku, proč neměříte metan?‘ Byl jsem totiž chytrý ze školy. Odpověď byla kolikrát drsná. Jednou jsem dostal pohlavek, že mudruji. Tak to bylo. A když došlo k výbuchu, oheň byl tak velký, protože výbuch metanu způsobil zapálení uhelného prachu, a to je pak ještě horší než metan. Hořelo všude.“