The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Raab (* 1934)

• narozen 31. května 1934 ve Smržovce do česko-německé rodiny

• otec zemřel v roce 1938 na tuberkulózu

• po odstoupení pohraničí se s matkou přestěhovali do Prahy

• rok s nimi žila židovská dívka Anny Hönigová, která se o Iva Raaba starala jako guvernantka

• po válce se přestěhoval s matkou do Jablonce nad Nisou

• vyučil se malířem ve sklářském oboru

• byl členem oddílu vodních skautů

• po zákazu Junáka s kamarády založil oddíl rychlostní kanoistiky

• pátral po osudech židovské učitelky Anny Hönigové a věnuje se připomínce jejího osudu

Příběh Iva Raaba v sobě skrývá příběhy dva. Ten druhý je příběhem mladé židovské dívky Anny, která se stala na krátký čas členem jeho rodiny.

Ivo Raab se narodil do česko-německé rodiny v roce 1934 v Jablonci nad Nisou. Z pohraniční oblasti se s maminkou odstěhoval krátce poté, co jeho tatínek v roce 1938 zemřel na tuberkulózu. „Před válkou jsme žili ve Smržovce, a když se postoupilo pohraničí, tak jsme se s maminkou evakuovali do Prahy.“ Nejprve bydleli v Dolních Počernicích, a když maminka získala práci na telefonní ústředně na Žižkově, stěhovali se znovu, tentokrát do Vršovic. „Bydleli jsme v domě, kde všichni kromě nás byli Židé. Já jsem moc nechápal, proč se Židé musí někam stěhovat. Dětem se tyhle věci moc nevysvětlovaly, doba byla taková, že bylo lepší, když jsme my menší nic nevěděli, abychom někde něco blbého neřekli.“ I když byl ještě poměrně malý, pamatuje si, když se jeho sousedé postupně shromažďovali se zavazadly před domem a odjížděli do transportů.

Aby je maminka uživila, musela pracovat na plný úvazek a k synovi sehnala guvernantku Anny Hönigovou, která se o Iva starala. Anny byla židovského původu a v Praze před válkou zřejmě studovala vysokou školu. S ní trávil pamětník většinu času a velmi brzy mu přirostla k srdci, považoval ji téměř za svou starší sestru.

Se začátkem války se represe vůči obyvatelům židovského původu stupňovaly. Židé měli zakázáno chodit na veřejná místa, jako byla kina, divadla nebo koupaliště. Nakupovat mohli jen v určených obchodech a ve stanovený čas. Nošení Davidovy hvězdy a nápisu „Jude“, viditelně umístěných na oblečení, bylo pro židovské obyvatelstvo povinné a porušení se velmi přísně trestalo. „Anny na veřejnosti odmítala nosit Davidovu hvězdu, a abychom se vyhnuli nepříjemnostem, tak jsme spolu ve městě mluvili německy, aby si lidi mysleli, že jsme Němci, a česká policie nesměla Němce legitimovat.“

U rodiny Raabových strávila Anny Hönigová více než rok. „Maminka byla ale státní zaměstnankyně, a tak jí pak už Anny nedovolili zaměstnávat. Anny potom pracovala jako hospodyně u nějakého továrníka, ale bohužel se tomu odsunu nevyhnula, a tak se dostala do Terezína. Pak už jsme o ní neslyšeli.“ Anny přitom měla příbuzné ve Spojených státech amerických, a dokonce i vyřízená víza a povolení k odjezdu. Proč se jí nakonec nepovedlo odcestovat, se Ivu Raabovi nepovedlo vypátrat ani poté, co se mu o mnoho let později podařilo zkontaktovat její americké příbuzné.

Po skončení války se pamětník s maminkou rozhodli přestěhovat zpátky do pohraničí. Nakonec odjeli do Jablonce nad Nisou, kde maminka získala práci. „Na úřadě řekla, že by se chtěla nastěhovat do domu po otcových příbuzných, kteří byli po válce odsunuti. Tam bydlím dodnes.“ Odsun se Iva Raaba přes jeho poloviční německý původ netýkal, úřady byl naštěstí považován za Čecha po mamince.

Pamětník se přidal k vodním skautům a vodáctví se stalo jeho celoživotním koníčkem. „Skauting taky nebyl napořád, protože komunisti neměli skauty rádi. To už jsme byli starší, už jsme od vody nechtěli odejít, byl to pro nás sport, tak jsme si řekli, že začneme pěstovat rychlostní kanoistiku.“ Po zrušení skautské organizace se s kamarády rozhodli založit sportovní oddíl a naplno se věnovali stavění a shánění lodí, trénování, stavbě loděnice a pořádání kanoistických závodů.

Na Anny Hönigovou Ivo Raab nikdy nezapomněl, i když se jejich životy protnuly jen na krátký čas. Až o mnoho let později se mu podařilo zjistit to, co už dlouhou dobu tušil. „Po válce jsme se po ní pídili přes Červený kříž a oni nám řekli, že zahynula v Osvětimi. Pak, když jsem byl starší, tak jsem poprosil svého syna Davida, aby se šel zeptat na židovskou obec, jestli můžeme dostat nějakou informaci.“ Z dokumentů židovské obce se jim podařilo zjistit, že Anny byla z Terezína krátce po svém příjezdu odvezena do likvidačního tábora na území dnešního Běloruska a hned po příjezdu zastřelena. „Tatínka jsem neměl, maminka pracovala, byla se mnou pořád Anny. Když máš někoho rád a on se o tebe stará, a pak se po letech dozvíš, že ji nějakej parchant zastřelil jen tak z plezíru, tak to mě dost sebralo.“

Ivo Raab by chtěl, aby se na lidi, jako byla Anny Hönigová, nezapomínalo. Spolu se svým synem Davidem se proto rozhodl iniciovat umístění Kamene zmizelých (tzv. Stolpersteine) před dům v Ruské ulici číslo 934, kde spolu bydleli.