Ivo Raab

„V tý Praze, to byla taková smutná událost, protože já už jsem neměl tatínka, tatínek mně umřel na tuberkulózu, tak mě někdo musel hlídat. A protože už ve Smržovce měli mí rodiče nějaký styky se Židy, který prchali z Německa, a poskytovali jim tady informace a jaksi u nás přenocovali, tak sháněla maminka služebnou. Měli jsme jakoby služebnou, jednu židovskou dívku, bylo jí jednadvacet roků, jmenovala se Anny Hönigová a ta o mě pečovala. Chodil jsem do první třídy, tak mě doprovázela. Ale ona měla jednu takovou zásadu, Židi museli být označený tou židovskou hvězdou, a ona to odmítla nosit. A abychom se vyhnuli nějakým nepříjemnostem, tak když jsme třeba šli do města nebo taky jsme třeba jeli do Podolí do Žlutých lázní si zaplavat, tak jsme spolu mluvili německy, aby si lidi mysleli, že jsme Němci, a česká policie nesměla Němce legitimovat. Takže jsme to vlastně maskovali. A byla u nás přes rok, jenomže potom maminka byla státní zaměstnankyně, tak jí to nedovolili. Pak byla jako hospodyně u nějakého továrníka v Karlíně nebo Hloubětíně, ale bohužel se tomu nevyhnula, tomu odsunu. Dostala se do Terezína a pak jsme už o ní neslyšeli. Po válce jsme se přes Červený kříž po ní pídili a oni řekli, že zahynula v Osvětimi. Pak, když už jsem byl starší, už jsem měl taky děti, mám syna, který je v Praze. Tak jsem říkal: ‚Davide, ty jsi v tý Praze, skoč se zeptat na židovskou obec, jestli nějakou informaci můžeme získat o Anny.‘ Tak jsme získali, bohužel smutnou, protože z toho Terezína ji zakrátko transportovali do dnešního Běloruska a to byl likvidační koncentrační tábor, kde když je přivezli, ty Židy, tak je tam vlastně hned postříleli.“

„Jak jste si prožil to dětství, vy jste se narodil, pak začala válka, jaký jste měl názor?“ – „No, jako dítě nemáš názor žádnej, že jo. My jsme žili ve Smržovce před válkou. Maminka byla na poště jako úřednice, a když byl osmatřicátý rok, kdy se odstoupilo pohraničí, tak jsme evakuovali do Prahy. Ta evakuace byla docela dramatická, protože těch Čechů, kteří evakuovali ze Smržovky, to byli hlavně železničáři a pošťáci, to byli státní úředníci a ti se museli vrátit do vnitrozemí. Tak jsme evakuovali, přidělili nám nákladní vagon, tam se daly nějaký kusy nábytku, moc ne, protože tam bylo víc rodin. Jeli jsme vlakem do Kolína. To trvalo delší dobu, mě zabalili do deky, strčili někam od kouta, mně bylo čtyři a půl roku, tak to ani si tak moc nepamatuješ. A pak jsme bydleli jeden čas v Dolních Počernicích, a než mamince přidělili nové místo na poště, tak jsme byli v těch Počernicích chvilku a pak dostala maminka místo v Praze v meziměstský centrále na Žižkově. Pak jsme se přestěhovali do Prahy a bydleli jsme nejdřív ve Vršovicích, tam jsme bydleli v takový novostavbě, to byl docela moderní barák, a pak vlastně mi maminka říkala: ‚Víš, tady v domě bydlí samí Židi‘, a my jsme tam byli jediný Nežidé. Já si pamatuju pak, když už ty Židi se museli hlásit na odvoz třeba do Terezína nebo tak, já si pamatuju, že se shromažďovali, měli nějaký ty tašky a čekali, až si pro ně přijedou, nebo museli odejít tramvají do Veletržního paláce v Praze, kde se shromažďovali, a pak odjížděli do Terezína. Tak já si tuhletu dobu tak trochu pamatuju. A celkem jsem dost dobře nechápal, proč se Židi musejí někam stěhovat. Dětem se tak nic moc nevysvětlovalo, protože ta doba byla taková, že bylo nejlepší, když jsme my menší nic nevěděli, abychom někde něco blbýho neřekli. To bylo za toho protektorátu, stejně jako pak po roce čtyřicet osm za komunismu. To bylo taky dobrý moc nikde nemluvit.“