The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Rabas (* 1963)

• narodil se 13. srpna 1963 v Chomutově

• odmala měl blízko ke zvířatům, jeho děda byl myslivec

• od dětství sbírá zvířecí lebky a kosti

• vyučil se elektrikářem, později vystudoval veterinární školu v Brně

• roky vedl Zoopark Chomutov, později se stal ředitelem Zoo Dvůr Králové

• po sametové revoluci se angažoval v politice

• v roce 2024 žil v Bečově

Zvířata ho zajímala už odmalička. Cestu k nim si tak Přemysl Rabas našel, i když se původně vyučil elektrikářem. Lásku ke zvířatům jeho rodiče brali jako dočasné pomatení smyslů. Jejich syn se ale v dospělosti stal ředitelem zoo. 

Když se Přemysl Rabas nyní ohlíží za některými příběhy z dětství, nezávislého posluchače zarazí, že jeho náklonnost ke zvířatům rodiče původně nebrali moc vážně. Malý Přemysl už jako kluk chodil se svým dědečkem myslivcem do lesa. Pozorovali spolu čolky, mloky a vydry a nejednou se také vydali sledovat zvěř do lánské obory. Rodák z Kadaně totiž jako dítě jezdil na chatu, kterou měla jeho rodina na Křivoklátě, kousek od území spravovaného prezidentskou kanceláří. 

Na 1. máje jsme chodili hledat shozy 

„Děda rád chodil po lese a občas se vlezl podívat i do obory. Tam se nesmělo. Ale občas mě tam bral taky. Nejlepší den v roce, kdy se tam dalo jít, byl první květen. Všichni byli v průvodu a mávali,“ směje se po letech Přemysl Rabas. Zatímco Čechoslováci slavili Svátek práce, on a jeho dědeček hledali v lánské oboře shozené paroží. Malého Přemka ale nezajímaly jen parohy. „Od základní školy jsem sbíral zvířecí lebky. Už někdy v šesté nebo sedmé třídě jsem dělal výstavu,“ přiznává se k neobvyklému koníčku, který se časem změnil v takřka profesionální deformaci. Později dělal výstavy i během studia veterinární školy v Brně. „Dneska je stálá expozice mojí sbírky v královédvorském safari parku. Je doplněná o nějaké kostry, které patří zoologické zahradě, ale většina sbírky je tam,“ prozrazuje pamětník. Zvířata ho ale zajímala i živá, má nespočet vzpomínek na to, jak je jako kluk zachraňoval. Jednou rodičům do panelákového bytu dovedl více než dvacet kachen.  „Jednou v zimě uhodily velmi tvrdé mrazy a stalo se, že na řece na vrstvě ledu přimrzali ptáci. Ale ve velkém.  Přes tok byly přimrzlé desítky labutí, lysek a divokých kachen,“ vzpomíná po letech na neobvyklý úkaz. „A my jsme se s bráchou plazili po ledu a odřezávali jsme je. Ty, který byly ještě naživu, jsme dávali do pytlů a nosili jsme je domů do paneláku do komory. Snažili jsme se je dát dohromady, než mrazy poleví. Nechápu, že to rodiče vydrželi,“ přiznává Přemysl Rabas. Zachráněné ptáky pustili ven asi po dvou týdnech. 

Ani tak ale pamětník rodiče v mládí nepřesvědčil, že zvířata jsou jeho osud. Místo školy se zemědělským nebo přírodovědným zaměřením se tak musel jít vyučit elektrikářem, stejně jako jeho starší bratr. I jejich otec totiž pracoval jako elektrikář. Dospívajícího Přemysla Rabase ale veterinární touha nepřešla. V době, kdy měl studovat elektrické obvody, začal docházet do chomutovského lesoparku. „Učitelé stejně viděli, že se mnou jako s elektrikářem nic nebude, a tak mě často pouštěli. Takže jsem chodil i někdy o hodinu nebo dvě dřív do lesoparku. A někdy jsem si naopak na odpolední vyučování přinesl mrtvolku, kterou jsem tam dostal od veterináře, abych ji doma vypreparoval.“ Mladý učeň tak na předmět elektrické stroje nosil třeba mrtvá selata. Přemysl Rabas učiliště dokončil, ale zvířat se nechtěl vzdát. Udělal si proto maturitu v Lounech, aby se mohl hlásit na vysokou školu. „I tak to byla ohromná drzost, protože jsem neměl středoškolskou biologii. I ta maturita byla elektro, maturoval jsem z automatizace řízení a elektrických strojů,“ vysvětluje. Pak si dal přihlášku na veterinární školu do Brna. „Musel jsem dohánět věci na přijímací zkoušky a projevilo se to i v prvních ročnících. Měl jsem výhodu jen v anatomii, protože mě vždycky zajímaly kosti a lebky zvířat. Ale v jiných předmětech jsem trochu plaval. Pak se to ale srovnalo a školu jsem dodělal,“ vzpomíná Přemysl Rabas na své studentské roky. 

Estébáci se k jeptiškám chovali hůř než Němci

V době studia se chodil učit k sestrám dominikánkám, které žily v kadaňském klášteře. Původně patřil alžbětinkám, komunisté ale při likvidaci klášterů sváželi řádové sestry na jedno místo. Přemysl Rabas měl v klášteře klid na učení. „Sestry mě vždy zavřely do nějaké cely a nosily mi tam výborný bylinkový čaj, ten jsem miloval. Když jsem si od nich ty bylinky vzal na kolej, tak jsem ten čaj nikdy neuvařil tak, aby chutnal jako v klášteře. Nechodil jsem tam ale jen kvůli studiu, zajímal mě i jejich život,“ vypráví pamětník, že jako mladý muž měl možnost účastnit se dominikánské půlnoční, na kterou obvykle veřejnost neměla přístup. Stejně jako v dětství ho pořád také zajímaly kostry, a klášter s kryptou v podzemí tak byl pro mladého studenta příjemnou kratochvílí. Specifický koníček Přemysl Rabas sdílel se známým kreslířem Jiřím Winterem Nepraktou, který se, ačkoliv byl o čtyřicet let starší než pamětník, stal jeho dobrým kamarádem. Do krypty kláštera tak vyráželi spolu, stejně jako se vzájemně obdarovávali vzácnými lebkami uhynulých zvířat. „K dvacetinám mi přivezl lebku mravenečníka stromového. Krátce nato on slavil šedesátiny a já mu věnoval lebku tapíra. Takhle jsme si to vyměňovali. To nejcennější, co jsem od něj dostal, byla lebka jeskynního medvěda. Je tak patnáct až dvacet tisíc let stará,“ popisuje Přemysl Rabas. 

Mladý student našel u řádových sester klidné útočiště. Prožil tam ale i ne úplně příjemné momenty. I když se v osmdesátých letech StB k řádovým sestrám chovala jinak než během likvidačních čistek v letech padesátých, jeptišky pořád žily pod tlakem státní moci. „V době, kdy jsem tam chodil, tam byla šťára. Státní bezpečnost hledala cyklostyl. Dneska máme kopírku, ale tehdy se na cyklostylu dost primitivním způsobem daly kopírovat texty. Hledali ho, protože si mysleli, že by na něm sestry mohly šířit nějaké zakázané texty. Bylo to nepříjemné. Říkaly mi, že takhle se k nim nechovali ani Němci za války,“ přibližuje Přemysl Rabas.

Pro pamětníka to byl jen jeden z mála nepřímých střetů s komunistickou mocí. Sám jich napřímo moc nezažil. Během srpnové okupace mu bylo pouhých pět let, a vybavuje si proto jen tanky v ulicích. Sametová revoluce zase přišla krátce poté, co dokončil vysokou školu. „Byl jsem příliš mladý, než abych se dostal do přímých střetů. My jsme museli dělat věci, u kterých jsme věděli, že nejsou v pořádku. Chodili jsme mávat do průvodu, vyvěšovat vlaječky a učit se nesmysly od základní školy až po vysokou. V jednom ročníku byly dějiny dělnického hnutí, marxistická filozofie, vědecký komunismus, politická ekonomie. A tím se zabíral čas, který by jinak studenti mohli věnovat svému oboru,“ vysvětluje. Režim uměl znepříjemnit život všem svým obyvatelům. I proto Přemysl Rabas stejně jako většina Čechoslováků sametovou revoluci vítal. Dne 17. listopadu 1989 byl shodou okolností v Praze. „Měl jsem čas, a tak jsem se mohl jít podívat na židovský hřbitov. A u hrobu rabína Löwa, jak se dávají ty kamínky a člověk si má něco přát, tak jsem chtěl, abych se mohl podívat někdy do světa. Tehdy bylo nemyslitelné dostat se za železnou oponu,“ vysvětluje. „Ten samý den jsem byl v Technickém muzeu a tam jsem se díval na tatrovku Hanzelky a Zikmunda, kteří projeli autem Afriku, která mě velmi lákala. Říkal jsem si, jestli je ještě někdy uvidím na veřejnosti. A trvalo to asi týden, než jsem je znovu viděl v televizi, pak jsem se s nimi i setkal. A za rok a půl jsem odjel na tři měsíce do Afriky.“

To byla sice první, ale ani zdaleka ne poslední cesta na černý kontinent. Přemysl Rabas jich od devadesátých let podnikl celkem devětačtyřicet a brzy ho čeká padesátá. Stal se také úspěšným ředitelem chomutovského zooparku, a když ho po šestnácti letech město odvolalo, přihlásil se do konkurzu na místo ředitele zoologické zahrady ve Dvoře Králové. I ten vyhrál a stal se ředitelem safari parku, který má mezinárodní reputaci. Se Zikmundem a Hanzelkou se setkal ještě mnohokrát. Stejně jako s dalajlamou nebo prezidenty Havlem a Petrem Pavlem. Od roku 2006 je politicky činný a od roku 2018 zastává funkci senátora za chomutovský obvod. V roce 2024 žil Přemysl Rabas v Bečově.