The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Hildegard Rajniková (* 1937)

• narozena v roce 1937 v Uhelné (Sörsdorf)

• je německé národnosti

• prakticky celý život bydlí v Javorníku (Jauering)

• otec Adolf Neugebauer bojoval ve wehrmachtu a byl několikrát těžce raněn, po válce se ocitl v sovětské okupační části Německa a s dcerou se setkal až v roce 1958

• maminka Elfride zemřela v roce 1943

• pamětnice svědkem pochodu smrti vězňů z koncentračního tábora v Březince (Birkenau)

• internována v Muně Mikulovice

• spolu s tetou a strýcem nebyli zařazeni do odsunu Němců

• strýc Alfréd Ronge byl jako Blockleiter po válce několik let vězněn

Margit Hildegard Rajniková, dívčím jménem Neugebauer, se narodila v roce 1937 v obci Uhelná (Sörgsdorf) na Jesenicku rodičům německé národnosti. Stalo se tak těsně před druhou světovou válkou, která velmi silně poznamenala celý její život. Otec Adolf musel narukovat do wehrmachtu a na konci války byl raněn a několik měsíců se léčil. Nakonec skončil v sovětské okupační části Německa, a protože v Československu již probíhal odsun Němců, nemohl se vrátit domů za svou dcerou. Margita o něm až do roku 1954 nic nevěděla. Její matka Elfride zase zemřela v roce 1943 v důsledku mimoděložního těhotenství, a tak malá Margita v těch nejtěžších chvílích svého života zůstala bez rodičů. Naštěstí se jí ujali strýc a teta Rongovi. S nimi pak zažila příchod sovětských vojsk a po válce internaci v Muně Mikulovice.

Oba rodiče Margit Rajnikové pochází z kraje v okolí Jeseníku, a jak tvrdí pamětnice, i její předci tam žili stovky let. „Moje rodina byla strašně veliká. Co jsme se teď asi před pěti lety našli, tak nás bylo sedmnáct v autobuse. Všechno to byli vzdálené sestřenice a bratranci.“Margit Rajniková se sice narodila v Uhelné (Sörsdorf), ale prakticky celý život bydlela v Javorníku (Jauering), kam se rodiče přestěhovali krátce po jejím příchodu na svět.

I když měla otce, byla sirotkem

Své rodiče si Margit z dětství moc nepamatuje. Když ještě neměla ani dva roky, vypukla válka a otec musel narukovat do wehrmachtu. „Odvezli ho do Hlučína nebo tam někde. A pak šel někde přes Polsko a jako pěšák myslím přes Afriku. Až potom skončil v Rusku.“

V té době byla maminka těhotná, ale Margit se sourozence nikdy nedočkala. V jejích čtyřech letech totiž maminka zemřela v důsledku mimoděložního těhotenství. Sama pamětnice vzpomíná, že krátce po její smrti přijel otec na dovolenou. Místo odpočinku měl ale úplně jiné starosti a musel zařizovat pohřeb. Po smrti maminky se Margit ujali teta a strýc Rongovi. „Nikdy jsem jim nesměla říkat máma a táta, protože vždycky počítali, že si mě táta vezme zpátky, jenomže k tomu nedošlo. Tak jsem potom říkala jen Oma – babička.“

Jak se Margit Rajniková již zmínila, otec se z války nevrátil. Po letech ale celou svou peripetii dceři vyprávěl. „Byl třikrát raněný. Dvakrát měl průstřel noh a potřetí zranění hlavy. Potom v třiačtyřicátým mu omrzly nohy a poslali ho do lazaretu. Říkal, že nejvíc mu bylo líto těch mladých. Kluci vždycky vystrkovali hlavy. Byli zvědaví. Kdykoli se ukázala čepice, bylo po něm. Tak hrozný to bylo v zákopech. S dalšíma zraněnýma pak přišel do Drážďan.“ Krátce po válce se ze sovětské okupační zóny pokusil dostat do americké zóny Německa. Chytili ho a poslali na úklid mrtvých v rozbombardovaných Drážďanech. „Mrtvoly co předtím naházeli do vápenky, tak je musel vykopávat. Po bombardování nezůstal v Drážďanech kámen na kameni. Mrtvý buldozerama hrnuli na jednu hromadu a pak zapálili.“ Za útěk pak ještě strávil půl roku ve vězení ve městě Halle.„Říkal, že ten půlrok byl horší jak celá ta válka. Jak ho potom mučili a dělali takový ty věci,“ dodává Margit Rajniková.

Ze sovětské zóny a později z NDR se ale domů vrátit nemohl. Již v roce 1946 probíhal z Československa odsun, a tak ani netušil, kde skončila jeho jediná dcera. Několik let se potom oba hledali přes Mezinárodní červený kříž, než na sebe našli kontakt. „V osmapadesátým už jsem byla vdaná a měla jsem dvouletou dceru, tak jsme ho navštívili. Já jsem si dala šátek na krk a přes ten šátek jsme se potom na nádraží poznali.“ Otec už byl v té době znovu ženatý a bydlel v Saalfeldu v NDR. Několikrát potom přijel za dcerou do Javorníku a Margit Rajniková ho také mnohokrát navštívila. Než však došlo k těmto událostem, zažila Margit ještě mnoho dramatických chvil.

Konec války a internace v Muně Mikulovice

Když se blížil konec války, nastoupila Margit do 1. třídy obecné školy v Javorníku (Jauering). Vzpomíná, jak ještě v lednu 1945 viděla v okolí města procházet pochod smrti vězňů z koncentračního tábora v Březince (Birkenau). Ještě dnes je v okolí Javorníku roztroušeno několik hrobů nevinných obětí tohoto pochodu. „Kolem dokola vojáci a psi. To jsem viděla, jak se jen skutáleli do příkopu. Jako černý klubko tam leželi.“

Sovětští vojáci do Javorníku vstoupili až 8. května 1945. Rongovi i s Margitou se těsně před jejich příchodem ukryli u příbuzných v dnes již zaniklé obci Hraničná (Gränzgrund) u Vojtovic (Woitzdorf).  „Tam potom jezdili Tataři. Na hlavě čepici a na ní péro. Byli to hrozní chachaři. Já jsem byla děcko, tak mně skoro nic neudělali. Ale ty mladé holky byly nešťastné. My jsme byli se strýcem schovaní v lese za takovým kamenným násypem a dívali jsme se dolů na vojáky.“ Margit Rajniková dále vypráví, že sovětští vojáci v Hraničné znásilnili několik žen, za což pak prý zaplatili svým životem. Na rozkaz jejich velitele je ještě v obci zastřelili.

V období těsně po válce nesměla Margit jako Němka navštěvovat školu. To ji ale neodradilo a pravidelně do ní docházela. „Ráno mě ze školy vyhodili a odpoledne jsem šla do školy znova.“ Snažila se co nejrychleji naučit česky, aby rozuměla ostatním spolužákům. „Sice se mně posmívali, ale já jsem měla takovou snahu se každý den naučit deset českých slov.“Jako sirotka ji prý chtěli poslat do sběrného tábora do Švýcarska. Margit však chtěla za každou cenu zůstat u strýce a tety, a tak tuto pomoc odmítla. Do Javorníku postupně proudili noví osadníci. Margit Rajniková vzpomíná hlavně na nové české sousedy Jaroslava Baču s rodinou. „Oni mě vždycky nakrmili a oblékli a všechno. A když jeho děti dostaly nářez, já taky. Teta u nich pracovala.“

V domě už ale s nimi nežil strýc Alfréd Ronge, kterého uvěznili ve Zlíně. Za války totiž dělal Blockleiter, což byl blokový vedoucí zodpovídající zhruba za padesát bytových jednotek.„Musel to vzít. Kdyby to nevzal, tak ho zavřeli. Nebyl jako schopný voják.“Kvůli tomu nakonec prošel internačním táborem v Javorníku, několika věznicemi a jáchymovskými uranovými doly. Domů se vrátil až po pěti a půl letech, v roce 1951. „Bohužel měl potom v Jáchymově úraz a byl půl roku ve vězeňské nemocnici v Karlových Varech. Ale to už měl po trestu, ale pořád byl ve vězeňské nemocnici. Nedali ho do civilní. Byla jsem ho tam navštívit a měl díru v noze, propálenou tak na prst. Vybírali mu kost po kosti. Měl to všechno spálené od uranu. A to měl ještě úraz na hlavě, v dolech byl totiž i zasypaný. Potom, jak přišel domů ptali se ho, jestli ho nějak bili a strýc říkal: ,Dejte mi pokoj, já už nechci o vás nic slyšet.’ Víte, to bylo takový všelijaký. Potom co přišel z kriminálu, tak zemřel. Měl silné astma.“ Když potom teta žádala o vdovský důchod, úřady ho zamítly, že je příliš mladá, aby dostávala peníze od státu.

Margit Rajniková tvrdí, že právě kvůli uvěznění strýce je neodsunuli do Německa. Čekalo se, jak dopadne jeho případ, aby mohli poslat celou rodinu společně. Mezitím ale odjely poslední transporty, a tak Margit s tetou zůstaly v Javorníku. Než k tomu došlo, soustředili devítiletou pamětnici s babičkou a tetou v obrovském areálu Muny Mikulovice. Margit Rajniková nevzpomíná na deset týdnů, které tam strávila, vůbec dobře. „Ze mě už potom měli hlídači srandu. Protože vždycky každý den se mě ptali, co umím. Já jsem zase uměla nějaký slovo česky. Pracovali jsme s tetou u pekaře a ten nám potom dával chleba. V Muně jsme měli ještě starou babičku. Ta musela vždycky zůstat doma. Já jsem večer vždycky šla domů s bochníkem chleba. A ten pán nám vždycky vykrojil kousek zespodu a do toho nám dal trochu másla nebo margarínu nebo hrušku. Prostě nám dal trochu jídla. Tam bylo jídla vám řeknu. Na Mikuláše za těch deset týdnů jsme poprvé dostali takovej kousek margarínu. Dennodenně jakási černá káva z melty, dva brambory. To byla večeře. A v poledne jakási máčka z kvašáků a zas brambory. Žádné maso neexistovalo. To bylo zahuštěné jakýmsi čímsi a takové jídlo jsme dostávali dennodenně. A já od té doby nemůžu kvašáky ani vidět. Nebo abych dala k nějakému masu okurku.“

Vypráví také, jak ji jeden český dozorce dokopal kvůli kůrce chleba. „Dodnes mám jizvu. Oni měli tenkrát takový vysoký boty. Komisňáky s cvoky. Nás čtrnáct děcek jsme se vrhli na kůrku chleba. Rozmlátil mě. On z toho měl buďto srandu... Navrchu na kopci byla ambulance. A když se něco stalo, tak tam člověk musel zůstat ležet na pokoji. Byly tam tříposchoďový postele a štěnice, že to hýbalo postelema. Zdravotní sestra mně to potom zašívala.“

Doma v Javorníku

Nakonec si je z tábora vyžádal soused Jaroslav Bača pro práci na statku. Po nějakém čase se Margit vrátila opět do školy. Velmi rychle se učila a v češtině dělala velké pokroky. Po základní škole vystudovala zemědělskou školu v Lipníku nad Bečvou a potom pracovala ve státním statku v Javorníku. Souseda Jaroslava Baču, jenž její rodině několikrát pomohl, nakonec s celou rodinou vystěhovali do Palkovic u Frýdku Místku, kde musel pracovat ve vítkovických železárnách. V Javorníku měl totiž velké hospodářství, a když se tam v roce 1950 zakládalo JZD, odmítl vstoupit. Zato mu hospodářství zkonfiskovali a musel opustit Javorník. „Paní nám vrátila šicí stroj a všechno nám vrátili. Nenechali si nic. Fakt byli moc hodní.“

V roce 1956 se paní Margit provdala za Petera Rajnika, který do Javorníku přišel s brigádou mládeže z Liptovského Mikuláše. O svou tetu Martu se starala až do roku 1989, kdy zemřela. Dnes bydlí stále ve stejném domě v Javorníku, kde prožila tolik těžkých životních zkoušek.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočila zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam, tel-776 050 666