„Každý den někdo jinej s aktovkou a sedl si do baráku: ,To se mně líbí! Tam chcu být!´ A hotovo. Ještě kolikrát byly aji v troubě buchty teplé. Od tych Němců. Oni se museli sebrat a běžte. Ven. Hotovo."
„Na nádraží, jak nás tam prohlíželi. A to jsme si hlídali. Když jsme našli dobrýho finance nebo špatnýho, tak už druhýho jsme nenechali. A vždycky to stálo to zboží tam. Kufry, tašky, všecko stálo před tým nádražím. A řekli, no, že musí prostě, že musí to znovu prohlídnout. Tak pokaždý, když vás někdo prohlídl, tak něco vám vzal. Odcizil pro sebe. A my jsme měli, byli chudí. My jsme neměli žádné velké majetky. Vím, že mi říká ten pán, no, že: ,Saně musíme ti sebrat. Abysme aspoň něco ti vzali.´" „To vám řekl takhle?" „No. Abysme vám aspoň něco vzali, jo. Babce vzali tu velkou mísu, z porcelánu takovou, jídelní mísu velkou. A já jsem brečela. Já říkám: ,Prosím, prosím, nechte mi tu panenku.´ Měla jsem takovou panenku velikou, co jsem dostala na poslední Vánoce od mámy, když mi bylo pět roků. Říkám: ,Prosím, prosím, to mi nechtě. Neber mi to.´A tak potom. A já říkám: ,Maminka mi to darovala, ještě na Vánoce mi to dala, a ona mi umřela.´ Tak možná byl takovej trochu lítostivej, víte, ten pán." „Tak vám ji nechal, tu panenku." „Nechal. A mám ju dodneska! Potom jsem přidělala, copy jsem měla, tak až, až jsem si jich ostříhala, jak jsem měla sedmnáct, tak mi jeptišky udělaly paruku z ní. Na tu panenku. To je unikum."
„Za kousek chleba takový jak kůrku, jak prst, tak jsme se tam pobili. Ale myslím jich třináct nebo čtrnáct děcek. Že mě tam potom jeden kopl do hlavy, že jsem šla na ošetřovnu až. Navrch mě odvedli a ta sestra zdravotní mi říká: ,Buď tady. Neříkej, že tě to už nebolí!´ Tak mi zavázala pár dní hlavu, abych byla trošku lepší." „A kdo vás kop do tý hlavy?" „Jeden policista." „To byl ten, co vás tam hlídal, jo?" „Jo. Tam jich bylo těch takových. A měli ty boty s těma cvokama. Zima byla. Tolik sněhu! Ježišmarja."
„(To byl na poli u sedláka v Uhelné.) Na poli musel nechat stát koně, k tomu mu dali vojenský razítko vojenský kůň a odvezli ho do Hlučína nebo tam někde. A odtud šel někde přes Polsko a já nevím kde, přes Afriku jako pěšák. Až potom skončil v tom Rusku. Byl třikrát raněný. Dvakrát měl průstřel noh a potřetí zranění hlavy. Ale s tím průstřelem noh, to mu omrzlo. Potom byl v tom třiačtyřicátým, jak je zahnali do toho kotle, tak se nějak dostal odtama pryč a to mu právě omrzly nohy. Tak přišel do toho lazaretu. On říkal: ,Mně nejvíc bylo líto těch mladých děvčat.‘ Ti kluci vždycky vystrkovali hlavy: ,Jedeme do války.‘ Byli zvědaví. Kdykoli se ukázala čepice, bylo po něm. Tak to bylo hrozný v těch zákopech. Říkal: ,Ty kaťuše a toho tam bylo nejvíc.‘ A s těma, co byli taky zranění, tak přešel do Drážďan. Tam ho vyléčili, ale měl tam takovou bídu, že Američani vzali ten lazaret a hodili jim tam pytel zrnkové kávy. Oni neměli nic. Oni už potom jedli i lidský maso těch mrtvol, aby přežili.“
„Já mám dodneška jizvu, jak mě (dozorce) dokopal za takovou kůrku chleba. Oni měli tenkrát takový vysoký boty. Komisňáky s cvoky. Jak hladný děcka jsme se vrhli... On z toho měl buďto srandu... Jedna sprcha na celej lágr. To bylo navrchu až na kopci. A tam byla i taková ambulance. Sestra tam byla. A když se něco stalo, tak tam člověk musel zůstat ležet na pokoji. Rozmlátil mě. Nás čtrnáct děcek se vrhlo na takovou kůrku chleba. Byly tam tříposchoďový postele a štěnice, že to hýbalo postelema. No, dokopal nás. A ta sestra mně to potom zašívala. Tady mám jizvu. Sáhněte. To jde úplně cítit.“
„Tady bombardovali v pětačtyřicátým, myslím v březnu, pak dali volný průjezd Rusům. A to tu tři dny chodily kolony. Vozíky s koněma a ti zajatci a vojáci a já nevím co všechno. Potom právě šli přes Vojtovice. Tady biskup pověsil bílou vlajku, tak tady měli volný průchod na Landeck. Tam potom v těch Vojtovicích šlo všechno dolů do Landecku. Oni přišli z Vidnavy a tady v Javorníku zůstal stát hrnek na stole. A tam bylo hotové peklo. A my jsme právě šli do Hraničné. Tam jsme měli tu tetu. Tam potom jezdili ti tataři. Na hlavě čepici a na ní to péro. To byli hrozní chachaři. Já jsem byla děcko, tak mně neudělali skoro nic. Ale ty mladé holky byly nešťastné. My jsme byli se strýcem schovaní v lese. On jako hajný věděl. Za takovým kamenem, násypem. A dívali jsme se dolů na ty vojáky. To bylo hrozný.“ Otázka tazatele: „Takže tam docházelo k nějakým násilnostem? Znásilňovali ženy?“ M.R.: „Jo. Ale ty, kteří něco někomu, tak ten jejich velitel je postavil, puf puf a bylo po nich.“
„V Muně jsem byla deset týdnů. A to už ze mě měli srandu potom ti financi. Protože vždycky každý den: ,Co ty umíš?' Já jsem zase uměla nějaký slovo česky. Tam jsme byli u toho pekaře. A ten si zval do práce do pekárny babičku. Oni se jmenovali Kartuzo nebo tak nějak a měli tři děvčata. Potom nám dal chleba. V té Muně jsme měli ještě starou babičku. Ta musela vždycky zůstat doma. Já jsem večer vždycky šla domů s bochníkem chleba. A ten pán nám vždycky vykrojil kousek zespodu a do toho nám dal trochu másla nebo margarínu nebo hrušku. Prostě nám dal trochu jídla. Na Mikuláše za těch deset týdnů byl poprvé takovej kousek margarínu. Denodenně jakási černá káva z melty, dva brambory. To byla večeře. A v poledne jakási máčka z kvašáků a zas brambory. Žádné maso neexistovalo. To bylo zahuštěné jakýmsi čímsi a takové jídlo jsme dostávali denodenně. A já od té doby nemůžu kvašáky ani vidět. Nebo abych dala k nějakému masu okurku.“
„Pět roků. A nakonec poslední půlrok byl v Jáchymově. Taky byl v Neplachovicích v cihelně. U Opavy byl v nějaké železárně. Vždycky ho tak... protože byl šikovnej a pracovitej. Ale bohužel v tom Jáchymově měl potom úraz. A tak byl potom půl roku v Karlových Varech v té vězeňské nemocnici. Ale to už měl odsezené, ale pořád byl v té vězeňské nemocnici. Nedali ho do civilní. Tak jsem ho tam byla navštívit a měl díru v noze. Měl to propálený tak na prst. A vybírali mu kost po kosti. To měl všechno spálené od toho uranu. Mezitím potom k tomu konci byl i zasypaný a měl úraz na hlavě. Potom, jak přišel domů, asi půl roku potom... Oni po něm babičce nedali ani důchod. Nic. Ptali se ho, jestli ho nějak bili, a strýc říkal: ,Dejte mi pokoj, já už nechci o vás nic slyšet.' Víte, to bylo takový všelijaký. Tak on jak přišel z toho kriminálu, tak zemřel. Měl silné astma.“
Margit Hildegard Rajniková, dívčím jménem Neugebauer, se narodila v roce 1937 v obci Uhelná (Sörgsdorf) na Jesenicku rodičům německé národnosti. Bylo to těsně před druhou světovou válkou, která velmi silně poznamenala celý její život. Její otec Adolf musel narukovat do wehrmachtu, na konci války byl raněn a několik měsíců se léčil. Nakonec skončil v sovětské okupační části Německa, a protože v Československu již probíhal odsun Němců, nemohl se vrátit domů za svou dcerou. Margit o něm až do roku 1954 nic nevěděla. Její matka Elfride zemřela v roce 1943 na následky mimoděložního těhotenství, a tak malá Margita v těch nejtěžších chvílích svého života zůstala bez rodičů. Naštěstí se jí ujali strýc a teta Rongovi z Javorníku (Jauering). S nimi pak zažila příchod sovětských vojsk do dnes již zaniklé obce Hraničná (Gränzgrund). Po válce byl její strýc jako Blockleiter zatčen a několik let vězněn, a protože se čekalo na rozhodnutí soudu o jeho vině či nevině, nebyly Margit Rajniková s tetou zařazeny do odsunu Němců. Prošly ale internačním táborem v Muně Mikulovice, odkud odjížděly transporty do Německa. Na tento tábor má dodnes velmi špatné vzpomínky. Po válce vystudovala zemědělskou školu a pracovala ve státním statku v Javorníku, kde se svým manželem bydlí dodnes.