Miroslav Randa

„To samovznícení byl trochu problém, protože jsme potom sehnali fosfor, který musel být pořád potopený ve vodě, jinak by vzplanul. Jako normální sirka nebo něco takovýho, ovšem tam už se jedná o to vzplanutí. No, teďka jsme to měli připravený tak, že jsme měli normálně flaštičky od inkoustu, aby to nebylo nápadný, jako že školák já něco převážím, kdyby mě náhodou chytli, protože nemůžu říct, jestli bych odolal tenkrát při výsleších. Zkrátka, aby se nedalo nějak prozradit, tak na ty flaštičky jsme udělali dudlíky a ty dudlíky měly dírku. Ovšem ta dírka se propíchla jedině tehdy, když už se to tam dávalo. Obrátilo se to, to znamená, že vytekla určitá kapalina. Někdy to bylo s kyselinou. Zkoušeli jsme všechno možný, co by bylo nejjednodušší.“

„No, tak ta nenávist! Protože otec, když jsme museli opustit pohraničí, tak lezl prakticky… on byl normálně na takovým tom stanovišti a z toho stanoviště se tenkrát ovládaly všechny možný návěstidla i závory, takže to byl takovej prostor a tím prostorem se otec musel… jelikož už tam byli ti žoldnéři tý NSDAP, tak tím prakticky vylezl a utekl jim. Jinak prakticky všichni ti Češi, co tam byli, tak je dávali do koncentráku. Takže otec tam zůstal možná čtrnáct dní, tři neděle, kdy my jsme odjeli jako děti, a to nás vždycky rodiče dali do nějakého transportu vojenského, když už se vraceli a prakticky byla podepsaná ta smlouva o tom vysídlení.“