The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Randa (* 1929  †︎ 2020)

• narozen 8. ledna 1929 ve Velkém Oseku

• roku 1938 rodina v rámci obsazení pohraničí vyhnána z domova

• v roce 1943 se zapojil do skupiny železničního odboje, kterou vedl jeho otec

• roku 1952 nastoupil vojenskou službu

• živil se jako řidič v kaolinových závodech

• zemřel 27. prosince 2020

Byl rád za práci alespoň v pohraničí

Miroslav Randák tvrdí, že celý jeho život ovlivnilo to, že Němci jeho rodinu v roce 1939 vyhnali z domova v pohraničí. Miroslav se narodil 8. ledna 1929 ve Velkém Oseku. Nedlouho poté získal jeho otec v době hospodářské krize ke správě drážní domek a s ním práci na železnici. „Před válkou byla velká nezaměstnanost, otec byl rád, že se dostal alespoň do pohraničí.“

Na konci 30. let začal sílit vliv německé nacistické strany NSDAP a v pohraničí se začali pohybovat žoldnéři napojení na nacisty. Uzavřením mnichovské dohody byly pohraniční oblasti připojeny k Německu. Pan Randa jen těsně unikl německým vojákům, kteří všechny české železničáře posílali do koncentračních táborů. Rychle sebral rodinu a utekl do vnitrozemí.

Randovi se usadili na samotě u železniční zastávky Pohledští Dvořáci, která je vzdálena šest kilometrů od Havlíčkova Brodu (tehdy Německého Brodu), kam Miroslav nastoupil do školy. „Jednou za měsíc jsme chodili do školy, což nám celkem vyhovovalo. Vždycky nám spíš dali úkoly a zase jsme šli. Neměli jsme takovou bídu, protože jsme měli hodně zvířectva, takže jsme mohli handlovat a předávat třeba i cigarety a oblečení dál.“

Pak jsem pochopil, že se musím chovat správně jako člověk a Čech

Miroslavův otec měl kvůli vyhnání z domova pořádný vztek. Příliš neváhal a rozhodl se proti německým okupantům bojovat. Miroslavův bratr byl zaměstnán v drogerii v Německém Brodě, kde mohl získávat chemikálie, které pak využívali na výrobu zápalných směsí. Zároveň se hodilo bratrovo laborantské vzdělání, protože odbojová skupina, jež se postupně vytvořila kolem pana Randy, se snažila objevit samozápalnou směs, která se vznítí až za nějakou dobu.

Vzhledem k povolání Miroslavova otce se odbojová skupina zaměřovala především na železnice. Snažili se odpálit železniční uzly, aby zpomalili nacistické zásobování, nebo směsi vpašovali do německých nákladních vagonů. Miroslav ze začátku skupině pomáhal především jako spojka. „Později když už jsem byl v učení, tak jsem měl trochu víc pojem o tom, že se musím chovat správně jako člověk a jako Čech, tak mě zapojili jako spojku a dával jsem buď zprávy, anebo i určitý destrukční materiál.“ Až od roku 1943, když mu bylo už skoro patnáct, se Miroslav do činnosti odbojové skupiny zapojil naplno. „Předtím mě rodiče nechtěli vystavit nebezpečí a taky jsem toho moc ještě nevěděl.“

Záleželo na příznivém počasí

Skupina hodně experimentovala s chemikáliemi. Nakonec se jako ideální pro jejich potřeby ukázal fosfor. Kapalina byla na místo určení distribuována poměrně sofistikovaným způsobem. „Měli jsme to připravené tak, že jsme měli normálně flaštičky od inkoustu, aby to nebylo nápadný, že já jako školák něco převážím, když by mě náhodou chytli. Nedokážu říct, jestli by člověk odolal tenkrát při výsleších. Zkrátka, aby se to nedalo nějak prozradit, tak na ty flaštičky jsme udělali dudlíky a ty dudlíky měly dírku. Ta dírka se propíchla jedině až tehdy, když už se to dávalo. Obrátilo se to a vytekla kapalina. Někdy to bylo s kyselinou, zkoušeli jsme všechno možný, co bylo nejjednodušší.“

Odbojová skupina se snažila obstarávat i destrukční materiál, ale za války to bylo náročné. Vlastnili akorát šest dynamitů a otec měl pistoli. „Ta nešla ale prakticky vůbec použít, to by bylo hodně nebezpečné, že nás to prozradí.“ Akce, které prováděly, nikde neevidovali, aby neměli u sebe žádný usvědčující dokument, kdyby byl někdo z nich zatčen. Skupina měla také několik spolupracovníků na nádraží, kteří kryli jejich činnost nebo jim pomáhali dostat zápalné směsi do vlaků. „Abychom se neprozradili, protože to by bylo hodně nebezpečné, tak jsme to dávali lidem, co byli hlídky na nádraží, a ti to distribuovali do vagonů na místa. Muselo být ale příznivé počasí, jinak to zhaslo.“

Když byla zápalná směs umístěna ve vlaku, mohli odbojáři již pouze doufat, že se vznítí v dostatečné vzdálenosti od jejich působiště, aby na ně nepadlo podezření. „Teď záleželo, aby nepršelo, aby to hezky hořelo. Prakticky to vzniklo tak, že se to samo zapálilo, ale až třeba někde u Brna, aby se nedávalo všanc místo, odkud to přišlo. Nebo měli za úkol oni na nádražích, že přelepovali vizitky na vagonech, aby ten vagon šel zpátky místo toho, aby šel na frontu.“

Byli to samí lidé vyhnaní z pohraničí, zášť byla veliká     

Odbojová skupina pana Randy byla složena kromě jeho synů ještě ze čtyř mužů. Hlásili se k odbojové brigádě mistra Jana Husa, která se formovala v Ledči nad Sázavou, tedy nedaleko tehdejšího Německého Brodu. Heslem brigády bylo „Pod svícnem je největší tma“. Součástí brigády bylo ještě několik další skupin, jež prováděly podobnou diverzní činnost. „Dnes se tomu musím smát, jak jsme byli vynalézaví, abychom něco udělali. V tom kruhu byli samí lidé, kteří byli vyhnaní z pohraničí, takže tam ta zášť vůči Němcům byla hodně velká.“ Utajení skupiny bylo úspěšné. Zatčen byl jen jeden z nich, a to až na konci války, takže unikl vážnějším postihům.

Miroslav se po válce do školy nevrátil. Začal pracovat jako šofér v podniku Sedlecké kaolinové závody a stal se členem sociálně demokratické strany. Když moc v zemi převzali komunisté, byl na sociální demokraty vyvíjen tlak, aby přešli do komunistické strany. Miroslav odmítl stát se straníkem, což mu způsobovalo problémy. V roce 1952 nastoupil do vojenské služby v Chebu. „Na vojně jsem měl pak velké problémy, protože jsem měl v záznamech, že jsem byl partajník a nepřestoupil jsem do komunistické strany.“ Miroslavův bratr naštěstí působil v kanceláři u vysokého důstojníka a zařídil bratrovi lepší umístění. „Pak jsem dělal autoinstruktora v kurzech. První rok na vojně jsem byl tak zproštěn těch cviků a tak dále.“

Po návratu z vojenské služby se Miroslav vrátil zpátky do zaměstnání. „Jezdil jsem s pohlavárama toho podniku, takže jsem měl různé možnosti, protože jsme přeci jen byli perzekvováni, i když jsme byli váleční veteráni. Komunisté to dělili na veterány z východní a západní fronty. Měli jsme strach, abychom se tam nedostali.“ Jako řidič působil Miroslav až do roku 1962, kdy odešel do důchodu. Za odbojovou činnost během války byl odměněn až po roce 1989. Komunisté uznávali pouze veterány z východní fronty a domácí odboj jen komunistický. Dnes je Miroslav Randa členem Sdružení válečných veteránů ČR a získal již čtyři medaile za odboj.

Pamětník byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů.