„5. května 1945 si už lidé troufli veřejně strhávat německé nápisy, vlajky na domech se objevily už 2. května, přestože Němci vyhlásili zákaz, tak už ztratili schopnost se ve městě prosadit. Bylo zajímavé, že obzvlášť ajznboňáci se už pohybovali ozbrojení. Existovala takzvaná Ozbrojená stráž železnice, říkalo se jim osožáci. Pro nás to bylo mimořádně důležité, protože byli vybaveni samopaly a už také obsadili klíčová místa. Bylo to asi 7. května, na hlavní silnici mezi Prahou a Poděbrady přes nymburský most přejel německý výsadek v kolopásu a za ním šli pěšáci. Nymburské velitelství nám v tu chvíli oznámilo, že máme shodit zábrany, které byly připraveny na výjezdu z mostu směrem na nymburské náměstí. Shodili jsme mezi postavené trámy kulatinu, ten kolopás se rozjel proti této barikádě a jeden kluk, syn vojáka, říkali jsme, že byl blázen. Nadzdvihl jednu traverzu asi do výše hrudníku a postavil se přímo před kolopás a ten na to najel. Z kolopásu hned vyskočil důstojník a namířil na něj pistoli. Jeden z osožáků začal střílet ze samopalu a důstojníka zasáhl přímo do hlavy.“
„Když jsme s otcem přijeli v roce 1945 do Liberce, tak otci hned nabízeli, ať si tam vybere barák. Musím říci, že tehdy tam vládla Revoluční garda a že to byl s nimi velice tvrdý zážitek. Otci nabídli například dům, ve kterém samozřejmě předtím bydleli Němci, zřejmě dost bohatá rodina, byl to větší dům. Otec mi ale říkal: ,Přeci si nemyslíš, že já bych mohl se nastěhovat do domu, který někdo vybudoval. Rodina, kterou jsem já znal. Byli to Němci, ale byli to ohromně slušní lidi. To ne.‘ Prostě skončilo to tím, že z té naší rodiny se tam nevrátil nikdo.“
„Já jsem v té době studoval. Namotal jsem se v únoru 1948 do manifestace u ministra Kopeckého na Hradě, kdy jsme pochodovali nahoru s pokřikem: ,Hej ministře Kopecký, dej nám knihy vědecký!‘ Oni nás posbírali a všechny nás vyházeli ze školy. Já jsem měl jediné štěstí, že jsem měl dokončenou první státnici, ale jinak to byl šmitec. V té době nám taky samozřejmě zakázali skauting. Takže jsme se sice ještě párkrát sešli v té Tortuze, protože jsme si řekli, že se na to nemůžeme jen tak dívat. Jenže některé nás vyřídili velice rychle. Mě nasadili k technickému praporu do Pardubic, takže jsem šel podbíjet koleje.“
„Ten místní národní výbor nás, tuto jednotku, přidělil k těm Rusům, kteří odzbrojovali ustupující Němce. My jsme pro ně prováděli strážní službu, to znamená, že jsme odváděli na shromaždiště německé skupiny, které se vzdaly, také jsme strážní službu prováděli. Zůstali jsme tam sloužit až do 11. června. Jedenáctého června se s námi loučili, pozvali nás na nymburské náměstí, tam byla veřejná oslava osvobození republiky. My jsme tam nastoupili se zbraní, nějaký řečník z RA řekl: ,Vlast vám to nezapomene!‘ Zapomněla, a dost brzy, v roce 1948.“
„Zajímavé bylo to, jakým způsobem se podařilo malým skupinkám skautských jednotek pokračovat v drobné činnosti, a sice v družinové činnosti, kde se scházelo 6–10 lidí. V té době vycházel časopis pro mládež, který se jmenoval Mladý hlasatel. V tom časopise vydával příběh klukovské družiny, kterou nazval Foglar Rychlé šípy. To vycházelo každý týden. Také v té době vyšla jeho kniha, která se jmenovala Hoši od Bobří řeky, velice populární. Ten nápad byl použít této historky k tomu, že se založí Kluby Mladého hlasatele.“
Pan Otakar Randák, skautským jménem Oskar, se narodil 18. října 1926 v Nymburce. V roce 1937 vstoupil do nymburského 2. oddílu skautů skautské organizace Junák, který se začal specializovat na vodáctví. Po okupaci ČSR a rozpuštění Junáka se jedna družina nymburského 2. oddílu rozhodla pokračovat v činnosti pod vedením Oskara, svého nejstaršího člena. Družina se později registrovala v Klubu Mladého hlasatele pod č. 1717 jako „Hoši přírody”. V roce 1943 pět členů družiny vytvořilo posádku plachetnice Vorvaně - loď si sami postavili. Během války organizoval vedoucí 2. oddílu nymburských skautů a velitel hasičské a civilní protiletecké ochrany Otto Hamtil (Sáhib) tajný výcvik skautů. Jeho svěřenci vytvořili zpravodajskou štafetu k předávání informací pro parašutistické výsadky na území protektorátu (Zbojníci, později Zpravodajská brigáda). V posledním válečném roce se družina začlenila do tzv. Dispoziční čety hasičského sboru v Nymburce. Od vypuknutí květnového povstání proti německým okupantům až do poloviny června 1945 byla dispoziční četa nasazena jako stráž národního výboru v Nymburce. Působili také jako moto- a cyklospojky, zapojili se do obrany mostu přes Labe. Těsně po válce se Otakar Randák a jeho družina zapojili do budování přístavu vodních skautů Modrá flotila v Nymburce. Přišel ale únor 1948 a protestní pochod studentů na Pražský hrad, kterého se Oskar zúčastnil. Následovalo jeho vyloučení ze školy a poté narukoval k Pomocným technickým praporům. Vysokou školu dostudoval Otakar Randák až po roce 1989. Celý život pak pracoval v energetice, což mu umožňovalo cestovat na montáže a stavby elektráren do „spřátelených” exotických zemí, jakými byly Čína nebo Vietnam. V současné době je Oskar vedoucím oldskautského klubu vodních skautů „Hlavní přístav” a spoluzakladatelem školicího skautského střediska ve vile Tortuga v Nymburce, kterou skautům darovali sourozenci Rumlovi. Zemřel 12. června roku 2019.
