The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Raniak (* 1928)

• narodil se 29. listopadu 1928 v Dobré Nivě

• po absolvování sedmi tříd katolické školy začal pracovat jako čeledín na statku v Senohradě a později v Lackově

• v létě 1944 byl propuštěn a přidal se k partyzánům, kde působil jako zpravodajská spojka

• po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal jako dobrovolník k československé armádě, byl nasazen v okolí města Martin

• po potlačení povstání padl do zajetí, ze kterého raněný utekl, a do konce války se schovával v okolí Dobré Nivy

• v létě 1945 odjel za prací do Čech, kde se pravidelně účastnil hornických brigád na Mostecku

• v letech 1949–1951 absolvoval vojenskou službu

• při práci si doplnil vysokoškolské vzdělání, vstoupil do strany a povýšil až na místo ředitele dolu Svornost v Ohníči

• v letech 1968–1970 byl ředitelem dolu President Klement Gottwald v Hrdlovce

• s nástupem normalizace byl vyhozen ze strany a pracovně degradován

• od roku 1975 začal pracovat jako lamač uranové rudy v dolech v Hamru na Jezeře

• v roce 2024 žil v Jablonném v Podještědí

Slovenské národní povstání (SNP) je dnes považováno za jedno z největších ozbrojených povstání proti nacismu v Evropě a také za jednu z nejvýznamnějších událostí v československých dějinách. Vypuklo 29. srpna 1944 jako reakce domácího odboje na vstup německých okupačních vojsk na území Slovenska. Politickým cílem povstání bylo hlavně odstranění autoritativního hnutí Hlinkovy slovenské lidové strany a začlenění Slovenska do obnoveného Československa. Centrem celého povstání se stala Banská Bystrica. SNP skončilo po dvou měsících porážkou povstalecké armády, která však následně přešla do partyzánského boje proti německé armádě.

Hlavní vojenskou jednotkou ve Slovenském národním povstání se stal 1. československý armádní sbor, kde vedle Slováků bojovalo také na 2 000 Čechů a vojáků dalších národností, jako byli například Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Francouzi či Jugoslávci. Ti všichni byli hojně podporováni místními partyzány. Mezi ně se řadil i Pavel Raniak, původně patnáctiletý chlapec, který i přes svůj mladý věk pomáhal partyzánským jednotkám a později působil jako dobrovolník v československé armádě. Během povstání dostal za úkol bránit a střežit okolí slovenského Martina. Po potlačení povstání se rozhodl jako většina vojáků pro návrat domů, ale cestou byl postřelen a zajat německými vojáky, kteří ho následně uvěznili.

Učitel a farář mi řekli, že jsem chytrý a do osmé třídy už nemusím

Pavel Raniak se narodil 29. listopadu 1928 v obci Dobrá Niva nedaleko Zvolena, na Slovensku. Pamětníkův otec Pavel Raniak pracoval jako obecní pastýř. Maminka Marie Raniaková (roz. Wiederholdová) zemřela v polovině třicátých let na silný zápal plic, když byl malý Pavel v první třídě. Oba rodiče byli vdovci, kteří měli z prvního manželství několik dalších dětí, ale společně měli jen Pavla Raniaka. „Vůbec jsem nevěděl, že mám další sourozence. Když k nám přišli na návštěvu, tak jsem jim říkal tetky a strýcové, a až později jsem se dozvěděl, že jsou to moji sourozenci,“ vzpomíná.

V polovině třicátých let nastoupil na obecnou katolickou školu. Jednalo se o tzv. jednotřídku, kde jeden vyučující učil děti od první do osmé třídy. Pavel Raniak byl šikovným a chytrým žákem, což ilustruje na příběhu, kdy na kontrolu přišel školní inspektor a učitel věděl, že když bude zkoušet pamětníka i z učiva pro starší žáky, ten jej bude znát. Po dohodě s učitelem a místním farářem mu doporučili, že do dalšího ročníku již postoupit nemusí, protože je chytrý a nic nového by se nenaučil.  I když do osmé třídy nechodil, dostal vysvědčení, že poslední ročník absolvoval, ačkoli v tu dobu již pracoval v Senohradě na statku jako čeledín.

Vydělával jsem si tolik peněz, že jsem si cigaretu zapaloval padesátikorunou

Pamětník během své školní docházky také zažil vyhlášení tzv. Slovenského státu v březnu 1939. „Na to si pamatuji dobře. Už dlouho předtím byla silná propaganda. Tiso a Hlinkova strana se chtěli přidat k Hitlerovi a dělali takovou politiku, aby se od Čechů trhli. Hitler měl Hitlerjugend a my jsme museli mít Hlinkovu gardu. Pořád v ní zpívali a cvičili. Češi, co byli na Slovensku, ze Slovenska odjížděli, hlavně četníci a úředníci,“ vzpomíná.

V roce 1941 nastoupil jako čeledín na statek do nedalekého Senohradu a po třech letech služby se rozhodl kvůli lepšímu finančnímu ohodnocení odejít k mlynáři do nedalekého Lackova. Zde si vydělal nejen více peněz, ale mlynář často obchodoval s masem či obilím a v noci odvážel tyto potraviny pryč, k čemuž využíval pamětníka, který za ním uhrabával cestu, aby nešly vidět koleje od auta. Za tuto službu dostával navíc finanční odměnu ve výši i 200 až 500 korun. „Na zábavě jsem byl pán. Cigaretu jsem si zapaloval padesátikorunou, peníze jsem rozdával, ať si kamarádi koupí pivo. Tam jsem se měl dobře,“ vypráví.

V patnácti mě mlynář propustil ze služby a já se přidal k partyzánům

Jak sám Pavel Raniak dodává, práce v Lackově mu změnila život. Došlo však k omylu, který stál pamětníka místo čeledína ve mlýně. Neprávem ho osočili z hrubého chování vůči dobytku a ze služby ho propustili. Ještě tentýž den potkal stejně starého chlapce a po krátkém rozhovoru se rozhodli přidat se k partyzánům. A díky pomoci místního lesníka se jim to skutečně podařilo.  Tak se patnáctiletý Pavel Raniak stal spojkou partyzánů. Dle jeho vyprávění bylo hlavním úkolem zjišťování informací o pohybu a počtu německých jednotek v okolí. Nevybavuje si, že by měla skupina nějaké jméno, ale dobře si vzpomíná na jejího sovětského velitele.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal jako dobrovolník do nově zformovaného 1. československého armádního sboru. Po absolvování výcviku byl nasazen v okolí města Martin, kde měl se svou jednotkou na starosti střežení infrastruktury a mostů před nepřátelskou armádou. „Do centra bojů nás přímo nenasadili, hlídali a bránili jsme příjezdové cesty. Pořád jsme sledovali okolí, protože docházelo k bombardování a museli jsme se schovávat,“ vzpomíná.

Učitel mě poznal a křičel: Zastřelte ho! Byl u partyzánů!

Po potlačení Slovenského národního povstání, ke kterému došlo na konci října 1944, se rozhodl pamětník, podobně jako stovky dalších vojáků, pro návrat domů. Během cesty však se svými druhy narazil na německé jednotky, které na ně zaútočily. „Z výcviku jsem si pamatoval, že si musím okamžitě lehnout na bok, a to jsem taky udělal. Němci začali střílet a mně prolétla kulka břichem. Dodnes tam mám jizvu. Vzdali jsme se a oni nás zajali,“ vzpomíná Pavel Raniak. „Když nás Němci vedli, tak jsem si všimnul, že tam stojí nějací chlapi na práci, kterým velí můj učitel, co mě učil. V tu dobu byl předsedou Hlinkovy gardy v Dobré Nivě. Když mě viděl, jak tam stojím v uniformě, tak mě poznal a začal na ty Němce řvát: ‚To je Raniak, ten byl u partyzánů. Zastřelte ho!‘ Naštěstí Němci neuměli slovensky, odehnali ho a my jsme pochodovali dál,“ vzpomíná na chvíli, kdy vyvázl jisté popravě. Zraněný a vyčerpaný spolu s dalšími vojáky dorazil do Zvolena, kde ho uvěznili a čekal na svůj další osud.

Krátce nato však došlo k bombardování města a Němci se dali na útěk. Této chvíle pamětník využil a z vězení, ačkoliv stále raněný, utekl. Podařilo se mu najít nemocnici, kde ho ošetřili a dočasně se zde schovával i díky pomoci lékaře, o kterém se po válce dozvěděl, že to byl jeho vzdálený příbuzný. Po propuštění se rozhodl odejít do Dolní Nivy, kde měl v plánu přečkat do konce války.

Před Němci jsem utíkal v dámských šatech

V rodné obci našel švagrovou, která mu řekla, že jeho bratr Jan se musel schovávat po neúspěšném povstání v horách. Doma se proto nemohl zdržovat dlouho, ale poslali ho do kostela s tím, že se tam již několik vojáků schovává. Získal tak úkryt, a aby ho na veřejnosti nikdo nepoznal, dostal stejně jako ostatní dámské oblečení. Po třech dnech ho vyslali pro brambory a cestou natrefil na německé vojáky.

„Nesl jsem ten pytel jak stará bába a najednou na mě Němci u brány zavolali: ‚Halt! Halt!‘ Už jim to bylo asi jasné.  Pytel jsem odhodil, neznali to tam, a tak jsem utíkal před nimi až na faru, kde jsem se schoval. Když se všechno uklidnilo, odešel jsem domů, zabalil se a řekl si, že tady zůstat nemůžu. Druhý den ráno jsem utíkal přes Gavůrky až do osady Podskalka, kde jsem poprosil lidi, jestli se u nich nemůžu schovat. Za to, že jsem jim u chalupy pomáhal a pracoval tam, jsem mohl být schovaný u krav ve chlévě, kde mě nikdo nenašel,“ vypráví pamětník.

Na podzim 1944 už tušil, že se válka blíží ke konci. Krajinou postupovala sovětská a rumunská armáda směrem na západ a oblast tak od německých vojsk osvobozovala. Válku tedy přečkal pamětník v úkrytu v Podskalce a mohl se vrátit i zpět do Dobré Nivy.

Po válce jsem odjel hledat práci do Čech

Hned po válce se pamětník vydal do Čech, kam se rozhodl odjet hledat novou práci, jelikož pracovní síly byly po válce potřeba a na Slovensku ho nic nedrželo. Přišel o oba rodiče, a tak se rozhodl odejít. Dostal se do Podkrkonoší, do města Hostinné, kde ve firmě na umělé hedvábí hledali náhradu za odsunuté německé obyvatelstvo. Právě zde se doslechl o náborových brigádách na Mostecko, kam sháněli horníky pro těžbu. Přihlásil se a na tři měsíce odjel těžit uhlí na důl Washington nedaleko Třebušic.

Do Hostinného se již nevrátil a získal práci ve Varnsdorfu, kde pracoval asi dva roky ve strojírenské továrně jako jeřábník, než se opět přihlásil na uhelnou brigádu na Mostecko. Zde vzpomíná i na chvíle, kdy s dalšími horníky pracovali s ještě neodsunutými Němci, kteří zde čekali až na poslední fázi odsunu a jako odborníci pracovali v dolech.

Z brigádníka až do vedení dolu

Pavel Raniak si musel splnit povinnou vojenskou službu. Nastoupil na post řidiče do Mimoně, kde vozil vysoké vojenské hodnostáře. I když válku sám zažil, tak cvičení pro něj bylo velmi náročné. Pravidelně se zde stýkal například s generálem Vladimírem Jankem nebo generálem Antonínem Sochorem, kterého potkával v kasárnách v době před jeho tragickou smrtí při havárii nedaleko Hamru na Jezeře. V roce 1951 odešel do civilu a vrátil se zpět do Varnsdorfu, kde pracoval jako řidič z povolání.

Kvůli špatnému finančnímu ohodnocení se však rok nato vrátil do dolů a začal naplno pracovat jako horník. V této době vstoupil i do Komunistické strany Československa (KSČ) a byl velmi aktivní v Revolučním odborovém hnutí (ROH), díky kterému se vypracoval na vyšší kádrové pozice. Během zaměstnání nastoupil na střední hornickou školu, kterou úspěšně zakončil maturitou. „Hornickou školu jsem dodělal, díky ROH jsem se dostal až do kádrové rezervy, a dokonce se dozvěděli i o mých válečných zkušenostech u partyzánů. Nabídli mi proto post ředitele dolu a já jsem to přijal,“ vzpomíná pamětník.

Po dokončení školy se na počátku šedesátých let stal ředitelem dolu Svornost v Ohníči, kde působil sedm let. Na doporučení se zapsal i ke studiu na vysokou školu. V roce 1968 z dolu Svornost odešel a byl přeložen na důl President Klement Gottwald do obce Hrdlovka, kde měl zůstat pouze rok. Díky svým schopnostem a respektu mezi zaměstnanci však dostal nabídku, aby v pozici ředitele zůstal natrvalo.

Chyběl jeden hlas a mohl jsem zůstat ředitelem

Pavel Raniak uvítal společenské změny, které přineslo Pražské jaro, a plně podporoval vládu Alexandra Dubčeka. Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy však zamíchala kartami a pamětník zůstal stát před velkou výzvou, zda vůbec v pozici ředitele zůstane.

Situace se ale začala měnit s nástupem normalizace a Pavel Raniak tušil, že pokud nedojde k přímé změně na dole, tak se bude minimálně o jeho funkci ucházet pro režim pohodlnější osoba. Pamětník dodnes vzpomíná s jistou hořkostí na začátek sedmdesátých let, která pro něj znamenala konec kariéry. O této době vypráví následovně: „Tam byl jeden chlap, který na mě chodil udávat, ale výmysly. Myslel si nejdřív na mou ženu, a když to nevyšlo, tak chtěl moje místo. Došlo proto k hlasování, jestli jsem ještě vhodným kandidátem na post ředitele, když jsem podporoval Dubčeka. O jeden hlas jsem byl přehlasován a pozici jsem musel opustit.“

Pavel Raniak nejen že opustil ředitelské křeslo, ale následně ho vyloučili i z KSČ a nakonec dostal výpověď s tím, že pokud bude chtít i nadále pracovat jako horník, tak v nejbližším okolí takové místo nedostane.

Díky kamarádům jsem se dostal do uranových dolů

Navzdory okolnostem se mu přesto v roce 1975 podařilo díky pomoci kamarádů nastoupit na pozici horníka do uranových dolů v Hamru na Jezeře. Byla to velká změna. Začínal opět od začátku. Ostatní se k němu chovali s úctou a jako každý horník dostal v kolektivu přezdívku. Jelikož byl nejstarší, tak se mu říkalo „dědek“.

„Na Hamru to bylo dobré, dobrá parta i práce. Nakonec jsem to dotáhl nejdál, kam jsem mohl, a to na předáka lamačů uranu. Měl jsem na starosti asi šest chlapů, ale žádné rozdávání práce, pěkně s nimi do práce, aby se všechno stihlo,“ vzpomíná Pavel Raniak na dobu, kdy kvůli kádrovému hodnocení nesměl povýšit.

V uranových dolech pracoval pamětník až do svého odchodu do důchodu. Sametovou revoluci a následný pád komunistické vlády již prožíval v klidu domova, a jak sám přiznal, tak i tak měl obrovskou radost. Od roku 1968 měl s komunisty problémy a následnou politickou změnu uvítal. V době natáčení žil Pavel Raniak v Jablonném v Podještědí.