„Fakt je ten, že třeba ten profesor Šorm a celá řada jiných vedoucích pracovníků měli dostatečnou moc. Existoval systém, že když šlo o to, někoho získat pro tu práci, mohli si dotyčného člověka vyreklamovat z těch takzvaných umístěnkových systémů. Normálně člověk na konci studia dostal umístěnku, poslali vás, že jdete tam nebo onam. A to mohlo být taky z Prahy do Košic. Ale každý z těch ústavů měl možnost žádat příslušné děkanáty, aby ti lidé byli uvolněni z umístěnkového řízení a mohli nastoupit do aspirantury. Šorm tam vyreklamoval lidi pocházející z pronásledovaných rodin. Se mnou v aspirantuře nastoupil jeden kolega, jehož otec byl v kriminále. Měl nějaký malér. Ale Šorm měl tu možnost ho z toho vyreklamovat. Zrovna tak v ústavu profesora Haška byla řada lidí pocházejících z takzvaně velkoburžoazních rodin. Ta možnost existovala. Tito vedoucí pracovníci se nerozpakovali a šlo jim o vlastnosti a schopnosti těch lidí, ne o to, jestli pocházejí z partajně etablovaných rodin.“
„Zajímavá věc byla také – ten náš vztah. Byla mezera mezi starou a novou emigrací. Mnoho z nich [emigrantů po roce 1948] se na nás [emigranty po roce 1968] dívalo všelijak. Protože když jsme tam přišli my, byli jsme už vyučení, měli jsme maturitu. Takže jsme dostali místa. Kdežto oni, když odcházeli, většinou nebyli dostudovaní. Jejich začátky byly mnohem horší. My jsme to měli mnohem snazší.“
„Těsně na konci války Němci používali vězňů z terezínské Malé pevnosti ke kopání zákopů proti postupující Rudé armádě, která v té době byla už v Německu. Mezi těmito vězni vypukla neznámá nemoc. Byli převezeni do některých nemocnic a z těch nemocnic, kde nevěděli, o jakou nemoc se jedná, se jejich krev dostala na vyšetření k otci do Státního zdravotnického ústavu. Otec zjistil sérologickým vyšetřováním, že se jedná o skvrnitý tyfus. A rozhodl se po jednání s několika lidmi z ilegální České národní rady, že do toho Terezína pojede. A skutečně, 2. května 1945 s okresním lékařem z Roudnice, panem doktorem Slachem, dorazili k bráně Malé pevnosti, kde se dožadoval vstupu. Vstup mu byl nejdříve odepřen. Otec se po jednání s tím esesákem do Malé pevnosti nakonec dostal. Setkal se tam s profesorem Syllabou, který tam byl vězněn. Ten nevěděl, o jakou nemoc se jedná, protože skvrnivka se v Československu po první světové válce nevyskytovala. Dostal se do těch kasemat a tam viděl tu hrůzu. On samozřejmě věděl, o co se jedná. Poprosil profesora Syllabu, aby mu obstaral krev od dvaceti vězňů. Druhý den tam přišel, Syllaba měl ta séra, a on ta séra vyšetřil. V té době už se tam objevil velitel tábora, ten Jöckel, který na něj řval. Otec provedl Weil-Felixovu reakci a devatenáct z těch sér bylo pozitivních.“
Virolog Karel Raška se narodil 26. května 1939 v Praze v rodině později známého epidemiologa Karla Rašky staršího a farmakoložky Heleny Raškové. Jeho otec v květnu 1945 řídil boj s epidemií skvrnitého tyfu v Terezíně, v šedesátých letech stál v čele sekce infekčních chorob Světové zdravotnické organizace a vypracoval plán vymýcení planých neštovic. Tento plán se podařilo úspěšně dovést do konce, ale už bez účasti Karla Rašky staršího, který byl v roce 1970 po nástupu normalizačních politiků z Ženevy odvolán. Karel Raška mladší pod vlivem svých rodičů neuvažoval o jiné než vědecké kariéře. Vystudoval lékařskou fakultu a působil v Ústavu organické chemie a biochemie pod vedením profesora Františka Šorma. Ve druhé polovině 60. let absolvoval stipendijní pobyt na univerzitě Yale, stal se kandidátem členství v KSČ. Období Pražského jara prožíval s radostí, ale i s obavami, že proces uvolnění bude záhy potlačen. Proto také už s předstihem zajistil pro svou rodinu výjezdní doložky, a když 21. srpna 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, ještě téhož dne odjeli do Vídně. V říjnu 1968 již nastoupil do zaměstnání na americké univerzitě v New Jersey. Zde mohl dále pokračovat ve své profesní dráze, zaměřil se na studium molekulární virologie. Působil jako předseda Společnosti pro vědy a umění a je jedním ze zakladatelů Komenského akademického klubu.
