P. Jozef Regec

„Já pořád věřil, já to i těm svým kamarádům říkal (že přežiji). Oni byli dva bráchové, trochu starší ode mě, asi kolem třiceti, no ale ten jeden to nevydržel s tím jídlem a zemřel. To bylo mnoho lidí, kteří tam křičeli od bolesti a umírali na maso od UNRRY. A oni až potom na to přišli, že neměli dávat maso, ale jen čokoládu a takové. Tak já jen čokoládu valil do sebe, a to nebylo, jako je teď, to byla taková hrubá (tlustá), nevím ani, jak to dělali, ta byla tak hrubá, že se to nedalo odlomit, tak jsme to rozbíjeli kamenem.“

„Jeden kamarád, s kterým jsem chodil do školy, tak on měl bráchu staršího a ten byl v tom povstání jako velitel, Smrek, a on nás tam stáhnul, do toho povstání. Jak Němci tlačili na Kežmarok a na Polsko, ale oni ti partyzáni se zmohli a dotlačili je až na Poprad do vrchu a až na Žilinu, ale tam přišla německá posila a rozprášili nás, tak jsme jedině museli to všechno nechat a utéct do hor do lesů nad Banskou Bystricu, takzvané Staré hory. Tam se udělalo takové velké tábořiště v horách. My jsme chodili jako mladí šikovní mosty podminovat a tak, ovšem ne sami, ale se staršími, kteří to uměli, jsme pomáhali. Ale byl zrádce mezi námi, prozradil ten náš úkryt.“