The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Jozef Regec (* 1926)

• narozen v obci Toporec roku 1926

• vyučil se automechanikem

• vstoupil do partyzánského oddílu povstalců v rámci Slovenského národního povstání

• po vyzrazení byl vězněn v Osvětimi, Dachau a Frankfurtu nad Mohanem

• po válce pracoval krátce v zemědělství a jako šofér

• až do důchodu byl zaměstnán jako opravář strojů v dolech na Ostravsku

Jozef Regec se narodil 23. září 1926 v chudé rodině ve vsi Toporec na Slovensku jako čtvrtý syn. Maminka pracovala na statku, otec odjel za obživou do Ameriky. Když nastřádal dost peněz, aby mohl rodinu pozvat, přišla zpráva, že zemřel při vlakovém neštěstí. Jozefu Regecovi byly právě čtyři měsíce. Jelikož o jeho narození otec ani nevěděl, neměl později nárok na dědictví. O dítě pečovali sousedé nebo bylo doma samo, zatímco matka pracovala. Šest let po smrti prvního muže se matka podruhé vdala. „Otčím nebyl dobrý člověk, byl alkoholik, bil nás i mámu... život není peříčko...“ shrnuje pamětník okolnosti začátku svého životního příběhu.

Mladý člověk se nebojí

Jozef Regec se po vychození měšťanky začal učit na automechanika, starší bratři byli obchodníci a prostřední kovářem. Před ukončením školy se však pamětník coby osmnáctiletý mladík rozhodl přidat k probíhajícímu Slovenskému národnímu povstání. „Starší bratr našeho kamaráda byl velitel. Nebál jsem se; víte, mladý člověk neví, co by se mohlo stát, má před očima jen vítězství.“ Novopečení bojovníci proti nacismu prošli výcvikem sovětských partyzánů, dostali zbraň a ve skupinách po dvaceti nebo třiceti se vydávali na noční akce – podminovat tratě nebo předat zprávy o postupu nepřítele. Podařilo se zatlačit Němce na Poprad až k Žilině, tam však přišla posila a partyzáni byli rozprášeni: „Museli jsme utéct do lesů nad Banskou Bystricí, tam se říká Staré hory.“ Celkem šlo o dvě skupiny mužů po sto padesáti až dvou stovkách. „Byl však mezi námi zrádce, který nás udal Němcům. Byl to kamarád, vrstevník. Němci nás přepadli a zajali, i když se to neobešlo bez bitky. Potom bez váhání toho udavače odstřelili před našima očima. Jeho rodiče nám pak zazlívali, že kvůli nám umřel... Nejdřív nás asi tak padesát nákladních aut plných chlapů odvezli do Kežmarku a tam nás vyslýchali. To bylo září 1944. Byli to Němci a taky členové Hlinkovy gardy, Slováci.“ Jozef Regec si pamatuje okamžik, kdy byli všichni nastoupeni k odstřelu, ale na poslední chvíli přišel rozkaz: „Kein schiessen!“ Rozhodnutí přidat se k povstalcům nelitoval nikdy, ani když ho při výslechu nacisté bili. Bití ho nedonutilo, aby prozradil, že má rodinu, a bratrům a matce tak svou statečností zachránil život.

Vězeň s červeným trojúhelníkem

Následovala cesta do Osvětimi v říjnu 1944 dobytčím vlakem přes Podkarpatskou Rus, která trvala týden. Přímá cesta nebyla možná, tratě byly zničené. Když vězně vypustili z vagonů, následovalo rozdělení na muže, ženy a děti. Značka na prsou vězeňských šatů pro partyzány byla červený trojúhelník. Jejich úkolem bylo stavět dřevěné baráky pro další masy vězňů, které osud v Osvětimi teprve čekal. „My jsme měli aspoň své vlastní šaty, ale ti, co už tam byli, v těch pruhovaných vězeňských šatech trpěli zimou, a to přesto, že ta zima 1944–1945 byla velmi mírná. K jídlu byla jednou denně vařená řepa – to bylo nasekáno i s listím a hlínou všechno dohromady. A jednou za tři dny bochník chleba. Jídlo se kradlo, nebylo kam ho schovat... Navázat nějaké vztahy nebylo nijak možné – byli jsme rozděleni podle národnosti a nesměli jsme mezi sebou mluvit. Díky radě těch starších, co už tam byli, jsem předstíral, že nerozumím německy, mluvil jsem jen lámanou němčinou, a to mi zachránilo život. Třicet sedm tři sta třicet sedm. To číslo nikdy nezapomenu.“  

V Osvětimi strávil dva měsíce, než byl odvezen do tábora v Dachau. Tam pracoval v cihelně a ve chvíli, kdy se roztrhl řemen na jednom stroji, naznačil, že je schopen závadu odstranit. Tím prokázal svoje schopnosti a stal se potřebným. Následoval převoz do továrny na letadla ve Frankfurtu. Zde se spřátelil s velitelem, který byl proti Němcům, ale museli mu nechat jeho pozici, protože byl odborník.

Smrt z masa

Před koncem války dozorci vyhnali vězně z táborů na pochod smrti. „Chodili jsme v kruhu v území mezi postupujícími vojsky Spojenců a Sovětů, které se zmenšovalo.“ Kdo přežil kruté zacházení v koncentračním táboře a vysilující pochod smrti, byl ohrožen na životě ještě při osvobození. Američané nemohli předpokládat, v jak strašném stavu osvobozené vězně najdou a jaké následky bude mít jejich humanitární pomoc. „Měl jsem jim to pak dlouho za zlé, že rozdávali masové konzervy a lidé s velkým křikem umírali, protože jim to roztrhalo žaludek. Mně poradili, že to nesmím jíst, jedl jsem jenom čokoládu. Ta byla v takových velkých blocích, ani odlomit se to nedalo, rozbíjeli jsme to kamenem. Pak tam někoho napadlo, že bychom měli přejít přes neutrální pásmo k Sovětům… tak jsme šli. No a to jsme neměli dělat. Oni si hned mysleli, že jsme špioni, a na tři dny nás zavřeli. Nakonec jsme dostali bumážku a řekli nám: Idi.“

Pěšky domů

S potvrzením se vydal ve skupince na cestu a po měsíci dorazili do Krakova. Každých dvacet nebo třicet kilometrů byla jídelna. Počátkem června 1945 se ocitl v Českém Těšíně. Odtud nebylo možné dostat se vlakem do Čadce, jelikož vlakové tratě byly roztrhané. Jozef Regec zde zůstal tři měsíce v kasárnách na zotavenou. Ukázalo se, že jeden z utečenců z tábora je nacista. „Jedna slečna ho poznala, protože si pamatovala jeho tvář, když zastřelil jejího otce.“

Nespolehlivý

Doma mladého muže, který bojoval za svobodu vlasti, dokázal mlčet při výslechu nacistů a přetrpěl věznění v koncentračních táborech, nečekalo žádné štěstí ani úleva. Otčím, který za války pracoval u jednoho Němce, si po skončení války zabral jeho statek. Pro nejmladšího nevlastního syna měl jen nadávky a matka mu musela dávat jídlo tajně v noci. Ještě nejméně další tři měsíce navíc trvalo, než se dal Jozef Regec po zdravotní stránce do pořádku. Začal pracovat nejdříve jako obsluha žacích strojů a poté jako šofér v Jednotě, když zažil incident s obviněním, že přijal provizi za zapůjčení státního vozidla. Okamžitě ho odvedli příslušníci a zavřeli ho na tři dny. Posudek o nespolehlivosti ze Slovenska pak doprovázel Jozefa Regece po celý život.

V dole na Ostravsku

Po této události získal možnost práce na rok na šachtě na Ostravsku. Tou dobou byl již ženatý a měl syna a dceru. Když uplynul rok, rozhodl se, že zůstane v Čechách, a tak se za ním přistěhovala i manželka s dětmi a později také tchyně. Na šachtě pracoval až do důchodu. Platil za odborníka ve svém oboru: „Stroje, to bylo moje. Nikdy mě nezajímalo, jestli skončila směna, po druhém roce práce jsem se dostal na osmou platovou třídu a pak i na devátou, brali mě za vyhlášeného odborníka a dokázal jsem vydělat až dva tisíce za jedno sfárání. Já měl peněz, že jsem nevěděl, co s nimi.“ Potvrzení o věznění v koncentračním táboře mu zajistilo výjimku při pádu měny, při kterém měl kurz jedna ku jedné.

Jozef Regec se podruhé oženil, zažil rozkol s dcerou z prvního manželství, s jejíž rodinou se neviděl několik desítek let. Vzpomíná na rok 1968, kdy v den okupace obklopily tanky šachtu a on díky tomu, že vlastnil ruské auto značky Poběda, projel bez problémů hlídkami, které ještě salutovaly.

Po revoluci v roce 1989 Jozef Regec všeobecné nadšení nesdílel a nedělal si žádné iluze. Náboženství od dětství považoval za frašku po zkušenostech s amorálním farářem, kterému ministroval. To, co mu zachránilo v nejtěžších chvílích život, byla pevná víra, že přežije.