Bohumil Řehák

„Mototechna mi vlastně poskytla azyl. Já když jsem se vrátil od PTP, nemocný s těma očima, tak jsem se snažil někde [nechat] zaměstnat. Ale když jsem někam přišel do zaměstnání, tak [mi] říkali: ‚Jo, vy jste mladý člověk a my potřebujeme mladé lidi.‘ Ale když se začali dotazovat na rodinu a tak dále a když potom zjistili, že můj táta je potrestaný pro trestný čin sabotáže, tak bylo po zájmu. Ale v Mototechně to nevadilo, protože se mě zastal můj původní soused z mého rodiště. Tak mě přijali a já jsem za to byl Mototechně nesmírně vděčný. A postupně jsem se dostával od pomocného dělníka až na vedoucího určité skupiny.“

„Můj táta naprosto věřil, přestože já sám jsem pochyboval, jestli je možné se z toho dostat. Ale on tvrdil, že na lži a podvodu se nedá nic budovat. Že k tomu musí dojít. On to napsal do kroniky, že až se do Lipan vrátíme – [říkal, že] se toho nedočká – tak abychom přišli na hrob, zatloukli na ten kámen a řekli mu: ‚Tak, táto, už jsme tady!‘“

„Vzpomínám [na to] velice rád, protože takové to kamarádství na té vesnici bylo veliké. Ať to bylo v zimě, nebo v létě, tak jsme měli své hry. A velice rád vzpomínám třeba na bruslení. Jak nás paní Hlaváčková učila bruslit a jedna dívenka, která velice dobře bruslila – Evža – tak ta nám předváděla různé cviky na bruslích. Zase v létě jsme se chodili koupat. A my jsme v té vesnici chodívali vždycky společně. Chodili jsme společně třeba do biografu. A když už jsme byli větší, tak i k zábavám. Ovšem po roce 1945 – tam bylo několik komunistů, kteří měli svoje děti. A ty přirozeně byly proti nám – hlavně proti těm kulackým dětem.“

„To víte, když dostal to zamítavý stanovisko, tak to pro něj byla strašná rána. Očekával, že takovou nespravedlnost budou přeci jenom [chtít napravit]. Otec to opustil a chřadnul. Vrátil se k nám do Mnichovic... a jednoho dne mi říká: ,Odvez mne do Lipan. Já se jdu rozloučit.‘ Tak jsem ho sem přivezl a on se loučil s každým stromem. A říká mi: ,Já už tady dlouho nebudu. Snaž se mi vystrojit pohřeb z lipanskýho kostela.‘ Tak jsem mu to přirozeně slíbil, ale s obavami, jestli to umožní. A když zemřel, tak jsem šel za předsedou národního výboru v Kolovratech panem Lehovcem a prosil ho, aby mi to povolil. Načež on mne skutečně vyslyšel a povolil to. Bylo to v jednasedmdesátém roce. Byl to pohřeb za mohutné účasti lidí. Pohřební vůz tažený koňmi provázel průvod až na říčanský hřbitov. Po obřadu na říčanském hřbitově mi přišel kondolovat můj spolužák. Řekl mi: ,Já jsem zde byl služebně.‘ Byl to člen StB. To znamená, že mého otce doprovodil estébák až do hrobu.“

„Já byl v té Praze. Chodil jsem po těch… jak byly ty demonstrace, tak jsem se zúčastnil všech. Já byl šťastný, že ta vláda bolševiků skončí. To si nedovedete představit, co to pro nás bylo – jaká úleva. Přestože v té době jsme se už vymanili z toho vyloženého pronásledování, protože v té Mototechně jsem byl jako za kamny. Tam neexistovalo, že by mi někdo vytknul něco takového, jako že jsem třídní nepřítel. Chystali jsme se přirozeně hned na to vrácení [majetku]. Protože jsem si byl vědom, jak můj otec trpěl za to, že ten náš rod Řeháků po staletí žil na tom rodném statku. A že on ho musel opustit! Tak jsem si byl vědom, že to nemůžu zradit. Že se musím vrátit, i když to bylo v takovém zuboženém stavu.“