Alois Reimer

„Až po setmění přijel bratr náčelník. Byl tam doveden, představen, bylo to všechno zrežírováno a byl tam slavnostní nástup a potom přistupovali jednotliví adepti a podáním ruky skládali slib do ruky bratra náčelníka.“

„Za celou dobu jsme neměli žádné průkazky, že patříme do Junáka, ale když na podzim, v září, byl Junák včleněn pod pionýrskou organizaci, tak během měsíce, nanejvýš dvou, jsme dostali průkazky, které měly už hlavičku pionýrská organizace.“

„Tož na Ivančenu se taky jezdilo. To bylo až po osmašedesátém roku, kdy se to tam potom začínalo měnit. A v roce osmdesát sedm, šest, tak nějak, jsme tam vezli za Holešov pamětní desku, co otec udělal. Byla tam vysekaná lilie a Holešov. A to byla ještě verze té mohyly, kde byl dvorek a chodbička. Tak tam jsme tu desku vynesli na zádech a umístili.“

„Veškerý inventář, který byl uložený na klubovnách, se předal pionýrské organizaci a částka celého majetku reprezentovala 86 000 Kč, která se protokolárně předala, čili podsady, stany, matrace do stanů. Vybavení kluboven se rozebralo, to, co se kdysi doneslo, tak to si účastníci odnesli. Jelikož před klubovnou se postavil barák, tak potom nájemníci, kteří se tam nastěhovali, si z materiálu postavili garáže.“

„Oni se pak nastěhovali do Přílet. Tam byla ohrada pro krávy. Teď je tam ten rybník, přehrada. Tak v tom prostoru to bylo. My jsme měli o kousek dál, asi 400 metrů, chatu. Tam byl starý vyhozený šporák a ten se nám jednou ztratil. Pak jsem ho našel v těch zemljankách, co tam měli vykopané. Aspoň ho uklidili. Nemuseli jsme se s tím tahat my. No, ale mluvil jsem tam s iks těma vojákama. Ten byl z Baku, ten byl z tama a onama. Vyzvídali: ‚Kde je nějaká ta kontrarevoluce? Co se to tady děje?‘ Protože nikde se nic nedělo. Takže oni je taky nabulíkovali, naočkovali. A to byli ti první a pak je odveleli pryč. A přišla druhá vlna.“

„Určitým způsobem jsme zakončili činnost koncem září, kdy se uskutečnil na hradě Křídlo sraz celého střediska. Udělal se závěrečný táborák a pak se v noci všichni účastníci, hlavně děcka z oddílů, přesunuli zpátky domů a na druhý den děcka šla normálně do školy, bylo to ve všední den.“

„My jsme v tom roce 1987 nedělali tábor, ale jeli jsme na Slovensko pod hrad Korlátko, kde byl turistický sraz tomáckých oddílů. Bylo tam asi přes pět tisíc lidí. A tam jsme se potkávali s lidmi a předávala se zpráva, že Táta Plajner je holt po smrti. Ale informace se bohužel nedostala ke všem vedoucím. Třeba k těm, kteří byli ze zapadlejších vesnic, kde Klub českých turistů fungoval jen jakoby proto, aby měli kde mít děti. Takže se to dávalo pak ve známost. Ale oficiální parte existuje. Ale pohřeb nebyl oficiálně povolen úřady. Sjeli se tam i lidé od nás a od nich vím, že to bylo těžce hlídané příslušníky. Byl to obřad v rodinném kruhu a [jen] pár přátel tam pustili.“