Hugo Reiský

„(Co se vám nejvíce vybaví z období druhé světové války?) Já jsem říkal, to bylo skutečné mordování. To už nebyla válka. Když si to vezmete, jak se ty velmoci chovaly vůči sobě… To je tak: Můj děda vždycky říkal: ‚Hitler, to je smrt.‘ On strašně nesnášel Hitlera. I když měl německé školy. Ale on říkal, že jméno Hitler by se mělo všude vymazat.“

„"Jak jste byl v Opole, tak odtamtud musela utíkat spousta civilního obyvatelstva. To musely být plné silnice lidí." "Nejen silnice, ale ty vlaky. V otevřených vlacích. Ti lidé pomrzli na těch vagonech, protože ten provoz už byl omezený. To si nedovedete představit, co to znamenalo. Ti lidé se trápili… To byla teda válka. Na těch vagonech doslova zmrzli lidi. Oni cestovali z Polska, i když to teda bylo německé území. Těch koníků, krav a všeho možnýho. Pomáhali si s vozama. Šli pěšky. To byla hrůza.“

„Pět kilometrů před Nienburgem jsme museli opustit vlak, protože tam už byly cesty pod dozorem anglických letců. Ti tam pořád létali a pozorovali, co se tam děje. A jak se objevil nějaký povoz nebo auto, tak ho sestřelili, a hotovo. Tam jsme cestovali v noci lesem. Ale dostali jsme se až do toho Nienburgu. Ovšem ten Nienburg jsme museli rychle opustit, protože pan starosta Nienburg prohlásil za otevřené město, a tak tam nesmělo být vojsko. Tak náš velitel, co tam byl s náma, říká: ‚Tak odejdem z města a uvelebíme se někde v lese. Tam si postavíme stany a uvidíme, co bude dál.‘ Potom nás 13. dubna zavolal a řekl nám, že je stejně konec války, že nemá cenu, abychom ještě někam cestovali. Že on bydlí tady blízko. ‚Já vám to říkám dneska. Já jedu domů, ať se děje, co chce. Já vás propouštím. Jestli potřebujete nějaký papír, tak vám ho dám. Ale jinak vás pouštím, protože to nemá cenu, abychom dál riskovali životy. To je konec války. Pomáhejte si, jak chcete. Ti, co to mají dál, přejděte k Angličanům. Oni vás zajmou.‘ Tak jsme taky tak šli. Jenom nás upozornil, že kdybychom se náhodou setkali s nějakou tou hlídkou SS německou, vojenskou, máme střílet první. Jinak nás odstřelí bez soudu, bez problému.“

„Z toho tábora nás vždycky vedl voják s puškou na rameni. Tak jsme se ho vždycky ptali: ‚Na nás nemusíte mít pušku. Vždyť my nemáme nic, co bychom mohli použít jako zbraň.‘ On říká: ‚To není proti vám. To je proti těm lidem.‘ Protože oni ty Němce neměli po válce rádi, to je jasný. Už při té jízdě, když nás transportovali do toho lágru, tak nás vezli třeba autem nebo jsme část cesty jeli vlakem v otevřených vagonech, protože tam jsme pak měli problémy. A to vždycky, když jsme jeli pod nějakým mostem, nás ti vojáci, co nás doprovázeli, upozorňovali: ‚Teď se tam přikrčte někde k boku, protože pojedeme pod mostem.‘ Tam stáli lidi a házeli na nás kamení a polévali nás vodou a tak různě. Jak říkám, to byl ten začátek po válce. To se muselo tak. My jsme sice nadávali, ale dneska, když to tak cítím, tak se vůbec nedivím, že ty lidi tak řádili. Zkušenosti to člověka naučí.“