The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Rejchrt (* 1946)

• narozen 19. října 1946 v Ostravě do evangelické rodiny

• vystudoval teologii s cílem stát se farářem

• v roce 1968 se angažoval ve studentském hnutí

• po invazi strávil rok studijně ve Švýcarsku

• mezi lety 1970 a 1972 působil jako farář v České Lípě, poté mu byl odebrán státní souhlas

• jeden z prvních signatářů Charty 77, v letech 1980–1981 její mluvčí

• byl zatýkán a vyslýchán

• po sametové revoluci se vrátil k farářské profesi

Miloš Rejchrt se narodil 19. října 1946 v Ostravě. Jeho otec byl kazatelem v Jednotě bratrské, Milošova maminka se narodila v Německu a pracovala jako učitelka. Miloš Rejchrt vyrůstal v Trhovém Štěpánově a v Praze. „Nemám žádné místo, které bych považoval za klasický domov,“ říká k tomu. V dětství byl díky mamince hodně ovlivněn hudbou, zejména Bachovými chorály a další náboženskou hudbou 19. století. „Byl jsem toho tak prosycen, že se toho dodnes nemůžu zbavit,“ říká.

Vyrůstání v církevní rodině vnímal zpočátku jako danost. „Trochu mně jen vadilo, když jsem v sobotu odpoledne musel na náboženství a ostatní kluci šli na fotbal.“ V jeho klukovské partě probíhaly rvačky a házelo se kamením, zatímco doma byl vychováván k pacifismu a k nastavování druhé tváře. „Občas se mi při těch rvačkách podařilo ránu dát, protože jsem byl celkem vytrénovaný. Pak i tekla krev a já z toho byl velice špatný.“

Dva světy

Už jako školák věděl, že některé věci se neříkají ve škole, ale jen doma. „Byly to dva světy a ten rodinný byl mnohem významnější. Ve škole se učila ruština a nosily se tam pionýrské šátky. Pak člověk přišel domů, ten šátek shodil a žil zase úplně jinde. Bylo jasné, že skutečný život je v té rodině,“ srovnává. Mezi zmíněnými dvěma světy nicméně nenacházel bezprostřední konflikt, vnímal je jen jako paralelní. Rodiče režimu rozhodně nepřitakávali: „Pro otce, který zažil válku, byli Stalin a Hitler dvě šelmy, z nichž jedna požírá druhou.“ Pokřivenost vnějšího světa zájmy komunistického režimu vnímali jako fakt, s nímž je třeba se vypořádat. „Otec měl například mravní zásadu, že lhářům se lže,“ říká Miloš.

V roce 1962 byl bez přijímacích zkoušek přijat na gymnázium v pražské Štěpánské ulici. Zde se četl i Solženicyn. „V Praze ten osmašedesátý začínal dřív,“ konstatuje. Jeho třídní učitelka se sice rozhodla udělat z Miloše ateistu, ale nepodařilo se jí to. Přesto se spřátelili a ona sama začala fandit jeho přístupu k církevním záležitostem. Dobrý vztah měl Miloš také s ředitelem školy. „Učil nás občanku a to byly takové hodiny ideologické diverze,“ vzpomíná Miloš. Po maturitě v roce 1965 mu bylo umožněno strávit měsíc ve Francii.

Jeho nejstarší bratr chtěl studovat medicínu, ale pro jeho náboženské založení mu bylo umožněno pouze studium teologie. Stejně dopadl i Milošův druhý bratr, který se chtěl původně stát malířem. Naopak Miloš se vydal studovat teologii cíleně už s rozhodnutím stát se farářem. Víra mu od mládí rozšiřovala obzory. K postavení církví v šedesátých letech dnes říká: „Bylo to jako rezervace. Její obyvatelstvo mohlo žít do určité míry svébytně. Já jsem už nezažil chuť komunistické moci náboženství zničit a církve zlikvidovat.“

Studium a rok 1968

Na Evangelické teologické fakultě však panovaly výrazně méně svobodné poměry, než na jaké byl zvyklý z předchozích let na gymnáziu. Teprve v březnu 1968 si dovolil se spolužáky uspořádat přednášku o T. G. Masarykovi, profesoři ale měli stále strach a nezúčastnili se jí. „Neustále opakovaný slogan byl: ‚Netahat tygra za ocas‘,“ říká dnes k tehdejší situaci na fakultě. Díky intenzivnímu životu na koleji v Jirchářích si během studií našel celou řadu celoživotních přátel, například Ladislava Hejdánka, Jiřího Němce a Václava Sokola.

Během pražského jara se angažoval ve studentském hnutí. „Chodili jsme na všelijaké schůze. Na jedné si mě všiml režisér Jireš, který zjistil, že bych mohl být prototypem věřícího mladého fanatického komunisty, což se pak stalo ve filmu Žert.“ Tato ikonická role vysloužila Miloši Rejchrtovi fotku na titulce Mladého světa a vytržení z „církevní rezervace“ do vnějšího světa.

V srpnu 1968 byl na prázdninách u rodičů v České Skalici a zažil zde obsazení polskou armádou. Avšak ještě před uzavřením hranic stihl vycestovat na plánované roční studium do švýcarského Lausanne. Zde zažil například polemiku s Pavlem Tigridem, který po příjezdu sovětských tanků zlomil hůl nad celou československou společností a možností být užitečný přímo v zemi. Milošova přítelkyně a budoucí žena Jitka ve stejném roce pracovala jako au pair v Anglii.

Návrat a farářování

Po dostudování se v srpnu 1969 vrátil do vlasti. „Řekl jsem si, vydrž, chlapče, to bude běh na dlouhou trať. Hodně mě to táhlo k lidem, kteří zůstali a vytrvali.“ Ve společnosti v té době ještě cítil silnou soudržnost proti okupaci. Na první výročí invaze byla řada jeho přátel sebrána policií a následně zmlácena. Seznámil se s novinářem Jiřím Hochmanem, který spolu s Havlem a několika dalšími v roce 1969 podepsal nepříliš známou, ale zásadní výzvu Deset bodů, která posloužila jako předehra deklarace Charty 77. „Od té doby jsem si říkal, že se toho všeho nějak účastním. Už tehdy jsem si vymyslel program ‚důsledný minimalismus‘. Nechtít toho mnoho, ale trvat na svém, a furt.“ Začal se pohybovat mezi předními československými disidenty. Velmi osobně prožíval konformitu představitelů Evangelické teologické fakulty vůči novým poměrům. „Lidi-držáci tu ale pořád byli. Tenhle pocit mě neopustil nikdy,“ konstatuje.

Od roku 1970 působil Miloš Rejchrt jako farář v České Lípě. Brzy byl poprvé zatčen a čtrnáct hodin vyslýchán ve věci Jiřího Hochmana a spol. „Vypovídal jsem a měl jsem pak strašně blbý pocit, že jsem zradil, protože jsem do protokolu pustil, že mi Jiří Hochman půjčil publikaci – zprávu Pillerovy komise o organizovaném násilí komunistů.“ Na další výslech šel Miloš Rejchrt 21. srpna 1972 v Litoměřicích, kde dostal nabídku spolupráce s StB za odměnu 500 Kčs měsíčně. „Udělalo mně to radost, že můžu ten blbý pocit z toho svého prvního výslechu nějak smáznout. Tak jsme se decentně rozloučili.“ Ještě nějakou dobu se tajná bezpečnost, o jejíž existenci neměla velká část společnosti ani tušení, snažila jeho rozhodnutí zvrátit.

Protože se jí to nepodařilo, byl Miloši Rejchrtovi na podzim 1972 odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Musel nastoupit do sídlištní kotelny v České Lípě. „Líbilo se mi, že jsem tam byl svým pánem. Tam už nešlo klesnout hlouběji,“ říká dnes. O čtyři roky později se i se ženou vrátili do Prahy a začal pracovat v kotelně Národního muzea. Krátce poté proběhl proces s Milošovými kolegy z fakulty Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem v rámci tzv. procesu se skupinou Plastic People of the Universe. Miloš se souzenými vyjádřil solidaritu a byl ve skupině lidí, kolem nichž se zformovala Charta 77, jejíž text brzy podepsal a následně také aktivně šířil.

Mluvčí Charty

První vlna represí Miloše minula, neboť jej úřady nejdříve nemohly objevit. „Ten velký bratr byl takový těžkopádný,“ směje se Miloš Rejchrt. Následovalo zatčení přímo v Národním muzeu, domovní prohlídka a výslech v Bartolomějské. „Předtím jsem slyšel od postižených signatářů, že je to v podstatě hlína. A byl jsem překvapený, že to nebylo tak hladké, jak jsem čekal.“ Odmítnutí označit osobu, která mu Chartu předala, nebylo vyšetřujícími policisty přijato.

V roce 1980 jej Ladislav Hejdánek navrhl na mluvčího Charty 77. „Tak jsem to vzal a tím jsem si na sebe upletl novou pozornost orgánů,“ říká. Zatčen byl po několika týdnech během razie na bytovém semináři, kde Radim Palouš přednášel o smyslu smyslu. Byl vzat na výslech, urážen a ponižován. „Já se jimi ale uražen a ponížen nikdy necítil, protože na to musí být dva. A když si to člověk nikdy nepřipustí, nemůže se ho to dotknout,“ vzpomíná. Následně strávil svých prvních 48 hodin ve vazbě. Odmítnul si zde nechat vzít otisky prstů, za což si vysloužil respekt lidí z pražského podsvětí. Výslechy a vazby pokračovaly až do předání funkce mluvčího Václavu Malému v roce 1981. Ještě v polovině 80. letech byl sledován. Na většinu těchto zážitků vzpomíná Miloš Rejchrt s humorem, který mu prý pomáhá se s nepříjemnými zkušenostmi vyrovnat.

Povaze normalizačního režimu rozumí tak, že v soukromé sféře bylo dovoleno téměř cokoliv, ale nesmělo se s tím jít na veřejnost. Z tichého přitakání režimu se podle něj dalo vymanit díky potkávání se s jinými, skrze společnou akci. „Václav Havel byl přesně ten člověk, kterého jsme potřebovali v těch těžkých dobách před Chartou. To, co jsme si mysleli a nevěděli, co s tím, on napsal. A on to tomu Husákovi poslal. Tím zároveň vymaňoval i ty ostatní lidi z pocitu bezmoci, protože ejhle, ono se to dá aspoň napsat a někam poslat. Dokonce ho za to tehdy ani nezavřeli. Tak co kdybychom to zkusili taky?“ vzpomíná Miloš.

V druhé polovině 80. let si vybojoval kvůli svým nemocným dětem povolení k vycestování do Bulharska k moři. „Už se tak balíme do toho Bulharska a najednou v kastlíku obsílka k podání vysvětlení. Večer jsme měli letět a ráno výslech v Libni na obvodním. Říkal jsem si, že z toho nic nebude, že přijde taková ta šlechetná nabídka, která se odmítá.“ Vyšetřovatel jej ale místo toho jen upozornil, aby s sebou nebral žádnou podvratnou literaturu. Na letišti následovala bezvýsledná šťára v zavazadlech. Miloš Rejchrt dodnes neví, zda to byla vyšetřovatelova osobní iniciativa, nebo nějaké zvláštní zadání.

Život po revoluci

Několik evangelických sborů v 80. letech neúspěšně usilovalo, aby byl Miloši Rejchrtovi navrácen státní souhlas k práci faráře. Sametovou revoluci sledoval z odstupu, protože od října 1989 do léta 1990 byl na postgraduálním studiu v Ženevě. Po sametové revoluci působil Miloš Rejchrt sedm let jako vikář v pražských Dejvicích, následně dva roky jako vedoucí náboženské redakce Českého rozhlasu. V roce 2000 byl členem Rady České televize. Stejného roku se na delší dobu vrátil k farářské profesi, sloužil v evangelickém sboru U Salvátora a poté v Horních Počernicích. Kromě toho překládal do češtiny díla francouzských filozofů a publikoval v domácích periodicích. V roce 2001 mu bylo prezidentem Havlem uděleno vyznamenání Za zásluhy. Miloš Rejchrt je v důchodu, žije v Praze.