Miloš Rejchrt

„Kolega farář Šiler – on byl farář a já topič – mi povídá: ‚Mně se stala taková věc. Já jedu tramvají a najednou tam sedí takový člověk. Já si říkám, není to snad Jiří Hájek? Tak to zkusím a byl to on. A dokonce se mnou vystoupil a povídá mi, že teďka v těch Helsinkách, že to je velká věc, která by se měla využít. Že dokonce byly nějaké pakty o lidských právech a že to je veliká šance.‘ Já jsem poprvé slyšel možnost hodnotit ten helsinský proces... My jsme k němu byli mezi kamarády velice skeptičtí – to je nové dělení světa, pokračování Mnichova, zase si to rozparcelují a my už jsme tady odsouzení na věky k přifaření k Sajuzu a do téhleté zóny jsme už byli vmontovaní na pevno a Helsinky nejsou nic jiného než potvrzení definitivnosti těchhletěch hranic... Tak jsme to tehdy vnímali. A já najednou slyším, že by se to dalo interpretovat i jinak. Takhle jsem to slyšel z druhé ruky a velmi mě to zaujalo.“

„Někdy byl člověk vyrušen. Třeba tím, že v Lausanne byly najednou plakáty, kde bylo napsáno Pavel Tigrid. Tak jsem šel na Pavla Tigrida, na jeho povídání. Bylo to v lecčems zajímavé, ale trošku mě naštval. Zapůsobilo na mě povídání o tom, že komunismus je nereformovatelný. Budiž. A když se někdo pokusí to nějak polidštit, tak prostě přijedou tanky a postarají se o to, aby to nešlo. To vyústění se mi zdálo takové sebeospravedlňující, protože ‚se tam už nedá nic dělat, tam je to odepsané, nic se změnit nedá, tak se pokoušejme něco měnit a žít tam, kde to jde, to jest, tady‘. Takové bylo zdůvodnění emigrace. Bylo to na podzim 1968, kdy člověk přece jenom věděl, že se tady něco děje. Odbory chystaly stávku kvůli Smrkovskému a mně se zdálo, že ten Tigrid nad tím vším láme hůl a vlastně říká: ‚Je to zbytečné. To, co se děje v Praze, je k ničemu, protože to stejně blbě dopadne.‘ Já jsem se s tímhletím nějak nechtěl smířit – že by byli lidé v Praze odsouzeni k smrti, nebo nesmyslu, zbytečnosti. To mně vadilo, tak jsem v té diskuzi i nějak vystoupil a v téhle intenci jsem hájil obrodný proces a nějakou tu naději pro to všecko.“

„Někteří lidé byli zděšení, jak to bylo tehdy hrozné, že existoval dvojí jazyk, a jak to ničilo ty dětské charaktery. Já jsem ten pocit vůbec neměl. Prostě ve škole se učila ruština a nosily se pionýrské šátky a učily se tam básničky: ‚Ostrravo naše, mládím rrozjásaná, bez hrrůzy a prro slunečná rrána rrosteš a burrácíš...‘ Já jsem tehdy ráčkoval, takže jsem to na těch soutěžích v pionýrském šátku recitoval takhle. Ale člověk přišel domů, ten šátek shodil a žil zase úplně jinde. Bylo jasné, že ten skutečný život je v rodině, a ne v té škole. Tam se člověk musí naučit násobilku a básničky a vykládali tam o Leninovi, jak přemohl krutého cara a tak. No, tak proč ne. Byl jsem docela dobře imunizován. Žití ve dvou světech – ve škole s tím ideologickým komunistickým nábojem a pak v té rodině – tenhle konflikt jsem já nevnímal jako konflikt. To byly prostě dva paralelní světy a ta konfliktualita se objevila až později.“

„V roce 1988 na podzim byl náš kluk v devítce a rozdávali tam dotazníky, co by chtěly děti [dál dělat]. A bylo tam – sám bych si toho ani nevšiml, ale pan Skoumal [se pohoršoval], co to je za blbost a co to má společného s našimi dětmi – členství rodičů v KSČ. Byl tam křížek: matka, otec… A zrovna tou dobou vyšla taková perestrojková básnička v Rudém právu. Nějaký soudruh procítěně napsal, jak jednadvacáté století se tě nebude ptát, čí jsi, ale jaký jsi. Tak jsem tehdy zasedl, napsal jsem ministryni školství, paní Synkové, takový hezký dopis – psal jsem hezké dopisy, které když četl Ivan Medek na Hlasu Ameriky, dobře se to vždy poslouchalo – a v něm jsem psal, že jsem četl takovou krásnou básničku, najednou mi kluk přinesl ze školy dotazník, a tak se ptám, jak to má být. Představte si, že přišla vlastnoruční odpověď od soudružky ministryně! ‚Vážený pane, děkujeme za váš podnět a na základě šetření jsme zjistili, že na některých školách se ještě používá nevhodného formuláře. Zjednali jsme nápravu a tyto formuláře byly staženy.‘”

M. R.: „Právě v tom 88. v říjnu, kdy jsem čtyři dny byl na tý Ruzyni a tím jsem to komplikoval, protože zase musel někdo za mě zaskakovat – nebylo to příjemný, že jsem někomu naboural plány na víkend a tak. A já přijdu do tý údržbářský dílny, tam kluci, a bylo to skoro jak narežírovaný, najednou vstali a začali mi podávat ruku. Jo, ty vomontérkovaný hoši, beze slova. A to jako člověk cejtil, že něco se děje. A já nemůžu říct – celá společnost. Ale kluci z údržbářský dílny najednou měli pocit, že jsem asi něco udělal za ně.“ Sběrač: „A byly i opačný případy? Pamatujete si, že by lidé přecházeli na druhý chodníky apod.?“ M. R.: „Ovšemže ano. Ale já jsem si to zažil už ve chvíli, kdy jsem pozbyl ten státní souhlas. Když jsem byl jako ten mladej farář, kterej to umí s tou mládeží a je šikovnej a hbitej, těmhle to rádi předáme – a ono se ukázalo, že ne. Tak tyhlety lidi z hodiny na hodinu, to jsem v tý církvi cítil, najednou byly opravdu adresný výčitky: ,Vy ohrožujete i druhý lidi!‘ Přímo tenhleten termín, že ,ohrožujeme‘. A to jsem je ještě neohrožoval ničím jiným, než že mi sebrali ten souhlas.“

M. R.: „Ono to mělo smysl pro nás a mělo to smysl... Člověk taky moh’ ten život přežít, taky to šlo. Člověk se moh’ starat o trabanta, a taky jsem se o něj staral, a shánět ledničku a takový. Tehdy člověk byl rád, že se může podílet na něčem takovým, blbě řečeno vznešeným, nějakej přesah. Nikoliv adrenalin, mě to jako nebavilo, ty honičky s těma estébákama, neměl jsem z toho žádnou radost. I když jsem se dočetl ve své sledovací kartě, že se mi podařilo jim třikrát uniknout, a já jsem si toho ani nevšim.“ Sběrač: „A to jste jim utíkal v tom trabantu?“ M. R.: „V trabantu ne, to oni byli rychlejší. Ale ve městě někdy. Ono to bylo taky tak, že já jsem se v té době rád chodil proběhnout a někdy jsem nasadil rychlejší tempo... Ale to nic, neměl jsem z toho žádný potěšení, z těch honiček, naopak mi to způsobilo takový svíravý pocity vždycky. Ale jako to, že člověk se podílí na něčem pěkným a ušlechtilým, a dokonce že potká potom, když se začaly objevovat pravidelný relace od Ivana Medka – to fakt bylo významný, tohleto. Že lidi najednou slyšeli něco a jméno. A najednou jako ten pocit, že my jsme jako odsouzený k smrti, tak že není dobrý se náma moc..., jsme Židi, půjdem do plynový komory, tak jako radši s náma nic, poněvadž holt bysme mohli skončit taky tak – a najednou my jsme se stávali mediálními hvězdami a upřímnou radost člověk viděl v očích nějakýho nechartisty, který: ,Pocem vole, dyť já jsem o tobě... Včera o tobě mluvili na Hlasu Ameriky!‘ A byla v tom radost – tak to taky člověku působilo radost, že dělá radost jinejm lidem, a to v hezkejch věcech. Ale tahleta otázka, jako k čemu to bylo z hlediska historického vývoje, tím jsme se nezabývali, protože otázka, že ten režim nějak se sesype, nebyla na pořadu dne. Tak až dodatečně se tím člověk zabývá. Já bych řek’, že mělo to velikej význam, a to sice v tom, že to nejcennější, co ta Charta udělala, že dokázala sjednotit alespoň na chvíli do takový velký koalice lidi velmi různorodých životopisů a orientací, který se ale byli ochotni podepsat pod ten papír, který měl nějakej obsah, a ten obsah zněl: Lidská práva a jejich mravní komponenta jsou měřítko politiky. Čili nad tou politikou je tady něco významnějšího a důležitějšího.“

M. R.: „No tak byla to ukázka tý mravní úrovně společnosti, která byla blízko nule v podstatě. Jsme ochotný k čemukoliv, kohokoliv prodáme, kohokoliv odepíšem, kohokoliv pomluvíme, když nám samým to přinese prospěch. Prostě ať se každej stará o sebe, zachraň se kdo můžeš – nejenom holý život, ale zachraň si prostě nějak živobytí, a co by ses staral o druhý. No tak když mě někam zavolaj a chtějí nějakej podpis, tak jim to prostě podepíšu, to je přeci jasný. To byla tehdy taková většinová mentalita.“ Sběrač: „Myslíte si, že se tou Antichartou stojí za to ještě dneska zabývat?“ M. R.: „Je dobrý to připomínat, jak to, čemu se říká nějaký mravní vědomí, pokud je, jak je to vždycky věc křehoučká, která se může velice brzy zhroutit. Napadá mě ta analogie s druhou republikou. Jak z toho obrovskýho nadšení pro masarykovský ideály stačil jeden zásah, a ono se strašně rychle proměnilo. A ono u nás se to po tom roce 1968 proměnilo taky, i když pomaleji, ale i tak to bylo dosti strmé.“

„(Zájem o sebe jsem pociťoval) už v těch raných 70. letech, nějak tak v 71. roce a v 72., ale potom ten zájem jakoby umlkl, jakoby ustal, kdyžtak jenom takový drobný, udržovací, ale žádný takový zásahy do života nebyly. Tou Chartou se to zase obnovilo, ale byla taková ta normální domovní prohlídka, jak byla u všech těch prvních signatářů. Příjemný na tom bylo i to, že už od počátku jsem cítil, že tu a tam člověk najde nějakou tu podporu. Tak konkrétně v (Národním) muzeu (kde Miloš Rejchrt pracoval jako kotelník), když estébáci ráno v pět si pro mě přišli, tak nepochodili, protože vrátnej je nepustil. A měl na to jednoduchej argument: ,Kdepak, helejte se, tady jsou milionový hodnoty a tady kdyby něco zmrzlo... To nemůžete. A tam je vstup zakázanej...’ A takhle si s nima asi tři hodiny hrál, než přišel ředitel, kterej to samozřejmě elegantně vyřešil. Ale pan Holeček je nepustil.“

„Třeba jsem byl na semináři u Dejmalů, kde přednášel Radim Palouš o smyslu smyslu, Tomin s tím začal. Na to měli pifku, takže přijelo 10 policajtskejch aut, obrovský manévry, zátah. Zazvonili, barikádovat se to nijak nemohlo, takže občanky, a některý lidi sebrali, mezi nimi mne. A to bylo za výtržnictví. No, pak jsem tam měl nějaký to poškozování republiky v cizině, to bylo poté, co jsme poslali kraťoučký několikařádkový dopis do Gdaňských loděnic v 80. roce, velmi zdvořilostní: ,Mnoho zdaru vám přejeme při prosazování lidských práv a rozšiřování prostoru svobody‘ a nějaký takový, a co jsem to tam ještě měl... No nějaký takovýhle... Vždyť jsem tam byl celkem pětkrát.“