Pavel Rejchrt

* 1942

  • „Já jsem takhle na ně koukal a v jeden moment něco řekli a já jsem se otočil. Oni údajně řekli: ,Odložte si‘ a já jsem opravdu asi už tehdy nedoslýchal, tak jsem slyšel ,Otočte se‘. A otočil jsem se, stál jsem jako blázen zády k nim. Tak jedna ke mně přišla, hrozně ohleduplně mi sundala ten hubertus, pověsila to a řekla: ,No jo, tak se tady posaďte ještě chviličku‘. A něco teda sepsali a pak řekli: ,Běžte tamhle‘. Tak jsem šel k tomu lampasákovi a ten muž v uniformě takhle na mě koukal, tak jako polostudeně, poloúčastně a říkal mi: ,Mladý muži, musím vám sdělit smutnou skutečnost, že jste nebyl uznán schopným vojenské služby v Československé armádě. Ale rád bych vás ujistil, že, mladý muži, v životě je mnoho příležitostí, kdy můžete být platným členem naší společnosti. A já vám přeju mnoho štěstí v životě a tady máte, to je ,modrá knížka‘, tak mnoho štěstí.‘ Tak takhle to vypadalo a to píšu tady v tom záznamu, že jsem potom mírným krokem a pak úprkem běžel do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a tam jsem Pánu Bohu poděkoval za dva roky přidanýho života.“

  • „Psychoterapie na jednatřicítce vypadala tak, že jsme všichni blázni z jednatřicítky byli vyhnáni o patro výš, kde byl veliký sál s promítacím plátnem, a pro rekreačně výchovný nebo léčebný důvody nám promítali filmy. A je to teda neuvěřitelný, že ten film, který měl být takový výchovně relaxačně léčebný, tak byly mrtvoly z Osvětimi, vytažený z pecí. Tyhlety hromady na těch vozejkách a ty mrtvoly u zdi v Osvětimi, tak tohle jsem viděl jako součást psychoterapie v Bohnicích v roce 1967 na jaře. To mohu sám dosvědčit. Potom ještě jsme měli pracovní psychoterapii. Na jednatřicítce jsem dostal takový špalíček dřeva a šmirgl. A teď jsem to měl šmirglovat, aby to bylo hladký. A já jsem říkal: ,Pane ošetřovateli, k čemu to vůbec je?‘ On mi řekl: ,Drž hubu, nebo dostaneš injekci.‘ Tam nebylo jiný jednání. Tak jsem držel hubu a předstíral jsem, že brousím ten špalíček.“

  • „Já jsem namaloval velmi záhy, asi ve třinácti letech, jsem všelicos začínal kreslit. Maminku jednou uhranulo, že jsem viděl obrázek krávy s rohama, v nějaké učebnici, a tužkou jsem to obkreslil mimo, udělal jsem kopii toho obrázku. Byla velice zručná. No tak to byl počátek takového obdivu rodičů k tomu, že mi ta ruka nějak hezky kreslí. A potom, v patnácti a půl asi, v necelých šestnácti jsem začal chodit k profesoru výtvarné školy na Hollarově náměstí, já k němu chodil do bytu, k Václavu Kytkovi, a tam jsem se asi dva roky pod jeho vedením učil kreslit a trochu malovat akvarelem, pak pastelem a tak. To byla moje průprava k těm zkouškám potom na Akademii.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.11.2022

    (audio)
    duration: 02:05:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 01.12.2022

    (audio)
    duration: 02:09:19
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ten pocit bezprávnosti je strašný

Pavel Rejchrt
Pavel Rejchrt
photo: Archiv pamětníka

Pavel Rejchrt se narodil 20. dubna 1942 v Litomyšli manželům Ludvíku a Elišce Rejchrtovým. Otec působil jako duchovní Jednoty českobratrské a ve víře byli vychováváni také jeho tři synové Luděk, Pavel a nejmladší Miloš. Pamětník od dětství projevoval velké umělecké nadání. Jeho snem bylo studium na Akademii výtvarných umění, na které se pečlivě připravoval. Přestože přijímací zkoušky úspěšně zvládl, zvláštním rozhodnutím rektorátu mu bylo studium odepřeno. Vyučil se sazečem a poté nastoupil studia na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Láska k umělecké tvorbě ho však neopouštěla, v roce 1966 byl přijat za kandidáta Svazu čs. výtvarných umělců. Po ukončení studia teologie působil krátce jako příležitostný kazatel Českobratrské církve evangelické. Na počátku 70. let se stal členem týmu restaurátorů nástěnných maleb. Práce restaurátora mu poskytovala dostatečný prostor také pro vlastní tvorbu, malování, grafiku, psaní poezie a lyrické prózy, z nichž většina byla publikována až po sametové revoluci. V roce 1990 stál Pavel Rejchrt u založení křesťanské revue Souvislosti. V roce 2024 žil pamětník se svou ženou střídavě v Horních Měcholupech a ve Velichovkách.