Dagmar Renertová

„Přichází rok 1953, to už bylo po únorovém ‚vítězství‘. Táta vyhozen z armády, do čtrnácti dnů nařízeno vyklidit vojenský byt a vystěhování do pohraničí, kde mám dojem, že nabídli nějaké zaměstnání v JZD. Takže pan plukovník mohl pracovat v JZD... Ale zase tady byla paní Alba Bedřichová, která řekla: ‚No přece nepůjdete někam do pohraničí, když já tady bydlím sama, jsme rodina.‘ Takže jsme zůstali v Řevnicích.“

„Mezitím máma z Ravensbrücku odcházela v rámci transportu smrti a ten transport měl dojít k Baltskému moři, tam naloděný a vyhozený do povětří. To byl plán. Jenomže po cestě smrti byli osvobozeni Rudou armádou. Ale cestou máma dostala tyfus, tak hned někde v Německu do nemocnice. Tam ji zase obětavě ošetřovala Alba Bedřichová. Když se trochu postavila na nohy, tak repatriačním úřadem se dostaly do Řevnic, kde mezitím, než jsme dostali byt, máma bydlela u slečny Bedřichové. My z toho Valašska jsme přijeli sem ji přivítat. Tak jsme se viděli poprvé.“

„Blíží se konec té nešťastné doby protektorátu, máme rok 1945 a táta končí v té věznici v Creussenu. To byla věznice, kde vězni pracovali v továrně na výrobu munice a zbraní. No a tenkrát přece jenom všichni věřili, že budou osvobozeni a že ty zbraně by jim taky mohly leccos usnadnit. Takže – já použiju to slovo krádež – kradli materiál, jako součástky zbraní a munici, a udělali si takový trezor pod podlahou, vytrhali prkna a pod tu podlahu to ukrývali. Jejich přání se splnilo. Čekali na příchod americké armády. Blížila se americká armáda s generálem Pattonem – a musím říct, že to je můj miláček. Ti vězni, kteří byli jakžtakž tělesně schopni, tak udělali takové povstání, odzbrojili svoje hlídače a šli vstříc americké armádě. A můj táta okamžitě do té armády nastoupil. Při osvobozování Aše dostal osobně vyznamenání generálem Pattonem.“