"Věděli jsme, že v Praze byl zastřelen Heydrich. Československo získalo obrovský ohlas na západě, že jsme zlikvidovali protektora nacistického. To byl takový pocit, že se něco dělalo, že jsme se nevzdali, zůstaly síly, které ještě proti Němcům bojují. Pamatuju si v kině, když šel pohřeb – ukazovali v aktualitách ve dvaačtyřicátém, to jsme byli v armádě – a tam bylo: ‚Půl milionů Francouzů doprovází hrdinu Heydricha, který byl zavražděn.‘ Ale když nebyli Němci v kině, tak lidé [tleskali]. A v Anglii lidé povstali, Angličané povstali a tleskali, že tam byl nějaký odpor, v Československu."
"Představil mi jejich sluhu: 'To je náš sluha.' Pozdravil německy, kapitán letectva. Pozdravil a hlásil se v němčině. Já jsem mu řekl: 'Německy hovno rozumím.' Povídám mu česky, že mu nerozumím. On na to: 'Můžete mluvit anglicky.' Anglicky uměl perfektně, teda lépe než já. … Měli takový modrý uniformy – montérky a na zádech měli žlutý čtverec, protože to byl zajatec. On ráno šel z tábora, věděl kam má jít, tam do večera sloužil, do pěti hodin, v šest odcházel zpátky do tábora. On neutekl, proč by utíkal. Já jsem s ním mluvil: 'Hitler kaput. Hitler je Schweine.' Věděl, že je prakticky po válce."
"To byly kolonie, tam byli Italové. To byly domy vystavěné hornickou společností, páč byla jediná na jihu Francie, která byla dost velká, že dosáhla až do Marseille. A Marseille je druhé město Francie. Aspoň tehdy to bylo, dneska není, páč vím, že Lyon má dneska asi tři miliony obyvatel. Tak na trase Lyon – Marseille. Tak tam prostě žili, dostali byt velký asi tři místnosti se zahrádkou. Otec tam byl dobře. Ale bylo tam hodně Poláků a Jugoslávců, a buď nás brali za Jugoslávce nebo sale Polonaise, špinavý Polák. Ti tam měli špatnou pověst. Když jste někam přišel, i do kina už jako dítě, a když jsi něco provedl, tak sale Polonaise, polská svině. Oni nebyli moc v lásce Francouzů, ale my jsme tam byli dobře viděni. Nevím proč. Protože nás tam bylo možná méně, tak asi tím. A tam jsme vlastně začali vyrůstat."
"Říkal jsem si, aby už nikdy taková věc [válka] nepřišla. Ne pro sebe. Člověk stárne, už je na odchodu. Ale aby to nepoznali ti mladí, o to tady jde. Člověk dojde k tomu, že válka je k ničemu. Proč se to dělá? Nedá se to vyřešit jiným způsobem? Proč se mají obětovat životy lidí, kteří za nic nemůžou? Ať to berete ze všech stran, člověk obětoval svůj život pro nic za nic. Žádný voják, ať je ruský, anglický či německý, z toho žádný prospěch nemá."
"Po válce byl strašný zmatek všude. Lidé se vraceli z koncentráků. Já jsem přijel do Paříže v červnu v pětačtyřicátém a koukám – spoustu ženských oholených dohola. Já si říkal: 'To je nějaká nová móda?' Každý, kdo chodil s Němcem, tak každá ženská se v tu ránu holila, břitvou hlavu jim holili. Nebylo kam zavírat, protože basy byly plné Němců. To byla… to se nedá říct bordel… taková sláva, radost a zároveň taková potupa určitých lidí."
"Tam je Regina název, to je město. Tam jsme čekali na vyřízení toho zbytku, že [nás] pustí na východní frontu do Svobodovy armády. Došlo ke změně, žádná východní fronta nebude, pojďte do Anglie. Tak jsme odjeli do Anglie, už jsme přišli jako vojáci. V té Regině jsme museli svléknout francouzské uniformy. A už tam byla jedna skupina Čechoslováků, kteří sloužili část ve slovenské armádě a druhá část sloužila v protektorátním vojsku, české vojsko za protektorátu [vládní vojsko]. Ale byli to Češi. My se cítili tak nějak divně. Ti bojovali proti nám a ti zase v tom s námi, takhle prostě divně. Tak se nám to vysvětlilo. To jsou lidi, co se vzdali, jak se říká, dezertovali a vzdali se Spojencům, Američanům. Tak tam přišel [major Brůha], zverbovali to a dostali britské uniformy, jako jsme měli my. A lodí jsme jeli do Liverpoolu."
"My jsme byli jednou na jedné akci dva Češi. Dva Němci šli proti nám bez pušek. Člověk, který nás vedl, na nás řval česky, ať koukáme mazat. Nosili jsme takové modré kombinézy – jako montérky. Signál, jakože nejsme ani civilisté, ani vojáci, jsme nosili trikoloru: bleu, blanc, rouge – modrá, červená, bílá, aby se vědělo, že jsme partyzáni… Němci se v té době už vzdávali, snažili se nám moc neubližovat. S esesákama to bylo buď oni, nebo my. To se zajatci nedělali, ti byli nekompromisní. Teď přišli ti dva a říkají: 'My jsme z Československa.' Jeden byl Ostravák, druhý Pražák. Že se dostal do německé armády nechtěně a tak. Ten, co nás vedl, tak: 'Postavte se támhle ke stromu.' Ten jeden [z nás] je prosil, aby je nestřílel, že to je blbost. Ten jeden [z vojáků] brečel, že je z Moravské Ostravy. Mluvili česky i německy. Tak jsme ho nakonec ukecali [našeho velitele]: 'Nech je být, ať si jdou, kam chtěj!' A poradili jsme jim, kde se mají vzdát. Aby šli na obec a tam se přihlásili, že jsou Češi, že nejsou dobrovolníci, že byli odvedeni."
Tazatel: "Jak to s nimi dopadlo? Dostali se potom do armády?"
Roman Rentka: "Dostali. Jednoho z nich jsem potkal na letišti v Praze-Ruzyni v roce 1945, ten byl dvoumetrový dlouhán. Přijel normálně z Anglie v anglické uniformě. V září 1945 jsme přiletěli do Prahy a já ho potkal na letišti v uniformě. To jsem ho poznal. Jak se jmenuje, už nevím, ale věděl jsem."
Roman Rentka se narodil 7. srpna 1924 na slovenské Oravě v česko-slovenské rodině, otec byl Slovákem a matka Češka. Otec odjel za prací do Francie, kam ho následovala matka, a Roman Rentka byl spolu se sourozenci vychováván babičkami střídavě v Čechách a na Slovensku. V roce 1931, v sedmi letech, odjel za rodiči do Francie do města Gardanne u Aix-en-Provence na jihu Francie. Získal francouzské občanství a vyučil se obchodním příručím. Aby se po okupaci Francie vyhnul práci pro hitlerovské Německo jako totálně nasazený, začal od roku 1941 pracovat ve francouzských dolech. Přesto byl nakonec krátkou dobu nasazen na odklízení trosek z náletu Spojenců. V roce 1943 začal spolupracovat s francouzskými partyzány maquis. V červnu 1944, po invazi v Normandii, odjel na sever Francie, prodělal vojenský výcvik a začlenil se do francouzské armády. Poté odjel do Anglie, kde byl vyšetřován v souvislosti s dvojím občanstvím kvůli způsobilosti bojovat po boku Čechoslováků. Po leteckém výcviku ve Wolverhamptonu nastoupil jako palubní střelec u 311. bombardovací peruti, kde pomáhal potápět německé ponorky. Do Československa se dostal 15. 9. 1945 a v roce 1946 odjel zpět do Francie, kde však ztratil zázemí. Vrátil se do Československa a koncem roku 1946 opustil armádu. Díky jazykovým dovednostem získal práci v porcelánce a u SNB v Karlových Varech. Vyučoval také kriminalistiku ve francouzských koloniích Mali a Guinea a překládal odbornou literaturu z francouzštiny pro ministerstvo vnitra.
