Bohumila Řešátková

„Velice silně jsme to vnímaly. V době, kdy došlo k vjezdu ‚spojeneckých vojsk‘, byly jsme na předolympijském soustředění. Vždycky před olympiádou a mistrovstvím světa jsme měly dvouměsíční trénink, dvoufázový. V noci nás vzbudili, že tanky jsou v Šumperku, myslely jsme, že si dělají legraci, že je to bojové cvičení. My jsme nesměly moc vycházet, Věra se šla podívat, což jsem se dozvěděla až později z dokumentů. Byly jsme zavřené v tělocvičně, sledovaly jsme zprávy, měly jsme u nářadí tranzistorová rádia, sledovaly jsme všechno. Nevěděly jsme, co bude s národem, s olympijskými hrami. Pak přišli, že Věra, jak podepsala Dva tisíce slov, že je v nebezpečí, že půjde do vězení. Ten příběh jistě posluchači znají, tak odešla do hor. A o tom se moc nemluvilo, byla s ní i Jana Kubičková, připravovaly se část přípravy v lese. Nakonec to dopadlo, že na olympijské hry pojedeme. Pozvali nás na Hrad, celou československou výpravu, takže mám z toho velké zážitky, setkali jsme se se všemi představiteli, prezidentem Svobodou, panem Smrkovským, Dubčekem, Černíkem. Předávali jsme jim květiny, povzbuzovali nás. Říkali nám, co se děje, ale velice, bych řekla, takticky, kdyby to někdo nahrával. Hodně nás to posílilo, odjížděly jsme my jako gymnastky odhodlané a chtěly jsme Sovětky znovu porazit.“

„Začnu dvanáctiletkou, ráno jsem vstávala většinou v šest, to jsem se rychle naučila, abych to měla v paměti. Ve škole jsem se učila o přestávkách, a vždycky před vyučováním. Abych pak stihla trénink, tak jsem o desetiminutové přestávce, předposlední nebo poslední, seběhla z třetího patra na oběd, naobědvala jsem se a zpátky nahoru. Přijela jsem domů, vyměnila jsem tašku, výměna tašek. Na trénink se jezdilo do sportovní haly přes hodinu tramvají trojkou, naskakovalo se a vyskakovalo z tramvaje. Čtyři hodiny trénink, každý den, dvakrát týdně masáž, takže se to prodlužovalo. Pak zpátky, doma večeře a šla jsem si lehnout. Co se týká vysoké školy chemicko-technologické, dělala jsem ji po roce denního studia večerně, takže dvakrát týdně od dvou do pozdního večera byly přednášky. Když jsem nastoupila na vysokou školu, zavolal si mě vedoucí katedry tělocviku pan Tráva a řekl: ‚Jestli se nebudete učit čtyři hodiny denně, tak školu neuděláte.‘ ‚No tak jo, řekla jsem.‘ No nazdar, kdy to budu dělat?! Takže každá cesta v tramvaji...prostě denně jsem se učila čtyři hodiny, nevím, jak jsem to dělala.“