„Vrátím se k roku 1968. V květnu se sokolové snažili o obnovení Sokola. Byla velká schůze na Žofíně, které jsem se zúčastnil. Vzpomínám na to rád a s nadšením. Tenkrát mi bylo dvacet šest let. Dnes kdybych tam šel, dělal bych si poznámky. Ale tenkrát na mě zapůsobil Sukův Nový život. To je taková sokolská hymna, možno říct. Zapůsobily na mě dopisy našich olympioniček. Mezi nimi Věra Čáslavská. Trenérka Matlochová. Byl tam čten dopis paní Hany Benešové. Byla tam prezenční listina, dělaly se zápisy.“
„Byl jsem mezi několika vybranými pozván na kádrovou prověrku k řediteli ústavu. Byla mi položena otázka, jak se dívám na rok 1968. Já jsem řekl, že jsem přesvědčený, že se něco musí změnit k lepšímu, protože komunismus v padesátých letech dohnal mého tatínka k sebevraždě. Bylo chvíli ticho a pak mi bylo řečeno: ‚Soudruh Richter,‘ [bez pátého pádu] ‚my vás tedy nevyhodíme, ale slibujeme vám, že platově budete úplně na chvostu, že kandidaturu vám nepovolíme, a kdybyste náhodou chtěl odejít, dáme vám takový posudek, že vás nikde nevezmou.‘ Minuly asi čtyři roky a já jsem udělal konkurz do Nemocnice Pod Petřínem jako vedoucí laboratoře. Bylo to všechno dohodnuto, a za tři dny mi zavolali, že se velice omlouvají, ale že mám takový posudek, že mě nemohou vzít.“
„Tatínek potom nesměl mít učedníky. Nesměl mít dělníky, takže šil s maminkou. Předtím těch dělníků měl řadu. Samozřejmě že i po tom roce 1948 jsem jako malý roznášel domácím dělníkům, kteří pro tatínka šili, ale nesmělo to být oficiální. Tenkrát bylo takzvané progresivní zdanění živnostníků. Ty daně rostly rok od roku. Druhá věc byla, že ručně ušitý oblek musel být prodán za stejnou cenu, jako byla cena konfekčního obleku. Možnost uživit rodinu byla tedy rok od roku horší. Tatínek měl částečnou invaliditu, měl problémy se srdcem, a když už usoudil, že to finančně neutáhne, maminka si našla zaměstnání jako uklízečka, což tatínek těžce nesl. Jednoho dne... tatínek byl nimrod, měl loveckou zbraň... se zastřelil.“
"Věděli jsme, kdo z našeho domu je kovaný bolševik, kdo chodí na schůze uličního výboru. V bloku byla velice známá soudružka Pelikánová, dříve Pelcmanová, kovaná bolševička, byl tam okrskář, policajt soudruh Laňák, takže věděli jsme, že jakékoli kádrové posudky jsou v rukou těchto lidí. A že kádrový posudek mého tatínka 'krejčí živnostník', nemá režim rád. Takovéto posudky dovedly tatínka k sebevraždě."
„Když hovořím s kolegy, kteří zůstali v Sokole a nebyli vyhozeni, jednoznačně říkají, že se vždy cítili jako sokolové. Říkali si úředně ‚soudruhu‘, ale mezi sebou si tykali a říkali si, že chodí do Sokola. V té Bohemce byl oddíl ZRTV, což byla základní a rekreační tělesná výchova, čili to ZRTV bylo náplní prakticky jako Sokol. Ti lidé, kteří tam přetrvali to období Spartaku Stalingrad, kteří přetrvali Bohemku a opět pokračovali v Sokole na Vinohradech, ti mi říkali, že se tam pořád cítili jako sokolové. Ale v tom roce 1990 se objevili sokolové, kteří byli kdysi vyhození, a ti říkali, že jsou nositelé sokolské tradice a znovu přebírají sokolovnu. To přebírání byla velice problematická záležitost, spíše právní, majetkové vypořádání a tak. Ale zkrátka ti, kteří navazovali na tradici, ale necvičili v těch šedesátých letech, ti se cítili být trochu jinými sokoly než ti, kteří pokračovali v těch letech komunismu. I takové jisté napětí nebo kritické připomínky cítím, ale nemám to ani jedné straně za zlé.“
„Hned po sletu byly kádrové prověrky. Když vezmu číselný nárůst po druhé světové válce, zejména rok 1947 a 1948, tak do Sokola infiltrovala dělnická třída. Sokolem se stal i soudruh Gottwald, i pozdější prezident Zápotocký a v Sokole byly různé osoby. Takže zkrátka po sletu přišly prověrky a sokolové, kteří nebyli vhodní, byli vyhození. Bohužel nemám k dispozici u nás v Sokole Vinohrady seznamy lidí a nevím, kolik jich bylo vyhozeno. Ale byly to osoby, které nebyly dělnické profese. Třeba manželka plukovníka, manželka generála, zkrátka takové osoby, které se politicky nehodily. Osobou, která toto na Vinohradech dost dělala, byl bratr Václav Hlaváček. Ten právě inicioval takovéto prověrky.“
RNDr. Vladimír Richter, CSc., se narodil v roce 1942 v Praze na Vinohradech. Jeho otec Ferdinand Richter měl krejčovskou firmu, maminka Františka mu dělala účetnictví. Oba rodiče byli sokolové, v roce 1948 cvičili na Všesokolském sletu a poté byli ze Sokola z politických důvodů vyloučeni. Vladimír navštěvoval Sokol do roku 1950. Po únorovém převratu v roce 1948 se otec snažil nadále podnikat, ale podmínky se pro živnostníky zhoršily natolik, že již nedokázal rodinu uživit. Existenční starosti a nepříznivý kádrový posudek nakonec dohnaly otce v roce 1958 k sebevraždě. Vladimír vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a poté nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského. V roce 1968 vstoupil do obnovujícího se Sokola a zajímal se o Klub angažovaných nestraníků. Za to mu v roce 1970 hrozil vyhazov z práce, nakonec byl ale potrestán tím, že mu nepovolili ucházet se o titul kandidáta věd, platově byl diskriminován a pro nepříznivý kádrový posudek nemohl ani změnit zaměstnání. S kolegou vyvíjeli patenty, v 70. letech o jeden projevila zájem také společnost Hewlett-Packard, ale vedení ústavu a stranické orgány neumožnily autorům vycestovat do zahraničí na prezentaci a spolupráce se neuskutečnila. Za normalizace se kromě odborné práce věnoval fotografování vysloužilých legionářů, což se ukázalo politicky nežádoucí a musel toho zanechat. Aktivně se také věnoval hudbě. Kandidaturu měl posléze schválenou v roce 1985 a vědecký titul obhájil v roce 1989. Ve Výzkumném ústavu vodohospodářském působil do roku 1994, poté jako živnostník vyráběl několik let hudební nástroje. V roce 1989 vstoupil do obnovené organizace T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady a působí tam dodnes.
