Inge Richtrová

* 1939

  • „Maminka nás pořád vedla k tomu, že máme tatínka, že má narozeniny, taky jsme mu psávali. Pořád jsme tak byli ve styku, pořád jsme tak žili, jak já, tak všeci sourozenci, že tatínka máme, že žije, že se sejdeme. Jako děcko, to jsem měla tak pět let, jsem mu tykala nebo si ho pamatuju a potom, když jsem ho navštívila, tak ještě říkám mamince: ‚Mám mu tykat, nebo vykat, jak mám s ním mluvit?‘ On uměl česky… ‚No tykej mu, vždyť jste si vykládali, říkalas mu tato, tak samozřejmě zas tak.‘ Sešli jsme se potom, to bylo v šedesátým devátým až. Dvě sestry tam byly přede mnou, už dřív, to povolila vláda nebo stát to povolil, a mohli jsme tam jako sourozenci vycestovat, že tam máme otce. Tak já jsem tam jela, až v tom šedesátým devátým roce jsme se ponejprv viděli.“

  • „Tatínek bojoval, šel do války, jeho bratr taky, ten byl taky přímo z té dědiny. Potom dlouho o něm maminka nic nevěděla, to nikdo moc nevěděl, jak to dopadlo. Tatínkova sestra šla s třema děckama a taky nevěděla, kam jde, o manželovi nevěděla a nesešla se s manželem, ten padl, a náš tatínek nepadl. Ten se pak ozval, tak nám psával, my jsme mysleli, že na podzim jdeme [na odsun], ale už se to zarazilo. Maminka měla nachystané kufry, mohli jsme si vzít, co jsme chtěli, to bylo dovolené. A ti před tím měli jenom malé kufříčky a museli jít. Maminka už mohla tenkrát ledasco napakovat, ale tím, že to zarazili, tak hodně těch rodin po dědinách zůstalo až po Moravskou Třebovou, hodně těch Němců.“

  • „Oni [sovětští vojáci] jezdili autama a koňama po dědině, jezdili do rodin, každý se zamykal a nechtěl nikoho pouštět. Taky si pamatuju, jak říkali: ‚Davaj suda, davaj suda‘, maminka nás chránila. Vezli chlapy na voze tenkrát na louku za naše, to bylo zrovna za našema, to jsem viděla jako děcko, mně bylo šest sedm let, tak jsem se dívala tak škvírou v kůlně. Stáli tam v řadě, byly rány a stříleli je. Potom se o tom mluvilo, maminka říkala, že to byl předseda a jiní chlapi, které jsem jako děcko vnímala. Maminka nás zaháněla a nechtěla, abychom to my malí viděli, pak už jsme se k tomu nevraceli, maminka nás s tím neseznamovala a nechtěla o tom mluvit. Mezi ženskýma si povídaly ledasco, ale přede mnou mluvily třeba německy, abych ledasco nemusela vědět, jinak se mluvilo už jen česky potom.“

  • Full recordings
  • 1

    Boskovice, 28.02.2023

    (audio)
    duration: 01:01:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dívala jsem se škvírou z kůlny

Inge Richtrová, rok 1946
Inge Richtrová, rok 1946
photo: archiv pamětnice

Inge Richtrová se narodila 25. května 1939 ve Slatině u Moravské Třebové jako nejmladší ze čtyř dětí manželům Aurélii a Rudolfu Schvalbovým. Její otec, příslušník německé národnosti, musel narukovat do wehrmachtu, válku přežil, ale nemohl se vrátit domů. Konec války prožila pamětnice s maminkou a sourozenci ve strachu z vojáků Rudé armády a byla svědkem popravy místních německých občanů. Rodina se připravovala na odsun, ale nakonec bylo vysídlování obyvatel ze smíšených manželství zastaveno. Se svým otcem se setkala až v roce 1969, kdy za ním mohla vycestovat do Mnichova. Po absolvování obecné a měšťanské školy začala pamětnice ve svých čtrnácti letech pracovat jako tkadlena v podniku Hedva Moravská Třebová. V roce 1957 se vdala za Jiřího Richtra a měli spolu tři syny: Jiřího (1958), Jaroslava (1962) a Ladislava (1964). Nejstarší syn Jiří v srpnu 1989 emigroval do Německa a na Vánoce už ho rodiče mohli navštívit. Po smrti svého manžela Inge ráda cestovala za rodinou do Německa nebo do Skotska za svou přítelkyní Marií Líznovou (Byron). V současnosti (rok 2024) žije v rodinném domku u syna v Boskovicích.