Inge Richtrová

„Tatínek bojoval, šel do války, jeho bratr taky, ten byl taky přímo z té dědiny. Potom dlouho o něm maminka nic nevěděla, to nikdo moc nevěděl, jak to dopadlo. Tatínkova sestra šla s třema děckama a taky nevěděla, kam jde, o manželovi nevěděla a nesešla se s manželem, ten padl, a náš tatínek nepadl. Ten se pak ozval, tak nám psával, my jsme mysleli, že na podzim jdeme [na odsun], ale už se to zarazilo. Maminka měla nachystané kufry, mohli jsme si vzít, co jsme chtěli, to bylo dovolené. A ti před tím měli jenom malé kufříčky a museli jít. Maminka už mohla tenkrát ledasco napakovat, ale tím, že to zarazili, tak hodně těch rodin po dědinách zůstalo až po Moravskou Třebovou, hodně těch Němců.“

„Oni [sovětští vojáci] jezdili autama a koňama po dědině, jezdili do rodin, každý se zamykal a nechtěl nikoho pouštět. Taky si pamatuju, jak říkali: ‚Davaj suda, davaj suda‘, maminka nás chránila. Vezli chlapy na voze tenkrát na louku za naše, to bylo zrovna za našema, to jsem viděla jako děcko, mně bylo šest sedm let, tak jsem se dívala tak škvírou v kůlně. Stáli tam v řadě, byly rány a stříleli je. Potom se o tom mluvilo, maminka říkala, že to byl předseda a jiní chlapi, které jsem jako děcko vnímala. Maminka nás zaháněla a nechtěla, abychom to my malí viděli, pak už jsme se k tomu nevraceli, maminka nás s tím neseznamovala a nechtěla o tom mluvit. Mezi ženskýma si povídaly ledasco, ale přede mnou mluvily třeba německy, abych ledasco nemusela vědět, jinak se mluvilo už jen česky potom.“