Stanislav Řídký

„Spali jsme na stanici a k posádce jsme se prakticky vůbec nedostali. Byli jsme tzv. kancelářské krysy, jak se říká, protože jsme byli u dálnopisu a jen jsme neustále předávali zprávy, které si mezi sebou předávali vojenští papaláši. Do posádky jsme se dostali pouze v sobotu nebo v neděli, když jsme měli vycházku, když jsme měli volno. A na Libavé to vůbec ani nešlo, protože tam byla jen ta jedna kasárna. Byla tam pouze velitelská budova a pak jedna budova, kde bylo ubytování, a tam jich spalo asi šedesát [vojáků]. A to bylo všechno. To byl hrozný život. Jediné, co jsme mohli, bylo poslouchat rádio.“

„Moje maminka to hodně prožívala. Měla sokolský kroj a byla nadšenou sokolkou. Přenesla sokolskou lásku po zrušení Sokola do tzv. Osvětové besedy, kterou jsem ve Slatiňanech také vedl. Když jsem nastoupil do zaměstnání, tak se Osvětové besedy zaváděly. Dva nebo tři podniky se sloučily a vytvořily skupinu, která pořádala různé akce. A to jsme my také měli. Sokolské myšlenky jsme poté tajně přenesli právě do Osvětové besedy, ve které jsme měli skvělou partu.“