„V noci z 26. na 27. jsem tam (na ministerstvu financí) nocoval ještě s druhým řidičem a sekretářem ministra, v místnosti Lidových milicí, tam byla provizorní lehátka. Někdy po půlnoci tam vtrhly sovětské jednotky a držely nás tam jako zajatce. Celé ministerstvo obrátily naruby, všechny kanceláře prohledaly, když bylo něco zamčeného, tak to vypáčily, byl tam hrozný binec. Sepsali s námi protokoly. V místnosti Lidových milicí byly zamykací skříně se samopaly, to všechno ti Rusové vzali. Druhý den to vystavovali na Staroměstském náměstí, že jsou to zbraně ukořistěné kontrarevolucionářům. K večeru druhého dne nás propustili. Šel jsem domů, hromadná doprava kolabovala.“
„U nás na rotě za ty dva roky, co jsem tam byl, nebyla ani jednou použita střelná zbraň. To bylo naprosto to poslední. Na druhou stranu, když tam máte někoho před sebou, kdo už překonal ty drátěné zátarasy a utíká. V té hlavičce pohraničníka se odehrává, když ho zastavím, dostanu opušťák, když mi uteče, půjdu do lochu. A když je to dvě stě metrů před ním, tak už není jiná volba než samopal. Tomu každý neodolal. Hlavně to politické školení. Pohraniční rota měla tři čety, dvě roty slouží, a jedna rota má politickou výchovu. Na každé rotě je vysoký důstojník, politruk a ten to do nich hustí, politické školení bylo dvakrát týdně. Jak západ je hrozný, jak nám mohou ublížit, jak jsme jediní, kdo tomu může zabránit. Na potřetí jedna četa mělo hraniční volno. Ne všichni dostali vycházku. Vycházku dostalo jen asi deset lidí. Jen do Krásné do hospody, to bylo sedm kilometrů po šotolinové cestě.“
„Byla veliká odměna za zadržení. Naštěstí jsme nikoho nezmasakrovali. Já u toho nebyl ani jednou. Ale vozil jsem je pak. To byla okamžitě poplachovka do terénu, měl jsem gazika. Skočit do auta, věděli jsme, kde to bylo, signalizace to ukazovala, všude byly telefony. Každý voják měl takovou „žabku“ s tou se mohl napíchnout, říkalo se tomu studna. To byla betonová skruž, tam byl kabel, zásuvka. Tak jsme komunikovali s rotou s důstojníkem či s poddůstojníkem, co měl službu. Když bylo zadržení, tak jsem tam jezdil, to byly většinou východní Němci. Chovali jsme se k nim docela dobře, většinou byli promočení, hladoví, byli tam dva tři dny a pozorovali hranici. Dostali najíst, půjčili jsme jim tepláky, než se jim usušilo jejich oblečení v kotelně. Pak přijeli z Chebu „kontráši“, když to bylo složitější tak třeba i z Prahy, a udělali výslechy. Pak jsme je odvezli zpátky do Německa. Tam byla u Trojmezí první východoněmecká pohraniční rota. Tam jsme je předali východoněmeckým pohraničníkům, to byli hajzlové. Křičeli na ně, pažbou přes záda je praštili a chovali se k nim jako k šíleným zločincům. To byly často rodiny s dětmi.“
Tomáš Rimpel se narodil 22. června 1946 v Praze, vyrůstal na rozhraní Pankráce a Podolí. Oba rodiče byli židovského původu, přeživší koncentračních táborů, on sám byl však vychován v nenáboženském duchu. Po základní škole se vyučil soustružníkem. V letech 1965–1967 sloužil u Pohraniční stráže v Ašském výběžku, po vojně nastoupil jako řidič na ministerstvu financí. Týden po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl k emigraci do SRN – žil pak v Kolíně nad Rýnem a v okolí. Zpočátku pracoval jako soustružník, řidič, zámečník – hydraulikář, později nastoupil jako servisní technik u firmy, která vyráběla reprodukční kamery. V osmdesátých letech se osamostatnil a podnikal ve stejném oboru. Po sametové revoluci začal podnikat v České republice, prodával a servisoval reprodukční kamery a jiná polygrafická zařízení. Po déle trvajících nedorozumění s českými společníky podnikání v ČR ukončil, podnikal opět jen v Německu. Od roku 2013 se natrvalo vrátil do České republiky. V době natáčení v roce 2022 bydlel v Praze – Lipencích. Stal se občanským aktivistou a řadovým členem TOP 09. Zemřel 4. října roku 2024.
