Markus Rindt

„Seděl jsem ve třídě a tehdy řekla moje třídní učitelka (mohlo mi být tak osm nebo devět let, bylo to ještě v Magdeburku): ,Povězte, děti, viděly jste včera také to a to vysílání? Kde prostě tvrdili, v západní televizi, že my tady, v naší krásné zemi, v NDR jsme uvěznění? Podívejte se ven! Jste tu uvěznění? Jen se koukněte z okna!‘ A my samozřejmě jako třída: ,Né, taková drzost! Samozřejmě nejsme uvěznění! Cože? Něco takového tvrdí?‘ A na tom už je vidět ta propaganda, bylo totiž dost šikovné říct: ,Jste přece svobodní, můžete si venku běhat, nejsme přece uvěznění.‘ To bylo na základní škole, později to bylo trochu rafinovanější, třeba se konaly diskuze o komunismu v předmětu občanská nauka, a to jsem se jednou učitelky zeptal: ,Řekněte mi, když teď tady máme socialismus, jak to bude s komunismem? Kdy nastane komunismus? Jak dlouho to potrvá?‘ A ona na to: ,No asi tak tisíc let?‘ To mi přišlo jako pozoruhodné vyjádření. Oni nám taky v podstatě říkali, že až bude u nás na Východě mnohem, mnohem lépe, až bude úplný komunismus a všem se povede dobře a všichni budou mít stejně a nám se povede daleko lépe než těm na Západě, tak otevřeme hranice, potom budeme moct jít a lidé ze Západu budou přicházet k nám a nikdo nebude odcházet pryč, protože u nás bude o mnoho lépe. Říkali nám v podstatě, že musíme mít jen trochu trpělivost. Ale tisíc let, to je přeci jen trochu moc dlouho.“

„Tržiště, ta ulice, co vedla nahoru. Ta byla ale naprosto zatarasená, stála tam zleva napravo řada vojáků se zbraněmi. Vypadalo to hrozivě, bylo zcela jasné, že nechtějí, abychom prošli. Z druhé strany ale přicházely masy lidí, zeširoka se tam rozprostřely. Mezi tou ulicí a námi vedly tramvajové koleje. Přicházelo stále víc lidí, prostor se zaplňoval. Nějakou dobu jsme tam stáli a nikdo si netroufal něco udělat, jít dál. Nevěděli jsme, jestli by stříleli, nebo co by se dělo. Najednou vyrazil jeden tatínek se dvěma dětmi a ženou přes ulici přímo proti vojákům. Všichni jsme zadrželi dech a koukali, co se stane. A potom se ti vojáci trošku rozestoupili a nechali ho projít. V tom okamžiku, jako po výstřelu ze startovací pistole, se všichni dali do pohybu. Vojáci se prostě rozestoupili, rozpustili kordon a my jsme všichni prošli a šli dál ulicí nahoru, nechali se nést davem a mysleli jsme si, že teď budeme moct na velvyslanectví. Ale před velvyslanectvím stál obrovský dav lidí.“