"A my jako generace, která byla poznamenaná životem, tak nějak, když jste znala pozadí, jak to bylo všechno provázaný, Statní bezpečnost, kontráši, politika a tak dále. Tak byl takovej malej čůrek nedůvěry k nějaké změně akorát. Že se to může změnit akorát. No a když jste pracovala na pracovišti, kde pracovali už starší lidi, který zažili rok 1948, tak se dávaly karty na stůl symbolicky. A všichni by to uvítali, řeknu, ale ten strach byl, jak to dopadne."
"Prostě byl šok, když se v Táboře objevily tanková vojska. Takže jsme různě mazali, obraceli směrovky a tak dále. A tehdy v roce 68 bylo Žižkovo náměstí rozkopaný. My jsme tam ty vojáky poslali, no, ať se tam točej."
"Tam byla nádražní restaurace, tak jsem tam sednul, dal jsem si svou lámanou němčinou čaj a vytáh´ jsem noviny a čekal jsem na půl čtvrtou, na kdy jsem nahlásil svůj příjezd. No jenže v tom mezičase přišli do tý restaurace tři lidi. Potom jsem zjistil, že to byl otec, moje nevlastní matka a novinář místního plátku. No bavili se tam, pak se teda ten můj otec připlížil, pozdravil slušně a prones´ něco ve smyslu, jestli jsem Otto Rinke junior. Tak jsem mu řek´, že „ja“ a on, že je můj otec."
"Jak mi tatík prostě umožnil tu návštěvu tam, tak jsem musel, když jsem se rozhod´, že pojedu, zase proběhnout to kolečko, žádat o všechny povolení, a tak dále. A pak jsem moh´ vyjet. Byl jsem pochopitelně kontaktován pracovníky Státní bezpečnosti, protože každej podnik měl jednoho pracovníka přidělenýho. A tam, co se kde šustlo, to všechno věděli. No, takže jsem před odjezdem pravidelně byl kontaktován. A to se dělalo tajně - ozval se telefon: „Soudruhu Rinke, čekám vás tam a tam“. A jezdili jsme třeba na Podolskej most, kde byly zpovídačky. No a úvodní fráze byla: „My víme, že žádáte o výjezd, rádi bychom věděli, s kým se stýkáte, kdo vás kontaktoval.“ A byla mi zdůrazňována jedna věc, a sice abych si pamatoval, že Tábor je vojenská garnizóna, takže prostě, pokud možno, tlumit slovní projevy. No a když jsem se vrátil, tak to samý, že jo. Dali jsme si sraz, odjeli jsme, vyzpovídal mě a nechal mě bejt. Takže to je všechno v záznamech."
"Měl jsem jít do takovýho jednoho utajenýho pracoviště. Říkali tomu „zkušebna“. No a po letech jsem se dozvěděl, že tam jsem jít nemoh´, protože můj původ by smrděl vynášením zpráv ven."
Otto Rinke se narodil 15. září 1943 v Táboře. Jeho otec, Otto Rinke starší, byl jako příslušník německé státní policie v době války zaměstnán v Táboře, kde se seznámil se švadlenou Helenou Samcovou. V roce 1944 poslal otec malého Ottu s jeho matkou do Německa ke svým rodičům. Odtud se však brzy vrátili, protože tamní situace začínala být nebezpečná i pro civilní obyvatelstvo. Na začátku května 1945 byl otec povolán zpátky do Německa, skončil v americkém zajetí, ale v rámci výměny zajatců se dostal do pracovního tábora v sovětském Dněpropetrovsku. Odtud ho propustili s podlomeným zdravím v roce 1946 rovnou do Německa. Manželství bylo úředně rozvedeno v roce 1945. Matka Helena v roce 1947 tragicky zahynula a Otto zůstal v péči babičky, která v roce 1948 ovdověla. V roce 1949 začal Otto Rinke navštěvovat základní osmiletou školu. Po jejím ukončení nastoupil na Odborné učiliště Kovosvit v Sezimově Ústí na obor soustružník. Otec pamětníka na syna vyrůstajícího na opačné straně železné opony v tehdejším Československu nikdy nezapomněl a rodinu se snažil podporovat. Poprvé se ale mohli setkat až v roce 1966, kdy Otto Rinke mohl vycestovat do Spolkové republiky Německo. V zaměstnání pamětníka vybrali ke studiu večerní průmyslové školy pro pracující a později dálkově vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze. Až do odchodu do důchodu v roce 2004 pracoval na různých pozicích v podniku Kovosvit. Otto Rinke se s otcem vídal až do jeho smrti v roce 2006, zůstal v kontaktu s jeho příbuznými. Otto Rinke zemřel 14. května 2020.
