Ján Rišian

* 1928

  • „Zásobování bylo hrozné. To jste buď hladověl, anebo jsme měli ovce. Dva je hlídali, starali se o to a fasovali jsme kus syrového masa nebo jsme si ho na poli mohli přes den upéct na ohni, v noci ne, a to jsme jedli, bez chleba, bez soli, bez nějaké přípravy. Když jsem šel pro proviant s kuchaři, dal mi obchodník čokoládu a já jsem myslel, že jsem dostal zlato. V životě jsem nic takového nedostal, po té době. Zásobování municí bylo také velmi špatné. Když jste šli na dálku, nemohli jste si toho moc vzít. Měl jsem dva německé ruční granáty. Raději jste měl střelivo než jídlo. Pokud jsem měl střelivo, cítil jsem se bezpečnější. Teď boty: na poli jsem chodil bosý. To jste nefasoval. Všechno jste si musel opatřit sám. Neexistovalo, aby vám něco někdo dal. Velitel že by vám dal materiál... Armáda byla zásobovaná, ale my ne. Když jsme šli pro mouku do mlýna, museli jsme jít kus cesty a na zádech jsme to museli nést zpátky. Jednou jsme zajali dva Němce a ti nám to museli odnést až tam nahoru. Byli to esesáci. Potom je popravili.“

  • „Potom jsme byli používaní na zajišťovací akce. V přípravě povstání byla zahrnuta i ta kádrová otázka, že ti, kteří spolupracovali s těmi fašistickými jednotkami a s tím režimem, se vyhodnocovali, ti hlavní funkcionáři, a zajišťovali se. To zajišťování znamenalo, že se zatkli a odvezli do té Sklabině a tam byl vojenský soud. A tam právě se doprovázeli k tomu soudu a ti, kteří byli hodně nebezpeční a kteří měli za sebou akce, že týrali lidi nebo že je likvidovali, byli odsouzení k trestu smrti. Tam se taky soudilo! Někteří jsme byli použití, že jsme někoho doprovázeli, když byla ta zajišťovací akce. Byla tam silná německá menšina v Horné Štubni a v Dolné Štubni a ti Němci měli většinou osobní zbraně, a dokonce i kulomety, samopaly, tak to se muselo očistit, odzbrojit je, aby nám zkrátka nemohli škodit.“

  • „Ten první útok, který tam byl, který považovali za masový útok na nás, nejsilnější, jaký tam byl, to byl útok šesti aut plných německých vojáků, pěchoty. Oni nevěděli přesně, kde jsme. My jsme byli na holé výšině. Byla tam cesta od Žiliny, která odbočovala na Turie a dál pokračovala na Rajecké Teplice. Pod tou výšinou byla pila, obydlená. Silnice šla na Rajecké Teplice a potom přecházela most. Němci šli podél nás, my jsme je viděli. Mohli jsme na ně naházet granáty, ale nemohli jsme nic dělat, museli jsme čekat, až zahájí boj pravá strana. To bylo znamení, jak se ozve kulometná střelba, tak se máme přidat. Za tím mostem pokračovala silnice na Rajecké Teplice a tam byla zaminovaná cesta. Oni na ni narazili a teď to vybuchlo i s těmi vojáky. První dvě auta začala hořet, další čtyři se zastavila. Němci vyskakovali z těch aut a chtěli jít do lesa. Po pravé straně byl les a po levé straně holá výšina a tam jsme byli. Tlačili se pod most, protože tam byla silná palba, naši vojáci hustě seřazení na tom masivu. Zkrátka nebyli schopni dát výstřel proti nám. Ty vojáky jsme zlikvidovali všechny. Měli tam masový hrob. Ti lidé spolu si museli povinně udělat masový hrob a tam je pochovali. Když to naši kontrolovali, co to bylo za vojáky, tak to byli rakouský kluci, kterým bylo osmnáct devatenáct let. Ti tam většinou padli. Z našich vojáků nikdo z té holé výšiny a z toho lesa také nikdo. Protože Němci nebyli schopni se vůbec bránit. To byl takový přepad, taková sprcha. To byl nejúspěšnější útok, jaký jsem za tu dobu měl.“

  • Full recordings
  • 1

    Domov pro válečné veterány Bílý kříž Karlovy Vary , 18.04.2018

    (audio)
    duration: 02:05:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Karlovy Vary, 03.05.2018

    (audio)
    duration: 01:48:31
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Všichni jsme bojovali za Československou republiku a proti nacismu

S partyzánským odznakem
S partyzánským odznakem
photo: archiv pamětníka

Ján Rišian se narodil v roce 22. dubna 1928 na Slovensku v obci Ivančina u Martina. Otec pracoval jako strojní zámečník, v roce 1919 jako dobrovolník zasahoval proti komunistické Slovenské republice rad. Když bylo pamětníkovi dvanáct let, zemřela mu matka. Z domova brzy odešel na lesnickou školu a záhy začal pracovat u Martina jako lesní praktikant. Zde se také dostal do blízkosti partyzánského hnutí, s jehož účastníky se seznamoval od roku 1943, tedy od svých patnácti let. Přímo do partyzánských řad vstoupil v roce 1944, krátce před vypuknutím Slovenského národního povstání, a to ve vesnici Sklabiňa v prostředí Velké Fatry. Po krátkém výcviku se zapojil do bojů Slovenského národního povstání, v oddílu zažil osvobozování Rajecké doliny, ústup do Kuneradské doliny i definitivní porážku a promíchání oddílů po skončení povstání. Jako člověk velmi dobře znalý terénu díky někdejší práci v tamějších lesích byl veliteli často využíván jako spojka mezi oddíly, ale prošel i řadou klasických bojových akcí, podílel se například na narušování železničních tratí. V průběhu války se mu také podařilo zachránit dva muže, spolubojovníka židovského původu, kterého skryl u svých rodičů, a raněného, jehož podpíral při dlouhém nočním ústupu na základnu. Intenzivně vnímal také události, které souvisely se samotným partyzánským způsobem života. Hluboce na něj zapůsobily například popravy, jichž byl svědkem, ať již odstranění kolaborantů, německých špionů vysílaných mezi partyzány, nebo dokonce samotných partyzánů, kteří se dopouštěli nepřijatelných výtržností. Hned po válce začal studovat vojenskou akademii a v řadách armády zůstal až do roku 1980, kdy odešel do důchodu. V roce 2018 žil v Domově pro válečné veterány v Karlových Varech.