„Jezdily takzvané transporty smrti, to byly dobytčáky, to znamená, uzavřené vozy, které měly taková malinkatá okénka zamřížovaná. V tom vezli ty lidi. Věřte mi nebo ne, já když si na to vzpomenu… Oni prostrkovali těmi mřížkami ty hubeňoučké ručičky, natahovali je k nám, jestli jim někdo něco podá. To víte, tam chodili kolem dokola Němci. Na nádraží bylo tolik lidí. Měli kůrky po kapsách. Měli kus brambor nebo já nevím co, ale nemohli jim to dát, oni by je ti Němci postříleli, tak co? Tak využili zase nás děti. My se protáhneme všude a jsme drzí a neuvědomujeme si nebezpečí, v tom to bylo, my jsme si to neuvědomovali, že se nám může něco stát, takže jsme tam podlezli takhle spodem druhou stranou od Hrombaby jako zadem k těm vagonům. Teď my jsme tam ale nedosáhli, oni nedosáhli dolů, bylo to vysoko, tak jsme si lezli vzájemně na ramena nebo jsme jim to jídlo házeli. Je pravda, že jsem třeba zažila, že tam šel takový mladý voják německý, oni chodili s puškami připravenými ke střelbě, jestli ten chlapec, on to byl kluk ten voják, jestli se zželel nás dětí nebo jestli se mu zželeli ti chudáci v těch vagonech, to teda opravdu nevím, a nezastřelil nás, prostě dělal, že nás nevidí.“
