ak. malíř Michaela Kateřina Rocmanová

„To je taková historka dosti osobní, ale bratr Jiří Navrátil ji nikdy neopomněl zopakovat komukoliv, když jsme se potkali: on si tehdy vymyslel, že když já jsem měla tehdy to šestitýdenní mimino, takže mu ho přinesu v zavinovačce a předám mu ho, přečtu těch svých x vět a pak si zase vezmu mimino a odkráčím. Jenomže Liduška byla hodný dítě, zaprvé, a zadruhé jsem ji prostě nakojila a ona usnula a spala v šatně v kočárku a holky ji tam hlídaly a vzhledem k tomu, že byl ten sál tak plný, že bych ani k té šatně neprošla těmi lidmi, tak to prostě nedávalo smysl, já bych tam prostě nemohla to mimino z toho zákulisí přinést. A Jiří Navrátil mi to do smrti vyčítal. Fakt: ‚A nepůjčilas mi tu Lidušku v té peřince!‘“

„Takže jsme měli šátky. A pak jsme šli na nějaké závody celopražské, turisticko-branný závod se to jmenovalo, a šli jsme samozřejmě v těch šátkách. Tenkrát jsme měli khaki košile, protože ty se daly sehnat buď pro ty starší, prostě vysloužilý vojenský košile, anebo pionýři měli nejenom takové ty bleděmodré, ale taky takové polní, které se daly za docela levný peníz sehnat, a bylo to docela praktické, dobře se to pralo, takže jsme měli tyhle khaki košile a na to khaki šátek s tmavozeleným lemem, a neměli jsme turbánky, ale měli jsme podle Miloše Zapletala objímku z březové kůry a na ní měl každý udělanou svoji značku. Jenže tehdy, kromě toho, že jsme ty závody vyhráli, tak to bylo trnem v oku těm organizátorům, kteří byli echt pionýři… Ještě tam byl jeden oddíl, to byly soví družiny, ty měly šátky podle družin, každá jinak barevné. V každém případě tam byly pouhé dva oddíly se šátky jinými než pionýrskými červenými a pak přišel celopražský zákaz přes Dům dětí až k nám, že je zákaz nošení jiných šátků nežli pionýrských.“