ak. malíř Michaela Kateřina Rocmanová
* 1954
-
„Bylo to krušný...! My jsme zrovna přijeli z vody ten večer předtím, byli jsme utahaní, před barákem jsme ještě měli naložené auto, táta měl volhu, což bylo v té době za á luxusní vozidlo, za bé to mívali akorát policajti, ty volhy, takže lidi si dost často mysleli, že je tajnej nebo že to je zkrátka vládní vozidlo; no a tak nás budili v pět ráno ti známí, co byli s námi na té vodě, že jsou tu Rusové. No a protože táta měl ateliér ve Studentské, a to je vlastně kolmá na nynější Evropskou, na Leninku tehdejší, tak my jsme viděli z okna na tu hlavní silnici a tam jezdily tanky jeden za druhým a pak to vrčelo a my jsme viděli, jak přistávají letadla, každou minutu jedno, na Ruzyni, ze kterých vykládali ty tanky, a jezdilo to dolů po silnici. No a když jsme šli asi po sedmé hodině domů... tak už před naším domem byly zaparkované tanky a jeden z nich mířil přímo na náš barák, druhý mířil na Vysokou školu chemicko-technologickou.“
-
„To je taková historka dosti osobní, ale bratr Jiří Navrátil ji nikdy neopomněl zopakovat komukoliv, když jsme se potkali: on si tehdy vymyslel, že když já jsem měla tehdy to šestitýdenní mimino, takže mu ho přinesu v zavinovačce a předám mu ho, přečtu těch svých x vět a pak si zase vezmu mimino a odkráčím. Jenomže Liduška byla hodný dítě, zaprvé, a zadruhé jsem ji prostě nakojila a ona usnula a spala v šatně v kočárku a holky ji tam hlídaly a vzhledem k tomu, že byl ten sál tak plný, že bych ani k té šatně neprošla těmi lidmi, tak to prostě nedávalo smysl, já bych tam prostě nemohla to mimino z toho zákulisí přinést. A Jiří Navrátil mi to do smrti vyčítal. Fakt: ‚A nepůjčilas mi tu Lidušku v té peřince!‘“
-
„Takže jsme měli šátky. A pak jsme šli na nějaké závody celopražské, turisticko-branný závod se to jmenovalo, a šli jsme samozřejmě v těch šátkách. Tenkrát jsme měli khaki košile, protože ty se daly sehnat buď pro ty starší, prostě vysloužilý vojenský košile, anebo pionýři měli nejenom takové ty bleděmodré, ale taky takové polní, které se daly za docela levný peníz sehnat, a bylo to docela praktické, dobře se to pralo, takže jsme měli tyhle khaki košile a na to khaki šátek s tmavozeleným lemem, a neměli jsme turbánky, ale měli jsme podle Miloše Zapletala objímku z březové kůry a na ní měl každý udělanou svoji značku. Jenže tehdy, kromě toho, že jsme ty závody vyhráli, tak to bylo trnem v oku těm organizátorům, kteří byli echt pionýři… Ještě tam byl jeden oddíl, to byly soví družiny, ty měly šátky podle družin, každá jinak barevné. V každém případě tam byly pouhé dva oddíly se šátky jinými než pionýrskými červenými a pak přišel celopražský zákaz přes Dům dětí až k nám, že je zákaz nošení jiných šátků nežli pionýrských.“
-
Full recordings
-
Praha, 22.10.2019
(audio)
duration: 01:59:35
-
Praha, 01.11.2019
(audio)
duration: 01:55:05
Full recordings are available only for logged users.
Michala Kateřina Rocmanová se narodila v 30. května 1954 v rodině výtvarníků a sama se rozhodla jít stejnou cestou. Vystudovala obor plakát na UMPRUM. Část studia strávila na stáži v Bulharsku. Teprve jako dospělá v sobě našla zájem o skauting a svůj první dětský oddíl vedla až od svých devětadvaceti let. Roku 1980 založila oddíl Zehněšeka, existující dodnes. Tehdejší oddíly se zčásti řídily skautskými ideály, spadaly pod tehdejší oficiální organizace. Skauting ovlivnil celý její život. Po roce 1989 zastávala funkce místostarostky organizace a členky Ústřední rady, později dokonce náčelnice, působila také v redakci Junáka a Skauta. Michaela se živila jako grafička a mezi její sny a přání patřila obnova skautingu.
