„Napadlo nás vrátit se do Řecka. Furt jsme na to mysleli, jenomže jsme nemohli. Řecká vláda nás nechtěla přijmout. Byli jsme potomci partyzánů, děti komunistů. Pro ně jsme nebyli jejich gusto, řekla bych. A čekali jsme. Každou chvíli jsme čekali. Každý Nový rok jsme přiběhli a zase až za rok do vlasti, za rok do vlasti. A ten rok nepřišel. Až jednou, když se politická situace celkově vylepšila a vztahy mezi Řeckem a Českem byly lepší, a vůbec se všemi státy, [vznikla] dohoda. Řecká vláda byla povolnější – kdo chce a je v cizině, migranti – Řekové, můžou se vrátit do Řecka. A v té době se už toho každý ujal a hodně se jich vrátilo. A my jsme se vrátili v osmdesátém devátém.“
„Tam byly děti, které měly rodiče. Ti byli v jiných městech a museli pracovat. Jak jsme všichni přijížděli organizovaně, tak rodiče byli zařazeni do práce, do průmyslu, kde bylo potřeba. Každý jak co uměl. A oni chodili za svými dětmi do svých domovů. A my děti, co jsme neměly nikoho, tak jsme záviděly a koukaly, tak nám přidali něco taky k dobru. Nebo na 1. máje se na nás přišli podívat. Dělali takové hloučky a my, co neměly nikoho, tak nás taky brali. A braly nás mezi sebe kamarádky, ne ty české, ale řecké. To bylo v domově.“
„Partyzáni byli na nějakém kopečku, tam se bojovalo s nepřítelem, vlasteneckou stranou [vládním vojskem], byla to občanská válka. Partyzáni museli ustoupit. Jenomže, to mám asi po něm – paličatou hlavu, on řekl, že tam zůstanou. Byli tam tři partyzáni. Že budou z jednoho místa střílet. Ti dva, nevím, jestli zůstali, nebo padli, to nevím. Ale vím, že při jednom takovém přechodu druhá strana zjistila, že tam táta je. Mysleli si, že si snad dělá srandu. Počkali na něj a zastřelili ho.“
„Byli to partyzáni, kteří nás doprovázeli k hranicím. Tam byli rodiče a báli se, že už nás neuvidí. Přijel i náš táta, co pracoval v Allilengi-Solidaritě, v organizaci, která pomáhala chudým. My děti jsme na hranicích slezly z koníků a oslíků, na nichž jsme se vezly. A rodiče a starší lidé kolem, co znali písničku ‚Odplouvají delfínci‘, zpívali. Bylo to tak dojemné! Ale my děti jsme vůbec nechápaly, proč dospělí pláčou. Věděli, o co jde, teď už to vím. Čekala nás cesta z místa na místo.“
Ourania Romanopoulu se narodila jako Fevronia Papadopoulou 12. dubna 1937 ve vesničce Litovoi (dnes Leptokaria) v Řecku. Otec Michalis Papadopoulos byl komunista a po napadení Řecka fašistickou Itálií a Německem přešel v roce 1940 k partyzánům. Matka Magdalena Papadopoulou zemřela, když byly Ouranii tři roky. Když jim po vypuknutí řecké občanské války v roce 1946 neznámý žhář zapálil rodinný dům, rozhodl se otec poslat Ouranii a její bratry Janise a Tanase spolu s dalšími uprchlíky do bezpečnějších zemí. Na hranicích se Severní Makedonií ji přejmenovali z Fevronie na Ouranii. Přes Jugoslávii, kde bydleli v experimentální komunistické vesnici Bulkes, se Ourania a Tanas dostali přes Maďarsko do Československa. Starší bratr Janis odjel s dalším transportem do Polska. Sourozenci byli z odloučení nešťastní. Navíc se později dozvěděli, že jejich otce na konci občanské války v Řecku zastřelili. Ourania v Československu prošla uprchlickým centrem v Sobotíně na Šumpersku a dětským domovem v Nových Hradech a v Chrastavě. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou, roku 1960 založila rodinu a v roce 1989 odešla s manželem Dimosthanisem Romanopoulosem a dcerou Magdalenou zpět do Řecka. Po smrti svého manžela se v roce 2021 vrátila do České republiky. V roce 2024 žila v Jablonci nad Nisou.
