The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ourania Romanopoulou (* 1937)

• narozena 12. dubna 1937 v řecké obci Litovoi (dnes Leptokaria)

• v roce 1946 ji poslal otec, komunistický partyzán, spolu s bratry do Gevgeliji v Severní Makedonii

• v letech 1946 až 1949 žila v řecké komunistické vesnici Bulkes u jugoslávského Nového Sadu

• v roce 1949 ji poslali do dětského uprchlického centra pro Řeky v Sobotíně na Šumpersku

• v roce 1952 žila v dětském domově v Nových Hradech na Českobudějovicku

• v roce 1953 bydlela v dětském domově v Chrastavě na Liberecku

• v letech 1954 až 1958 studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou

• od roku 1960 do roku 1989 žili s manželem a dětmi v Jablonci nad Nisou

• v roce 1989 odešla s manželem a rodinou své dcery zpět do Řecka

• v roce 2021 se po smrti svého manžela vrátila do České republiky

• v roce 2024 žila v Jablonci nad Nisou

Pokřtili ji v roce 1937 jménem Fevronia, ale na severomakedonské hranici ji v roce 1946 při transportu z boji zmítaného Řecka přejmenovali v dokumentech na Ouranii. V době občanské války ji spolu s bratry Janisem a Tanasem poslal jejich otec Michalis Papadopoulos, komunista a partyzán, do Jugoslávie. Chtěl je dostat do bezpečí. Ve vesnici Litovoi, kde žili, jim žhář zapálil dům a on se o ně začal bát. Jeho manželka Magdalena, matka dětí, už nežila a on sám šel opět bojovat do řecké komunistické armády. Své potomky už nikdy neviděl, v občanské válce ho zastřelili...

Ouranii a Tanase čekala strastiplná cesta přes Jugoslávii a Maďarsko do Československa. Staršího Janise poslali partyzáni do Polska. Odloučení sourozenci snášeli těžce. Vystřídali řadu českých dětských domovů a internátů. „Byl to život plný stěhování. Ale jsem velice vděčná vaší zemi, že mne v nouzi přijala. Mohla jsem vystudovat a vychovat v ní své děti,“ děkuje Ourania Romanopoulou, která žije spokojený život důchodkyně v Jablonci nad Nisou.

Za všechno může válka

Ouranii Romanopoulou byly tři roky, když vojenskou agresí fašistické Itálie proti Řecku začala válka. Italské letectvo bombardovalo řecká města a dopravní uzly. Otec odešel k partyzánům – byl to komunista a za své levicové názory se už i dříve dostal do vězení. „Maminka umřela, když jsem byla maličká. Nebyla jsem ani na jejím pohřbu. Nejvíc se o nás staral starší bratr Janis,“ vzpomíná Ourania Romanopoulou.

Národně osvobozenecká válka proti okupantům, která si vyžádala od řeckého národa nesmírné lidské a materiální oběti, na podzim roku 1944 skončila. Nicméně naděje Řeků na mírový život zůstaly ještě dlouhou dobu nenaplněné. V roce 1946 totiž začala v Řecku občanská válka. Otec pamětnice pracoval v organizaci Ethniki Allilengi (Národní solidarita), která pomáhala uprchlíkům a chudým lidem. „A stalo se, že nám někdo zapálil dům. Něco se už tušilo, a tak nás naštěstí otec poslal spát tu kritickou noc k tetě. Jinak bychom asi všichni uhořeli. Přirozeně se o nás bál. Navíc se dozvěděl, že mne jedna rodina ze Soluně chce za služku. To si rozhodně nepřál. A proto přes partyzánskou spojku zařídil, aby nás odvezli k severomakedonské hranici a odtamtud abychom pokračovali do bezpečí do dalších zemí na sever od nás,“ vypráví pamětnice.

Ouranii, jejího staršího bratra Janise a mladšího Tanase spolu s dalšími uprchlíky nejdříve shromáždili v partyzánském centru Notia u makedonských hranic. Pak všichni pokračovali do Gevgelie. „Můj bratr Tanas byl malý a jel na oslíkovi. Cesta byla hodně kamenitá, a když jsem byla hodně unavená, tak jsem se taky svezla. Partyzáni nás dovedli k hranicím a tam byli i rodiče. Stál tam také náš táta. Loučení bylo velmi dojemné, jako dítě jsem to nechápala, teď už ano. Lidé kolem plakali, uvědomovali si, že své děti už nemusí nikdy spatřit. Zpívali písničku ‚Odplouvají delfínci‘. Bylo to symbolické, protože v téhle písni je zobrazen celý život Řecka. Veselí i utrpení, prostě všechno,“ vzpomíná.

Ourania tehdy netušila, že svého otce vidí naposledy. Jak se později přes Červený kříž dozvěděla, v roce 1949 ho v občanské válce zastřelili: „Komunističtí partyzáni, ke kterým otec patřil, se měli podle rozkazu vzdát vládnímu vojsku. On byl paličatý, to mám po něm, a řekl, že neustoupí. Byli tam tři partyzáni, stříleli. Nevím, co se stalo s tátovými kamarády, ale otce zabili.“

Z Gevgelie cestovali do města Novi Sad

Z makedonské Gevgelie jeli uprchlíci vlakem do Jugoslávie. Na cestě bylo hodně zastávek, bratra Janise poslali jiným vlakem. „Později jsem se dozvěděla, že nás rozdělili podle věku. A protože už byl Janis skoro dospělý, tak ho poslali se skupinou starších. Janis mi později říkal, že chtěl spáchat sebevraždu skokem z železničního mostu, jak byl zoufalý, že není s námi. V Řecku se o nás staral, doslova na nás visel, a byl zoufalý, že neví, co se s námi děje,“ vzpomíná Ourania Romanopoulou. O to víc se snažila, aby s ní její mladší bratr Tanas zůstal. A šla na to chytře. Slyšela totiž, že se do vagonu vejde osmačtyřicet dětí, a protože jich napočítala devětačtyřicet, tak bratrovi při počítání cestujících řekla, aby se schoval a mohli zůstat spolu.

Vlak dorazil do tehdy jugoslávského, dnes srbského města Novi Sad. Blízko něj vzniklo uprchlické řecké městečko Bulkes. Původní vesnici dostali po odchodu německých okupantů v roce 1945 k dispozici řečtí emigranti z řad odbojové armády ELAS, vedené řeckými komunisty. Mnoho jejích členů se nemohlo smířit s Varkizskou smlouvou, která pro ně znamenala odzbrojení a kapitulaci. V Bulkesu byly i dílny, nemocnice, domov pro děti bez rodičů, kulturní zařízení a tiskárna, kde komunita tiskla kromě vlastních peněz také učebnice, časopisy včetně dětských a jiné knihy. Fungovala tam i vojenská akademie, kde byli školeni důstojníci pro oddíly Řecké demokratické armády (DSE). V Bulkesu bydlela pamětnice s bratrem v dětském domově a oba tam chodili do řecké školy. Sešli se také s bratrem Janisem. Jak Ourania Romanopoulou připomíná, v domově bydleli kluci a děvčata zvlášť. „Byli jsme v něm ale spokojení, pokoje byly prostorné a dobře vybavené. Pamatuji si, jak jsme se ošklíbali, když nám denně před školou dávali na lžičce nechutný rybí tuk,“ vzpomíná. „Začala jsem se věnovat kreslení a skrze výtvarno vyjadřuji svůj názor na svět doteďka.“

Rozpory mezi komunisty ji dovedly do Československa

Po rozkolu mezi jugoslávskými a řeckými komunisty v roce 1949 se Komunistická strana Řecka dohodla s československou a maďarskou stranou na transportu svých přívrženců do Československa přes území Maďarska. Týkalo se to i malých řeckých uprchlíků. „Zase nás rozdělili. Janise poslali do Polska a nás s Tanasem do Československa. Přišli v noci, že máme být v pohotovosti. Pak jsme se shromáždili na školním dvoře a odvedli nás do vlaku. Po náročné cestě jsme se dostali do Sobotína na Šumpersku. Tam pro nás bylo už připravené ubytování v dětské ozdravovně. Měli jsme opět řecké učitele, ale sem tam i češtinu, abychom mohli začít chodit do české školy,“ vypráví pamětnice.

V roce 1952 nastalo další stěhování – do Nových Hradů v jižních Čechách. Bydleli na zámku, který měl okolo sebe krásný park. Získala nové kamarády, Slavomakedonce. Naučila se jejich řeč a v ředitelně se musela zpovídat proč. „Ptali se mne, zda jsem Řekyně, nebo Makedonka. Vysvětlila jsem jim, že jsem sice Řekyně, ale pontská Řekyně, což jsou etničtí Řekové z kraje Pontos, který se nachází v dnešním Turecku. Nicméně kamarády Makedonce mám ráda, protože mají balkánskou duši jako já,“ říká.

Ráda vzpomíná na Chrastavu a Jablonec

V roce 1953 tehdy šestnáctiletou Ouranii Romanopoulou poslali do dětského domova v Chrastavě na Liberecku. Bratr Tanas za ní přijel o rok později. „V Chrastavě jsme bydleli v budově blízko školy. Zpočátku jsme tam měli čistě řecké třídy, ale později jsme se sloučili s českými žáky. Mluvila jsem asi slušně česky. Poklonu mi vysekla ředitelka školy s tím, že chtěla, abych mluvila do rozhlasu. Slavomakedonci měli prý tvrdý přízvuk,“ usmívá se pamětnice.

V Chrastavě měly podle ní děti přísný denní řád. Po snídani se vztyčovala řecká a československá vlajka, až pak se šlo do školy. Do dětského domova se žáci vraceli až pozdě odpoledne. Domácí úkoly si dělali v učebnách. Měli dvě řecké vychovatelky, které byly jen o něco starší než sami žáci. Učili se od nich řecké písničky a tance. Jezdily k nim i řecké děti ze Šumperka.

Pamětnice také vzpomíná na různé legrácky, které malým řeckým uprchlíkům zpestřovaly život: „Jednou jsem tak hluboce spala, že mne kamarádi ze srandy přenesli na postel do jiného pokoje. To jsem koukala! Pamatuji se i na to, jak jsem jednou pozorovala v noci zatmění Měsíce a dostala jsem od učitelky vyhubováno, že jsem pak ve škole usínala.“ Řecké děti v Chrastavě vydávaly tzv. nástěnné noviny, kde informovaly o všem, co se v domově dělo. Věšely je pak na nástěnku v kuchyni. Ourania Romanopoulou ráda a dobře kreslila a přispívala do nich svými malůvkami. Ráda vzpomíná i na pěknou zahradu kolem dětského domova, kde si hlavně o víkendech s ostatními dětmi hrála. S kamarády chodila k řece Jeřici. Jednou se v ní ale málem utopila, když skočila pro míček do jejího prudkého proudu. Vzpomíná i na bramborové brigády, na které řecké děti také jezdily.

Původně chtěla studovat politické vědy a také zdravotnickou školu. Pak usoudila, že jejím osudem je výtvarné umění. Milovala kresby Mikoláše Alše a zdárně je napodobovala. „Má oblíbená vychovatelka Věra Svatošová zjistila, že se poprvé po válce v Jablonci otevírá střední uměleckoprůmyslová škola. A tak jsem se na ni přihlásila,“ říká Ourania Romanopoulou. Vychovatelka s ní zašla přímo k řediteli. Zkoušel ji, jak umí česky. Některé odborné výrazy neznala. „Nicméně mi řekli, abych přinesla nějakou svou výtvarnou práci a pak se rozhodnou, jestli mne vezmou. Můj sešit plný kreseb, který doteď mám, se jim nakonec líbil, a tak jsem mohla studovat,“ vzpomíná.

Žila velmi skromně ze stipendia, které obnášelo pět set korun měsíčně. Většinu financí dala za internát a jídlo, zbytek měla na knihy, školní potřeby, oblečení a na kino. V druhém ročníku se jí podařilo navštívit v polské Vratislavi bratra Janise. Zrovna v době, kdy v Polsku odstartovaly vzpoury Poláků proti komunistickému režimu.

Je hrdá na to, že její vitrážní práce ze školy je teď v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci. V roce 1958 Ourania Romanopoulou maturovala. Uměla docela dobře rusky, protože na chrastavské škole měli učitelku Rusku, která ji chválila, jak jí jde nádherně ruština, a navíc si dopisovala s Ruskou z Lomonosovovy univerzity v Moskvě. V rámci vysokoškolského studia se chtěla věnovat slovanským jazykům, tedy i ruštině. „Hlásila jsem se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Při přijímačkách jsem ale nepřeložila jedno slovo v textu Lva Nikolajeviče Tolstého, a tak mne nepřijali,“ smutně krčí rameny pamětnice.

Řecko o ni dlouho nestálo

Ourania Romanopoulou si brzy našla práci v jabloneckém bižuterním podniku Balák. Vyráběla emailové malované lžičky a náramky. Práce ji ale neuspokojovala. Cítila, že má na víc, když maturovala na umělecké škole. „Tvrdili mi, že pro mne ale nic uměleckého nemají. Měla jsem z toho všeho nicméně pocit, že upřednostňují místní lidi a cizince nechtějí dát kreativnější práci,“ konstatuje pamětnice smutně a prohlašuje, že nikdy nechtěla dělat sériovou výrobu. V podniku ale nakonec zůstala a výtvarná tvorba jí zbyla jen jako hobby.

V roce 1960 si vzala za manžela Dimosthanise Romanopoulose, který se dostal jako řecký uprchlík nejprve do Maďarska, kde se vyučil řemeslu, a po sovětské invazi v této zemi v roce 1956 uprchl do Československa. „Vyprávěl mi, že to tam pro potomky řeckých komunistů bylo nebezpečné. Museli se schovávat. Bratr jedné Řekyně, která žila v Jablonci, vylezl z úkrytu, chtěl o něčem vyjednávat a zastřelili ho. Manžel se k nám dostával velice dobrodružně. Plavil se nejprve po Dunaji na Slovensko a pak teprve odcestoval do Jablonce nad Nisou. My dva jsme se seznámili na zábavě a brali jsme se na jablonecké radnici,“ dodává Ourania Romanopoulou.

Vychovali společně dvojčata Jorgose a Magdalenu. A léta usilovali o návrat do Řecka. „Tím, že jsme ale byli potomci komunistických partyzánů, tak o nás dlouho Řecko nestálo,“ říká. Díky uvolněnější mezinárodní politické situaci a také dohodě mezi Československem a Řeckem o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení nakonec mohli do své vlasti v roce 1989 odejít. Do řecké Soluně s nimi odjela i dcera Magdalena s rodinou. „Chtěla nám pomáhat. Nicméně její manžel se brzy vrátil do Česka, na život v Řecku si nezvykl. Magdalena za ním později i s dcerou odjela, koupili si dům u Jablonce a v něm žijí dodnes,“ konstatuje pamětnice.

V řecké Soluni žil také starší bratr pamětnice Janis, který se tam už dříve přestěhoval z Polska. Zpočátku měli Romanopoulousovi problém najít dobrou práci, neměli ani peníze na byt. Postupně si ale pořídili za úspory a částečně na hypotéku vlastní byt. Ourania Romanopoulou začala pracovat v dílně, kde mohla uplatnit svou šikovnost a kreativitu. Zaměstnání tam spolu s ní získal nakonec i její manžel. Starala se doma o tchyni a platila vysoké náklady na její péči. Do důchodu odešla v roce 2001. S dalšími repatriovanými Řekyněmi pak často cestovala. Když její manžel onemocněl rakovinou, sháněla dobré doktory a v nemocnici a později i doma se o něj obětavě starala. Stálo ji to mnoho sil a také finančních prostředků.

Po smrti svého manžela se v roce 2021 vrátila zpět do Jablonce nad Nisou za svými dětmi, vnuky a pravnuky. V Řecku má stále byt, kam v létě jezdívá. „Jsem vděčná České republice, že mne přijala, vychovala, mohla jsem vystudovat, vychovat svá dvojčata a mohla jsem být také hlídací babičkou. Mé srdce ale stále patří Řecku,“ říká závěrem Ourania Romanopoulou.