“Co si pamatuju velmi dobře, konec 40. a začátek 50. let, ty příšerné politické procesy. Jednak s Miladou Horákovou. To jsem tak intenzivně neprožívala, od toho se mě rodiče snažili odstřihnout. Ale [do školy] na ten Hládkov nechodili jenom lidi ze Střešovic a z Břevnova, ale také z Hradčan. Vím, že v té škole byla žákyně, holka, jejíž otec se dostal do toho soudního řízení proti těm ,velkým zrádcům’.” - “Myslíte ten stranický proces? “ - “Ano, myslím ten stranický proces. Ta holka byla dcera stranického funkcionáře, který na to zařval a který byl souzený.” - “Nepamatujete si jméno?” - “Jméno si nepamatuju. Jenom si pamatuju, že tehdy to byla taky hrozná věc. Do té jednotné školy Zdeňka Nejedlého, do té střední, přišly papíry, kde bylo napsáno: ,Souhlasíme s procesy se zrádci a nechť jsou potrestáni smrtí.’ Takováhle nějaká slova. A měli jsme to podepisovat. My, děti ve škole. Já jsem přišla domů a brečela jsem tátovi: ,To přece nejde, vždyť to je tatínek té Lídy.’ A táta se strašně rozčílil, šel do školy a řekl, že tohle je naprosto nemožné. Že to nemohou podepisovat nedospělé děti, které nemají zodpovědnost. Udělal kvůli tomu hrozný kravál. A byl vyslyšen.”
“Je asi důležité připomenout, že v dobách, kdy jsem absolvovala, tedy v roce 1960, bylo uzákoněno, že člověk se musí podřídit umístěnkovému řízení. Že si nemůže vybírat umístění sám, ale musí jít tam, kam ho pošle potřeba nějakého nového pracovníka. Za mě to bylo tak, že děvčata - absolvovalo nás pět děvčat z celkem sedmadvaceti studentů - a dvě dívky dostaly umístěnku do Výzkumného ústavu ČKD. Tam se zhrozili a prohlásili: ,My dvě ženské nechceme! Ony se vdají, budou mít děti a furt tady nebudou!’ Tak jsem se pokoušela z toho dostat pryč, ale ono to nešlo, protože umístěnka tam byla.”
“Když je člověk členem naší církve, v životě se dostaví určitá doba, které se říká konfirmace. Je to přiznání se k vlastnímu křtu, k tomu, že jsem členkou církve, že jsem člověk věřící. A mladí lidé dostávají ke konfirmaci takzvané heslo do života. To heslo si vyberou sami, nebo jim ho vyberou rodiče, nebo pan farář, to je různé. Já jsem byla konfirmovaná ve dvanácti nebo třinácti letech a dostala jsem heslo, které mi vybral tatínek. To heslo mi neudělalo v té době velkou radost. Byla jsem holka nedospělá. To heslo je z epištoly Římanům, závěr dvanácté kapitoly, kde apoštol v té předchozí části vypočítává klady a zápory a přirovnává církev k tělu Páně, říká o různých úlohách, které členové toho společenství mají. A na závěr říká jednoduchou větičku: ,Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.’ A tohleto mi tatínek vybral. Mně se to tenkrát ne snad nelíbilo, ale připadalo mi to málo vznešené. Později jsem si ale uvědomila, že to je úžasné heslo. To je to, co po nás Pánbůh chce. Vyrovnat se se vším, co vás potká, a dokázat se vyvarovat oplácení zlého, i když jsem v právu. Protože vždy můžu překročit to právo, tu tenkou hranici, a udělat něco navíc v tom negativním smyslu. A to už je průšvih.”
“Já jsem občan nebo občanka nějakého státu a určitým způsobem se stavím vůči jednání tohoto státu. Ale nemůžu do toho plést svou víru. Ta do toho nepatří. Ta víra mě nese a třeba mě uvede na správnou cestu. Ale tohle dělám jako občan, jako člověk vzdělaný, člen nějaké instituce, ale ne jako člen církve! To církvi nepatří do ruky! A když to kdykoli v historii dělala, dopadlo to špatně. S tou církví i s těmi lidmi, na které působila. Těch příkladů máme bezpočet.” - “Jaké je tedy poslání církve pro veřejnost?” - “Je to útočiště. A místo, které vám umožní, abyste se sám lépe poznal, abyste našel svou cestu, jak vidět Pána Boha. Když budu nevěřící, co s tím má dělat někdo, kdo je věřící? Může mě přijmout jako člověka, může mi pomoci, může mě utěšit v nějakém zármutku. Ale jsou určité věci, které druhý člověk nemůže. To je jenom mezi ním a Pánem Bohem.”
“Já si myslím, že se s tím pořád vyrovnává. Ne že se s tím vyrovnala. S takovou věcí se nevyrovnáte nějakou tlustou čárou. Tady se tlusté čáry nedají dělat. To nejde. Nejsou tlusté čáry. Se svým životem se musí vyrovnat každý sám. Ve svém obecenství s Pánem Bohem. Ani ne v modlitbě, ale ve spojení s Pánem Bohem, ve které upřímně věřím. Z vlastní osobní zkušenosti se domnívám, že Pán Bůh s lidmi je a je jenom na nich, jestli jsou schopni si to uvědomit a připustit. A do toho druhý člověk nemůže zasáhnout. Takže myslím, že se s tím církev vyrovnává, a je to tak dobře. Protože věci, které se dají do pohybu dobře míněnou lidskou silou, jsou vždy nějakým způsobem vedené a ukončované. A v tomto případě to nejde, tady člověk tu moc nemá. Je potřeba, aby si to připustil. To je určitá slabost člověka jako takového a lidstva jako lidstva. Ani sebelíp myšleným procesem a způsobem zkoumání to nemůžu završit, dokonat. Dovést do dobrého konce. Ten konec nebude nikdy dobrý. A tak je lepší, abych ten konec nevyvolávala tímto způsobem. Je potřeba se s věcí smířit, přijmout soud a odsudek. Ať je spravedlivý, nebo nespravedlivý. To neznamená, že by mě někdo zabíjel nebo zavíral, ale to v tomto případě nepřipadalo v úvahu. Myslím, že tohle je cesta, jak se dostat přece jenom kousek dál. Je to cesta složitá, nejednoduchá a bolestivá. Ale taková holt cesta mezi lidmi je, jinak to asi nejde.”
Lydie Roskovcová se narodila jako Lydie Součková 20. listopadu 1936 v rodině, která se po generace hlásila k evangelické víře. Její otec Josef Bohumil Souček byl profesor Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké, po roce 1950 profesor a děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a iniciátor ekumenického překladu Bible. Lydie celý život prožila v rodinném domě ve Střešovicích, který si její rodiče postavili krátce před jejím narozením. Vystudovala gymnázium na pražském Hládkově a odmaturovala roku 1955 na Gymnáziu Jana Nerudy. Přála si studovat pedagogickou fakultu a stát se učitelkou, ale vzhledem k tomu, že se v přihlášce otevřeně přihlásila ke své víře, nemohla být přijata a bylo jí doporučeno studium na Matematicko-fyzikální fakultě. Zde se specializovala na fyziku pevných látek. Po promoci v roce 1955 nastoupila do nově zřízeného Fyzikálního ústavu ČSAV. Zde pracovala až do roku 1991, nejdříve v oddělení luminiscence, později v oddělení polovodičových laserů. Provdala se za kolegu ze studií Vladimíra Roskovce a postupně se jim narodili tři synové. Po smrti svého otce roku 1972 se zapojila do činnosti střešovického evangelického sboru jako členka staršovstva. Od roku 1994 vedla jako šéfredaktorka devět let časopis Český bratr. Její angažmá v církvi vedlo k tomu, že byla v roce 1997 zvolena synodní kurátorkou a tuto funkci vykonávala šest let.
