Josef Rössler

„Ten jeden estébák říkal: ‚Takováhle blbost, to jste mě tedy zklamal, já myslel, že bůh ví co…‘ Oni fakt čekali nějakou protistátní činnost (a objevili marihuanu – pozn. ed.). Je pravda, že mi tam vyvrabčili nějaké zahraniční časopisy, co jsem tam měl, nějaký dopis Václava Havla, tenkrát to bylo v 76., to byli Plastici už zavření. A teď po mně chtěli spolupráci, jinak že to předají kriminálce, tu mařenu. Já jsem byl za celý den už úplně mimo, tak jsem si říkal, už jediné, co bylo pro mě důležitý, už odtamtud vypadnout. Tak jsem jim to podepsal, tu spolupráci, a oni mi začali dávat instrukce, kudy mám jít domů a co mám dělat. Já jsem vyšel z toho baráku a říkal jsem si: ‚Ty vole, tak teď můžeš jít maximálně skočit pod vlak.‘ Tak jsem šel do hospody nejdřív, do nějaký krušovický, tam seděli nějaký kluci a říkali: ‚Seš nějakej zelenej.‘ A já jsem byl úplně mimo, a jak jsem šel směrem domů, tak jsem si říkal: ‚To nejde, takhle to prostě nejde.‘ Tak jsem šel do Ječný za Danou Němcovou, takhle jsem jí to celý vyblil, co se stalo. Ona říkala: ‚Tak to rozhlásíme všude, žes to podepsal, a oni se to dovědí a pak uvidíš, co s tebou budou pak dělat.‘“

„To byla jediná možnost, jak se z toho prostě dostat. V podstatě jsem to udělal velice dobře. Ten estébák, který byl jako můj styčný, jak se tomu říkalo, tak mě párkrát otravoval po telefonu, chtěl se vždycky někde sejít, tak já jsem se vždycky vymluvil, že jsem nemocnej nebo že nemůžu. Oni pak asi po půl až tři čtvrtě roce zjistili, že to všichni vědí, že jsem to podepsal, tak mi jakoby dali pokoj. Ještě mi jednou snad vynadal nějak. Já jsem v tý době byl úplně hotovej. Ten rok, to bylo šílený. Já jsem dostal žaludeční vředy z toho, samozřejmě lidi to věděli, takže některý mi nevěřili, takže jsem byl napůl jakoby vyvrhel. To vím, že v té době zrovna se vrátil Magor z nějakýho kriminálu a že jsem byl v Ječný, čekalo se, až ho přiveze někdo, a přišla ke mně Věra Jirousová a říkala mi: ‚Jestli seš teda fízl, tak se seber a vypadni. Jestli ne, tak tady můžeš zůstat.‘ Tak jsem zůstal.“

„Z hospody z Postupic najednou všechny autobusy zastavily, policajti nás vyhnali ven, perlustrovali nás. Já jsem to furt bral jako co, no, prostě policajti zloběj. Oni si v té době začínali už formovat databázi. Furt se pro mě nic nedělo, já jsem nějak asi nebyl moc zajímavej pro ně, takže já jsem potom v 76., po Bojanovicích, když začalo zatýkání, tak já jsem žil v obavě, kdy přijdu na řadu k nějakému výslechu, ale ono se furt nic nedělo. Asi jsem pořád pro ně nebyl nějak moc důležitej.“