The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johana Rothová (* 1939)

• narozena 14. června 1939 v české vesnici Gerník v rumunském Banátu

• Cizlerovi vlastnili šenkovnu a hospodařili na 10 hektarech půdy (orné půdy byly 4 hektary)

• v červnu 1951 byli společně s dalšími rodinami z Gerníku deportováni do oblasti Bărăgan

• v letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași

• nejprve obývali zemljanku a později chatrč z truploviny

• pamětnice vykonávala nucené práce pro státní podniky a statky

• své hospodářství v Gerníku nalezli po návratu v dubnu 1956 zničené a zanedbané

• kvůli tíživé finanční situaci své rodiny odešla sloužit do nemocnice v Oravici

• za deportaci do Bărăganu získala po roce 1989 finanční odškodnění

• od roku 1996 žije v České republice

Generální tajemník Komunistické strany Rumunska Gheorghe Gheorghiu-Dej se inspiroval Stalinovým modelem pracovních táborů a v padesátých letech na svém území nechal izolovat přes 40 000 obyvatel, kteří v Bãrãganské stepi přežívali v otřesných a nelidských podmínkách. Jedna z nejkrutějších kapitol v moderních dějinách Rumunska postihla i českou komunitu v Banátu. „Nejhorší je, když stojíte na freiplatze, nemáte kam složit hlavu, kam se schovat, a musíte být v pozoru... stojíte za almarou, pláčete a čekáte, jestli máma něco uvaří,“ vypráví oběť deportace Johana Rothová.

Deportovali nás z pomsty a závisti

Johana Rothová, rozená Cizlerová, se narodila 14. července 1939 v Gerníku, české vesnici v rumunském Banátu. Její rodiče Karel a Marie Cizlerovi provozovali ve vesnici hospodu a místní se u nich scházeli na tancovačky, posvícení i další oslavy. Říkávalo se tu „U Šenkýřojc“. Hospodský Karel Cizler kromě šenkovny také hospodařil na deseti hektarech, z čehož orné půdy byly jen čtyři hektary. Do polních prací byla zapojena celá rodina včetně čtyř dětí: Karla, Václava, Jana a Johany. Napůl vlastnili mlátičku, kterou si pořídili společně s Němečkovými. Když bylo třeba vršit obilí, rodiny si navzájem pomohly. „Všechny rodiny jsme měly stejně. Jen proto, že vlastníte hospodu a dřete na polích, za to si zasloužíte deportovat? Deportace do Bărăganu byla jen pomsta a závist. Kdo by chtěl žít na strništi? To si nikdo nedokáže představit,“ vypráví pamětnice.

Odvezou vás na Sibiř a tam vás zastřelí

Po roztržce mezi komunistickými vůdci Stalinem a Titem, vyvolané odlišnými pohledy na ekonomický a politický vývoj ve vznikajícím východním bloku, došlo v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Kominformy, čímž vzrostlo napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem. Z tohoto důvodu rumunské vedení vypracovalo plán na vyčištění pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých obyvatel. Část obyvatel západorumunského Banátu tak označila rumunská vláda jako bezpečnostní riziko.

Přestože Cizlerovi vlastnili jen drobné hospodářství, komunisti z místního výboru je označili za vesnické boháče a třídní nepřátele státu. S několika dalšími rodinami z vesnice pak skončili v roce 1951 v hromadném transportu mířícím do rovinaté pustiny východně od Bukurešti.

V červnu 1951 pohraniční oddíly uzavřely pětadvacetikilometrové hraniční pásmo, které již nikdo nesměl opustit. Deportace v Gerníku začala o letniční noci 16. června 1951 (podle některých zdrojů 18. června) a prováděli ji příslušníci milice a vojáci podle předem vyhotoveného jmenného seznamu, který vytvořila lidová rada a místní komunistická buňka. Do Bărăganu bylo posláno několik rolnických rodin: Bradáčovi, Cizlerovi, Němečkovi a dodatečně také Merhautovi. „Obklíčili náš dům a bušili na dveře. Přišel i předseda. Řekl nám, co si můžeme vzít, a co ne. Balili jsme a nosili věci ven na vozy. Venku stáli vojáci. Bratr Karel, kterého později také deportovali, nám chtěl přijít pomoct, ale nepustili ho, vyhrožovali mu, že ho zastřelí,“ popisuje pamětnice.

Vojáci doprovodili deportované do obce Gornea na břehu Dunaje, kde byl zřízen dočasný tábor. Odsud pak pokračovali v nákladních vozech na nádraží do Oršavy. „Tam nás pak naložili do dobytčích vagonů. Byli jsme tam všichni, zvířata i my. Leželi jsme na podlaze a přikryli jsme se dekami. Byli tam i moji bratři a kluci Němečkovi. Když vlak zastavil, dávali nám vodu, poklekli jsme, že jsme ještě malí, jinak by nám nedali napít.“

Strastiplná jízda trvala několik dní a poté se deportovaní ocitli v městě Călărași, které leží v rumunském Valašsku, asi 125 kilometrů jižně od metropole Bukurešti. Kde se deportovaní skutečně nachází, ale netušili. Během cesty jen odhadovali, že se přesouvají dál a dál na východ. „Čekaly tam na nás vozy. Ptali jsme se, kam nás zavezou. Řekli, že nás odvezou na Sibiř a tam nás zastřelí. Mluvili rumunsky, ale moc jsem jim nerozuměla. Jen trochu. Najednou jsme přijeli do takového vršku vedle Călărașe a tam nás vyložili. Jednoho vedle druhého.“

Žili tu v zemljankách

Komunistická strana Rumunska měla svoji vlastní Sibiř. Na východě země mezi Bukureští a dolním tokem Dunaje se rozprostírá bezlesá a rovinatá krajina, označovaná jako Bărăgan (název kraje je odvozen od kumánského výrazu „buragan“, který znamená bouři).

Kapitalisté a další odpůrci komunismu, takzvaní třídní nepřátelé, měli být zneškodněni prostřednictvím deportace. Současně si rumunské vedení kladlo za cíl zlomit odpor proti nadcházející kolektivizaci zemědělství v Rumunsku, zvýšit osídlení řídce obydlených oblastí Bărăganu a nevyužitou stepní půdu získat pro zemědělské potřeby.

Jedna z osmnácti nově vzniklých vesnic, jaké si vysídlenci v pohraničí vystavěli, nesla název Ezeru. Kolonie vznikla několik kilometrů od obce Cacomeanca (dnes Grădiștea) a za své existence ji obývalo více než 500 rodin různých národností. I pro deportované Čechy z Gerníku, Svaté Heleny a dalších obcí se Ezeru stalo na dobu neurčitou novým domovem. Poté, co je vysadili v polích, úřady vykolíkovaly rodinám území. „Nejprve jsme bydleli v zemi, ve vykopané jámě, kam jsme si dali dvě postele a v nich jsme společně spali. Střecha byla z rákosu. Nebyla tam voda, elektrika… všechno potmě. Pak se rozhodlo, že se postaví domy,“ vzpomíná pamětnice na podmínky v Ezeru, v nichž rodina Cizlerových přežívala.

V příštích týdnech strávených v Ezeru vystavěli jednoduché truplované stavby pokryté rákosem, který si deportovaní nasbírali v Dunajské deltě. Chatrče z hlíny vyskládané v řadě za sebou pak utvořily ulici. V sousedství bydlely české rodiny – Cizlerovi, Bradáčovi, Němečkovi, Kovaříkovi, Klepáčkovi, Walterovi nebo Panešovi.

Ve druhé polovině roku 1951 byl z Gerníku do Ezeru dodatečně vysídlen i Johanin nejstarší bratr Karel Merhaut a jeho rodina. Komunisté si na něho údajně došlápli za to, že nedovoleně sklidil úrodu z polí svých rodičů. Jeho syn Václav zase vyprávěl, že z Gerníku posílal písemné dokumenty, v nichž žádal o propuštění svých deportovaných sourozenců a rodičů. Ať už byl důvod jakýkoliv, najevo vyšlo, že místní komunisté se evidentně neštítili ničeho, když do vykopaných zemljanek v Ezeru poslali rolníka se čtyřmi hektary a půlročním synem Václavem.

Na příchod rodiny Karla Merhauta vzpomíná jeho sestra Johana Rothová: „Když bratr s rodinou dorazili do Ezeru, ubytoval se u nás se svou manželkou a synkem Václavem, který byl ještě v plenkách. Mého bratra pak odvedli k vojsku a jeho žena zůstala s tím malým chlapečkem v Bărăganu sama, a do toho ještě onemocněla.“

Roky protrpěli v odloučení, mrazu i horku, izolaci a hladu

V Bărăganské stepi panovala suchá a horká léta. Naopak v zimě bylo mrazivo a po rovinaté stepi se proháněl silný vítr, přezdívaný crivăț. Deportované sužovaly následky přírodních pohrom (v létě roku 1951 velké záplavy a v únoru 1954 krutá vánice). „V zimě to bylo nesnesitelné… když foukala fujavice a sněžilo, závěje nám sahaly až nad střechu. Nemohli jsme rozdělat oheň, protože by na nás spadla střecha. Leželi jsme v posteli a pod ní byl zvenku nafoukaný sníh. Až když se bouře utišila, vyhazovali jsme sníh ven a teprve pak jsme si mohli udělat oheň a uvařit jídlo,“ popisuje pamětnice tamní podmínky.

Každé pondělí odjížděli deportovaní z Ezeru nákladními vozy do okolních pracovišť, kde zůstávali až do soboty. Pro vysídlence platilo nařízení o omezeném pohybu. Jakmile dorazili na místo práce, dostali pokyn, že nesmějí opouštět výrobní objekty, mluvit s cizími lidmi ani přijímat návštěvy, dopisy či balíčky. Režim a některé z platných nařízení pro deportované byly časem dodatečně upravovány a rozvolněny.

Vysídlenci tu trpěli nedostatkem pitné vody a dřeva na topení, museli snášet i tvrdý režim hladu. Potravin bylo tak málo, že někteří lidé žebrali v nejbližších vesnicích. V některých článcích a odborných publikacích se historici shodují na jednom – že komunistický aparát nechal deportované rodiny s dětmi úmyslně vyhladovět.

„Na celý den jsme dostali čtvrtku černého chleba. Když jsi ho snědl ráno, večer už jsi nic neměl. A v poledne jsme dostali kyselý boršč jen ze zeleniny. Když jsme pracovali v zahradách, mohli jsme si utrhnout rajčata nebo papriky,“ popisuje Johana Rothová.

Denně nasbírat padesát kilogramů bavlny

Deportovaní byli nuceni tvrdě pracovat a plnit stanovené pracovní normy pro státní zřízení. Podle nařízení museli pracovat u státních statků (GAS), kam byli vysláni, jelikož se jednalo o jediný zdroj obživy. Statky zaměstnávaly i místní obyvatele, ale vysídlenci dostávali tu nejtěžší a nejpodřadnější práci: pěstování rýže, sklizeň rákosu, sázení, sklizeň a zpracování bavlny. Stát pro ně vytvořil továrnu na zpracování bavlny v Roseti. 

Děti z rodin vysídlených v Bărăganu musely přijmout vnucený režim vzdělávání prací. V jednom z hlášení stojí, že v Ezeru v den, kdy měly být děti ve škole, hlásili: „V bavlně v GAS máme 100 dětí. Potřebujeme 400 pracovních sil, ale tím, že občané jsou u rákosí nebo pracují na domech a starší děti pracují na občanských stavbách, nejsme schopni dát víc.“

Na jaře roku 1953–1954 měli všichni deportovaní v Ezeru povinnost vykonat dobrovolnickou práci při stavbě národního výboru, sídla policejní stanice, nákupního střediska, zdravotního střediska a sedmileté základní školy. Denně musel jeden člen rodiny odejít pracovat.

Když na dívku Johanu Rothovou děti ve škole pokřikovaly cizí řečí, které nerozuměla, a tahaly ji za vlasy a oblečení, zařekla se, že do školy se již nevrátí. Zařadili ji proto do pracovního komanda, kde blíže poznala o tři roky starší Kateřinu Černíkovou Kovaříkovou (*1936), dívku z rolnické rodiny ze Svaté Heleny, kterou sem komunisti také poslali. Společně prožily většinu období vyhnanství. Přes týden pracovaly například na sklizni bavlny, kde musely plnit předepsané pracovní normy. „Vždycky se zapisovalo, kolik jsme natrhaly bumbaku (bavlny). Já s Kačenou a její sestrou Rózou, která nás vždycky předběhla a natrhala padesát kilo bavlny. Ale to nebylo jen tak, bavlna je lehká, musely jsme mít pytel pořádně napěchovaný,“ vypráví Johana Rothová.

Ochránil mě před sovětskými vojáky

Podle archivních dokumentů se v červnu 1954 vydala do obce Ezeru v okrese Călărași komise z ministerstva, která měla za úkol ověřit a případně zrušit omezení pobytu vysídlených osob. Komise prověřovala každou rodinu zvlášť. Z 515 vysídlených rodin navrhla zrušit omezení bydlení pro 248 rodin. Mezi těmito jmény je i rodina Karla Cizlera (viz Dodatečné materiály).  

Zřejmě se však jednalo o rozvolnění některých doposud platných omezení. Návrat většiny deportovaných rodin nastal až v roce 1956, což potvrzuje i většina dokumentů včetně svědectví Johany Rothové. O ukončení izolace rodin rozhodlo až rumunské ministerstvo vnitra v prosinci 1955 a v příštích několika měsících se rodiny banátských Čechů vracely do svých bývalých domovů. „Z Ezeru odcházeli všichni, jen my jsme neměli vyřízené doklady, tak jsem šla napřed s bratrem Janem. V Bukurešti jsme nastoupili do vlaku plného sovětských vojáků, kteří se na mě chtěli vrhnout. Můj bratr Jan mě ale ochránil.“

Z Gerníku nás vyhnali i podruhé

Když sourozenci Johana a Jan Cizlerovi konečně přišli do Gerníku, předseda v čele s příslušníky bezpečnosti je z vesnice vykázali, že jejich rodině nebude pobyt v zakázané pohraniční zóně nadále umožněn. „Místní z výboru nás vyhnali, báli se, že jsme přišli zpátky. Nemohli jsme tam zůstat ani jeden den,“ vypráví pamětnice. Museli se prý odebrat znovu za svou rodinou a v dubnu 1956 se Cizlerovi společně s dalšími deportovanými vrátili do Gerníku. „Po našem příchodu domů pršelo a střecha na šenkovně byla rozbitá. Nějaký soused nám ji pomohl opravit, na oplátku jsme mu celé léto chodily s mámou dělat na pole. Všechno bylo rozbité a špinavé, v šenkovně mezitím bydleli Valaši (Rumuni),“ vypráví pamětnice.

Do Ezeru poté najely buldozery, které hliněné stavby rozbouraly. Po místu, kde několik let stála početná vesnice, nyní nezbylo ani památky. Ezeru se proměnilo zpátky v čase v širá pole.

Cizlerovi a další deportovaní se po návratu snažili opravit celé hospodářství. Koupili si znovu dobytek a později i mlátičku, kterou jim komunisté vzali. Byla to těžká doba plná dřiny, aby získali nazpět všechno, co před odchodem do Bărăganu měli. „Přišli jsme a já jsem neměla nic na sebe, sousedi mě museli obléct. Neměla jsem sukni, která se tam nosila od šesté třídy. Proto jsem utekla do Oravice,“ líčí Johana Rothová. 

V následujícím roce pak odešla uklízet do nemocnice v Oravici a bydlela u své tety. Navštěvoval ji tam i její budoucí manžel, za kterého se brzy provdala. Založila rodinu a desítky let prožila především prací v zemědělství v Gerníku a v roce 1996 se natrvalo přestěhovala za svým synem do České republiky.

Oba její rodiče dožívali v Gerníku, ale jen matka Marie se dočkala svržení komunistického režimu v Rumunsku a s ním i finanční kompenzace, na kterou poškozeným vznikl nárok.