Josef Roubíček

"Bylo to v té době, kdy byl tatínek zavřený, já jsem maturoval ve třiapadesátém roce a to tatínka zrovna zavřeli. Na Boží Dar se tehdy nesmělo, poněvadž z toho udělali vojenské pásmo a až do poloviny 60. let se tam jezdilo pouze na propustky. Už v Horním Žďáru kontrolovali v autobuse, kdo má propustku a kdo ne. Nás bylo asi 12 lyžařů, kteří tehdy získali propustku kvůli tomu, abychom na těch lyžích mohli jezdit, protože už se pořádaly okresní krajské přebory, ale stejně v té době se všechny závody dělaly v těch nižších horách, na Perlinku, v Hamrech, na Kraslicku, protože na Boží Dar prostě lidé tehdy hromadně nesměli. Na tom Neklidu bylo asi pět chat, velice pěkných ještě v pětačtyřicátém roce, dokonce to někteří ti jáchymovští obyvatelé používali. Potom, když to bylo zavřené, tak si z toho vojáci udělali střelnici, a zničili, mimo dvou chat, na Neklidu všechny ostatní. A dokonce i restaurace, která byla na cestě, která vedla z Božího Daru na Klínovec, tak hospodu a ubytovnu zlikvidovali natolik, že tam zbyla jenom zřícenina. Když jsme tam my potom začali jezdit, tak jsme ještě ten zbytek museli pomocí kamarádů, kteří dělali na šachtě a měli možnost sehnat nějaké střelivo, museli jsme zbytek těch staveb rozstřílet a naházet do těch sklepů, aby z toho byl lyžařský terén."

"Jestli bychom se měli nějak dopracovat k tomu období, kdy jsem začal dělat v horské službě od Adama, jak se říká, tak by to měla být léta 1945 - 1949. To jsem byl ještě na základní škole, pak jsem šel na obchodní akademii. Jezdili jsme nahoru na Boží Dar se Sokolama, můj tatínek byl předsedou lyžařského oddílu ještě nejdřív u Tělovýchovné jednoty Sokol, později se Tělovýchovné jednoty několikrát měnily, Slavie, pak ještě Rudá hvězda a Pozemní stavby. To byla doba, kdy samozřejmě na Božím Daru nebyly žádné vleky, nebylo tam žádné zázemí pro lyžaře. Fungoval hotel Zelený dům na Božím Daru a fungoval Hotel Praha, to bylo všechno. A my jsme tehdy, když jsem byl ještě dítě, jezdili autobusem do Jáchymova. Buď dolů do lázní nás dovezl autobus, podle sněhových podmínek, nebo nahoru až ke kostelu. Na Boží Dar se to tehdy téměř nikdy nepovedlo, pokud sníh byl, poněvadž to prostě autobusy tehdy nahoru kvůli riziku nehody vůbec nevyjížděly. Takže my jsme pravidelně chodili z horní části Jáchymova pěšky až na Neklid, dvěma zkratkami přes les, a když nás vysadili dole v lázeňské části Jáchymova, tak jsme chodili pěšky na Neklid údolím kolem šachty Bratrství a Klement. To byly šachty uranové, kde byli tehdy zaměstnávaní, dokonce bych řekl spíš vyčerpávaný, v té době vězni, kteří byli tady na tom Ostrovsku."