The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Roušalová, roz. Včeláková (* 1930)

• narozena 23. února 1930

• rodina Včelákových za války pomáhala parašutistům

• otec Jan Včelák zatčen 3. července 1942, matka den poté

• rodiče popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu

• děti v září 1942 internovali na zámečku Jenerálka

• tzv. Svatobořické dítě

• závěr války zažila v Plané nad Lužnicí a Soběslavi

• vyrůstala u příbuzných matky

• vystudovala hotelovou školu, pracovala v pohostinství

Rodina a mládí

Renata Roušalová, rozená Včeláková, pochází z Prahy. Otec Jan Včelák byl nejmladší ze šesti sourozenců a v dospělosti pracoval jako lékař. Velmi rychle dosáhl na vysokou pozici v Masarykově lize proti tuberkulóze, organizaci, kterou prošlo mnoho pozdějších odbojářů. Kromě toho také působil ve skautském hnutí. Otcovi sourozenci měli různé osudy, jeden ze strýců pamětnice například přežil pobyt v koncentračním táboře Mauthausen. Tam byli společně s dalšími českými odbojáři 24. října 1942 popraveni i rodiče pamětnice. Právě strýc po válce tvrdil, že rodiče viděl a že matka byla zavražděna v plynové komoře. Protokoly s úmrtními časy však svědčí o rychlém sledu vraždění, tedy spíše o smrti zastřelením.

Otec po promoci absolvoval dvouletou praxi ve Švýcarsku v tuberkulózních sanatoriích. Pravděpodobně poté se seznámil s matkou pamětnice, svatbu měli v roce 1928. Matka se narodila do rodiny vysokoškolského profesora, v mládí hodně cestovala a uměla francouzsky a německy. Po svatbě zůstávala v domácnosti a věnovala se ručním pracím. Renata se narodila 23. února 1930 a vyrůstala společně s o tři roky mladším bratrem Ivem. Celá rodina bydlela v centru Prahy, pod petřínským kopcem přímo v budově Masarykovy ligy proti tuberkulóze, později za války již jen Ligy proti tuberkulóze. 

Průběh války

V Lize proti tuberkulóze pracovali i další odbojáři – Anna Šrámková, členka předsednictva, nebo Petr Fafek, hlavní účetní organizace. Mezi další spolupracovníky se řadil otec Igora Pleskota, člen ústředního výboru ligy. Igor Pleskot se poté také dostal do Svatobořic, dále také Jan Sonnevend, revizor účtu ligy. Zřejmě od něho se dozvěděl o parašutistech otec pamětnice. Vojáci po atentátu na Heydricha v závěru května 1942 potřebovali zejména bezpečné útočiště.

I rodiče odboji a parašutistům pomáhali, například zásobováním parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Děti ale o dění mnoho nevěděly, před častými návštěvami byly odváděny do svých pokojů.

Na začátku července 1942 pomalu končilo stanné právo a s ním i dusná atmosféra strachu a represe, která vypukla po atentátu na Heydricha. Třetího července 1942 se otec připravoval na povinnou manifestaci, kde mělo být ohlášeno popisované zmírnění platných nařízení. V té chvíli pro něj přišlo gestapo. „Já jsem jim šla otevřít. Maminka asi dělala něco k večeři. Já jsem šla otevřít a oni se takovou špatnou češtinou ptali, jestli je Herr Včelák doma. Poslala jsem je do pokoje, protože jsme byli zvyklí, že k nám chodilo dost návštěv. A jeden z mých posledních pohledů byl, jak otec stojí, ruce má nahoře a ten nacista mu jede po kalhotách. Šacoval ho, jestli nemá zbraň, a druhý na něj mířil revolverem. Potom si nějak sedli a hovořili. Jo, a dělali nám prohlídku bytu.“

Matka se druhý den vydala do Petschkova paláce, sídla gestapa v Praze, aby zjistila, jak se daří otci, nicméně z návštěvy se již nevrátila. Stačila se ještě zastavit u svého bratra, který si děti ještě ten den společně s gestapem vyzvedl. Byt byl okamžitě zapečetěn. Děti tedy o prázdninách žily se svým strýcem a tetou. Jejich internace začala 11. září. Příbuzní to museli tušit, nejspíš protože zatýkání dětí začalo již 25. srpna, a tak pamětnice ani její bratr Ivo již nechodili v září do školy. Oba byli odvezeni na Jenerálku, pražský zámeček, kam gestapo sváželo děti zatčených odbojářů.

Internace

Renata Roušalová se jako jedna ze starších musela starat o mladší děti. V péči měla například Václava Loudu, tenkrát dvouletého, který byl později odvezen do kojeneckého ústavu v Krči. Dále pečovala o Janu Strnadovou, dceru náčelníka Sokola z Libně.

Během pobytu na Jenerálce děti chodily na vycházky do nedalekého Šáreckého údolí, které bylo údajně později zavřené, a vždy je kontrovali minimálně dva četníci. Mnohé z dětí popisují, že známí se o místě internace dozvěděli a podařilo se jim s dětmi spojit. Za Včelákovými však nechodil nikdo. Bratr Ivo trpěl zánětem středního ucha, a proto musel během pobytu do nemocnice.

Přesun do Svatobořic probíhal dvěma autobusy – podle pohlaví – a ještě s nimi jelo nákladní auto převážející osobní věci.

Ve Svatobořicích byly kromě dětí internovány i manželky generálů, například paní Klapálková a Hasalová. Svatobořické děti, mnoho z nich v pubertálním věku okolo patnácti let, je však neměly rády.

Děti o sebe musely dbát. Hygiena byla důležitá i kvůli všudypřítomným blechám. Režim byl ve Svatobořicích tvrdší než na Jenerálce. Slevovat se začalo až s blížícím se koncem války. Na jaře 1945 musely děti tábor opustit. Nejdříve strávily několik dní v kyjovské škole, kam došly ze Svatobořic pěšky, následně se nacpané v malém autobuse dostaly do Brna. „Přijeli jsme do toho Brna, kde tedy, mám dojem, jsme byli dlouho, ale ono to asi tak dlouho nebylo. Čekali jsme ve vagonu na nádraží a byl těžký nálet na Brno. Načež jsme šli do krytu. To jsme se báli. Já jsem se bála. Ještě s tou Janou, kterou jsem měla na starosti. Ona snad dostala ještě průjem, protože ta strava v těchto dnech nebyla nic moc. Nebylo to hezké.“ Z Brna byly děti převezeny do Plané nad Lužnicí, kde se dočkaly konce války.

Na Jenerálce a ve Svatobořicích byl internován i nevlastní bratr Jana Kubiše, František. Se štěstím se vyhnul jisté smrti, když ho jako čtrnáctiletého (od patnácti let šla většina dětí na popravu a byli popravováni i mladší) nacisté vrátili z Terezína právě mezi Svatobořické děti. O tom, co se ale do té doby dělo, se s ostatními nebavil a zůstával uzavřený.

Po válce

V květnových dnech bezprostředně po konci války se děti z Plané nad Lužnicí pod dohledem učitelky Markové dostaly do Prahy. Nádraží bylo plné příbuzných. Pro sourozence Včelákovy si však předtím přijela uniformovaná hlídka a odvezla je do Soběslavi. Renata Roušalová jela i se svěřenou Janou, odmítla jet bez ní. Dojeli k bohaté rodině Hubertových. Zpět do Prahy se vrátili až okolo 20. května. Tam si je vyzvedl strýc. Chvíli jim trvalo, než se dokázali sejít, protože Hubertovi jim koupili lístek do první třídy, to však sourozenci ani strýc neočekávali. 

Další osudy byly komplikované. Sourozenci byli rozděleni. Pamětnice byla svěřena do péče příbuzných matky, bratr vyrůstal u příbuzných otce. Renata Roušalová začala docházet do gymnázia, ale vstupní třída nebyla vybrána dobře, a tak po tříleté absenci se školou zápasila. Nakonec přešla do rodinné školy, kde se učila domácí činnosti, jenže časem zjistila, že by ráda dosáhla alespoň na maturitu. Tu nakonec udělala na hotelové škole v Podskalské ulici v Praze a poté pracovala v pohostinství v Domě potravin.

Bratr Ivo také začal docházet do gymnázia a podobně jako jeho sestra bojoval s vynucenou absencí. Jeho poručníci ho však do studia více nutili. Odmaturoval v internátu v Rychnově nad Kněžnou, vysokou školu nakonec nedostudoval. Udělal si jednoroční zeměměřičský kurz a živil se celý život jako zeměměřič. Zemřel v roce 2002.

Renata Roušalová zůstala bezdětná. Nadále žije v Praze.