Giuseppe Rovetto

„21. srpna jsem byl (v Československu) a viděl ten vpád. Právě jsem se vrátil z Itálie. V Itálii měla invaze velkou ozvěnu, hodně soudruhů vrátilo legitimaci. Jeden z nich byl (Luigi) Veronesi, náš přítel, ideální komunista. Potom jsem se dostal do Itálie. Závodní mi říkal: ‚Josef, ty máš v Itálii příbuzné, že?‘ – ‚Mám.‘ Měl jsem strejdu ve Frosinone. Měl jsem dva pasy. Jeden služební a druhý osobní. Ten služební jsem ráno nechal v šuplíku a v 8 hodin mě přátelé ze Žatce, co věděli, že jedu, (vyprovodili). Už jsem měl letenku. Jel jsem do Říma a tam na mě čekal strýc. Bylo to 14. listopadu. (Sověti) přijeli 21. srpna a měsíc všichni čekali, jestli se to nezlepší. Jenže zanedlouho už byl u vlády Husák, začal nadávat na emigranty: ‚Československo není holubník!‘ a kdo mohl... Odvezli mě na Ruzyň. Poděkoval jsem jim. Věděl jsem, že strýc nemá žádné možnosti mi pomoci. Čekal jsem a najednou mi přišel vzkaz z Milána. (Castiglioni) byl v Žatci a dozvěděl se, že jsem v Itálii. Poslal ke strejdovi svého úředníka a nechal tam 50 000 lir, abych přijel do Milána, že se mnou chce mluvit. Ptal se mě, co dělám. ‚Ale kdeže, nejezdi do Ameriky! Zázemí máš tady. Když chceš do Prahy, jsi tam za hodinku. Co potřebuješ?‘ Řekl jsem, dokumenty. Aby se za mě někdo (zaručil). Řekl, a tomu rozumí jen Miláňané, Ghe pensi mi – já se o to postarám. Jinak italsky to je ‚Ci penso io.‘ Postaral. Za dva týdny už mi do Milána z pracovního úřadu přišly dokumenty. A protože jsem byl sám, zaručil se za mě jeho táta.“

„Kalvárie začala, když odvezli mě a Annu. U maminky nechali jen dvě malé děti, Vilmu a Frantíka. Itálie se obrátila proti Němcům, zrušila spojenectví. Moje maminka jako Italka v Rakousku, v Grossdeutsches Reich (ve Velkoněmecké říši), přišla o všechna práva. Němci se Italům chtěli pomstít za zradu. Bylo mi deset let. Mě a moji sestru Annu, která se také narodila v Římě, odvezli do dětského domova na převýchovu. Neměli jsme italské fyzické znaky jako jsou tmavé vlasy, ale měli jsme oči typu, který se Němcům hodil. Odvezli nás převychovat na německou rasu do Landshutu, což je nádherné městečko blízko Mnichova. Děti zde vychovávaly velmi hodné jeptišky. Nedívaly se, jestli je někdo Rakušák, nebo Ital. Přijaly mě dobře a hned mě poslaly udělat zkoušky do Oberschule (školy), a když viděly, že jsem se narodil v Římě a mám vztah k latině, vedly mě, abych se učil ministrovat. V dětském domově nám řekli, že naši rodiče zemřeli při květnové revoluci v Praze. Nevěřil jsem tomu , moje sestra ale stále plakala. Koncem října jsem řekl své sestře: ‚Měl jsem sen, že náš táta má dlouhý kabát, kufr, klobouk a cestuje.‘ Sestra říkala, že to není možné. Přesně za dva dny, 22. října 1945, slyším: ‚Josef, Josef!‘ V prvním patře jsem cvičil na housle, podíval jsem se z okna a uviděl jsem tátu a sestru pověšenou na něm. Radostí jsem málem skočil z okna. Táta nás našel, protože jsem posílal jeho bratrovi pohledy do Libáně.“