V památníku Terezín nás denně sledoval jeden estébák
Download image
Karel Rožec se narodil 10. prosince 1943 v Přestavlkách u Roudnice nad Labem jako nejstarší ze tří chlapců do rodiny Růženy a Václava Rožcových. Po válce dostala rodina malé, dvanáctihektarové hospodářství v Travčicích u Terezína. Kolem roku 1951 už bylo jasné, že budou rodiče muset vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), v lednu následujícího roku už jim jezeďáci odvedli veškerý dobytek. Na Rožcově statku zůstaly prázdné stáje, rodina si směla nechat jen hektar půdy pro vlastní potřebu. Když v roce 1958 ukončil pamětník základní školu, vyšlo nařízení, že vycházející děti musí jít pracovat do zemědělství. Aby se kariéře pracovníka v JZD vyhnul, začal studovat obor zahradník na učňovské škole v Litoměřicích. Prospíval dobře, a tak směl po roce přestoupit na studium zahradní architektury na Střední zahradnické škole v Děčíně-Libverdě. Tam se díky profesorovi češtiny začal zajímat o literaturu a cizí jazyky. V roce 1965 narukoval do Loun k motostřeleckému pluku. Po vojně působil jako mistr odborného výcviku na litoměřickém učilišti. V roce 1969 vyjádřil u prověrek otevřený nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zakrátko musel z učiliště odejít. Dlouho nemohl sehnat slušnou práci a živil se po brigádách. V roce 1983 nastoupil díky znalosti cizích jazyků jako průvodce do Památníku národního utrpení v Terezíně. Už za hlubokého socialismu mířily do Terezína stovky lidí ze zahraničí, proto Státní bezpečnost (StB) vyhradila pro památník speciálního pracovníka. Estébák obtěžoval zaměstnance i návštěvníky a byl to nakonec on, kvůli kterému musel Karel Rožec z památníku odejít. Vrátil se do něj až po sametové revoluci a na částečný úvazek tam pracoval i po odchodu do penze. Pamětník se nikdy neoženil, nemá děti a mezi jeho velké vášně patří knihy a cestování. V roce 2024 žil v Litoměřicích. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Litoměřice.
