The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rozsypal (* 1965)

• narodil se 27. července 1965 v Gottwaldově (dnešním Zlíně)

• v útlém dětství bydlel u prarodičů z matčiny strany

• během dospívání se začal výstředně oblékat a nenásilně dával najevo svůj odpor vůči normám té doby

• po maturitě v roce 1983 začal pracovat v hřebčíně, poté v nemocnici jako ošetřovatel pokusných zvířat

• kvůli svému vzhledu se dostával do problémů, ať už ze strany obyčejných lidí, nebo ze strany policie

• v dubnu 1989 nastoupil do krematoria jako pomocný topič žehových pecí

• přátelil se s chartisty, sám Chartu 77 podepsat nestihl, neboť přišla sametová revoluce

• na jaře 1989 podepsal a rozšiřoval po Gottwaldově petici Několik vět

• v roce 1990 se účastnil oprav mrakodrapu Jednadvacítky, jedné z prvních výškových staveb v Evropě

• v letech 2011–2016 si dodělal vysokoškolské vzdělání na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor marketingová komunikace

• v roce 2022 bydlel ve Zlíně

Osmdesátá léta. Oděný v černém, černé stíny, černé nehty, černé rty. Na hlavě číro, místo knoflíků spínací špendlíky. Propíchané uši, v nose kroužek. Společně s kamarády čeká po koncertě na brněnském nádraží na vlak domů. Nádražní ostraha se blíží ke skupině asi 20 punkově oblečených lidí a zamíří přímo k němu. Vezme ho na služebnu, kde je malé umyvadlo, a řekne: „Tak, a teď si to všechno sundej – to, co máš na hlavě, a odmaluj se.“ Nic na tom, že kamarádky vypadají stejně „monstrózně“ jako on. To nikoho nezajímá, to jsou holky. U nich to nevadí.

Když se potom s rozplácnutými vlasy a rozmazaným obličejem vrátí na peron, holky mu podají pastelky, znovu se namaluje, vlasy dá nahoru a jede domů. Dodneška Jan Rozsypal nechápe, proč jim tenkrát vadilo, že vypadal, jak vypadal. Přitom obdobné situace se mu stávaly často. Ať už ze strany policie, která po něm vyžadovala občanský průkaz jenom proto, že vypadal jinak, tak ze strany většinové společnosti, která po něm pohoršeně pokukovala. „My jsme si na tom zakládali, že chceme být jiní. Nechtěli jsme být jako rodiče,“ dodává pamětník s upřímnou samozřejmostí v hlase.

Vyrůstal jsem sám uvnitř rodiny

Jan Rozsypal se narodil 27. července 1965 v Gottwaldově (dnešním Zlíně) do dělnické rodiny. Otec František pracoval na frézce, matka Květoslava Eleonora byla kadeřnice. Nejformativnější roky svého dětství strávil u dědečka Arnošta Michala a babičky Františky Čuříkových, protože rodiče se přibližně v jeho dvou letech rozvedli. O pár let později se opět vzali, a když bylo Honzovi šest let, narodila se mu sestra. Další sestra přišla na svět, když mu bylo 18, ale tou dobou už byl z domu pryč.

Šedesátá a sedmdesátá léta podle něj příliš nepřála dobrým rodinným vztahům. Nejenom on, ale i jeho kamarádi měli divné vztahy v rodině, především s otci. Doba, ve které jejich rodiče museli po válce vyrůstat, hodně lidí semlela – tak si to alespoň pamětník sám vysvětluje. Zároveň je ale podle něj škoda, že tyto svoje zážitky a zkušenosti přenášeli na vlastní děti tak negativním způsobem. Cokoliv, co kdy Jan udělal nebo řekl, nemělo u otce nikdy pozitivní odezvu. A bohužel nešlo jenom o rovinu verbální, ale i fyzickou. Není divu, že potom cítil potřebu projevit svůj nesouhlas a vzdor. Avšak po vzoru Gándhího, o němž začátkem osmdesátých let viděl film, který ho silně ovlivnil, své projevy činil vždy nenásilně. Už v útlém dětství unikal ke knihám a později prezentoval svůj postoj odlišujícím se vzhledem.

Jeho potřeba zviditelnit svou odlišnost se začala drát na povrch přibližně ve třetím ročníku gymnázia. A protože se mu líbila móda třicátých let, začal nosit vlasy ulízané dozadu, brýle lenonky, po dědečkovi staré delší košile s vykrojeným bokem přes široké prvorepublikové kalhoty, každou tkaničku jiné barvy. Líbil se mu pocit, že je zajímavý a výstřední. Bohužel to vždycky někomu vadilo – rodičům, ve škole, dokonce i jeho první dívka nesnášela, když nosil lenonky, a on je poslušně schovával do kapsy. Kolem dvaceti let trochu „přitvrdil“ a začal chodit celý v černém, čímž si občas vysloužil označení „depešák“, i když tuto kapelu v té době neposlouchal.

Babička mě vždycky podporovala

Během studia na gymnáziu poslouchal hlavně rockové skupiny jako Deep Purple, Led Zeppelin, Abba. Později objevil a oblíbil si skupinu Culture Club, přesto, že byla vzdálená punku i rocku. Nejvíc ho fascinovala vizáž zpěváka kapely Boy George. Líbilo se mu, jak je namalovaný. Jím inspirován, začal experimentovat s líčidly, nosit klobouk, kabát, náušnice. První dírku si nechal za pytlík kávy propíchnout od sestřiček v porodnici. Ostatní si pak už propichoval sám. Dokonce se v propichování uší stal „dvorním guru“ svých kamarádů. Propíchl přibližně 40 dalších uší, včetně uší své mladší sestry i svojí budoucí manželky.

Přestože rodiče neschvalovali, jak vypadal, babička Františka ho naopak v jeho výstředním oblékání vždy podporovala. Zásobovala ho rozstříhanými šátky, které si ovazoval třeba okolo nohy, nebo spínacími špendlíky, které používal buď jako knoflíky, nebo si z nich vytvořil nárameníky. Z odstřižených džínů si ušil malé žebradlo, na které mu babička vyšila jméno jeho oblíbeného zpěváka. Také trička si nejčastěji popisoval jménem Boy George nebo symboly, které používal. Obvykle spojením ♂ a ♀ symbolu, Davidovou hvězdou nebo hořícím srdcem se zapíchnutým křížem. A tak získal přezdívku Boy George, kterou po pár letech používání kamarádi zkrátili na Boyga [bojdža].

Poté, co odmaturoval na prestižním gymnáziu Lesní čtvrť v Gottwaldově, vydal se za otcovými zády na přijímací zkoušky na vysokou školu do Nitry, protože se chtěl stát zootechnikem. Ačkoliv zkoušky úspěšně složil, ke studiu přijat nebyl. Domnívá se, že tomu tak bylo pravděpodobně kvůli nějaké kvótě. Musel tedy začít pracovat a nastoupil do hřebčína v Napajedlích. „Kolikrát jsem si říkal, že to tomu otci není líto, že jsem šel ke koním házet hnůj. Ale aspoň jsem měl svoje peníze. Takže jsem se osamostatnil a po rodičích jsem už pak nic nechtěl. Co mám dneska, mám proto, že jsem se snažil.“

Svoboda projevu je výsostné právo člověka

František Rozsypal svému synovi řekl, že ho na vysoké škole živit nebude. A i když se Honza na vysokou nedostal a začal hned pracovat, ještě nějaký čas zůstával u rodičů bydlet. Tehdy se v bývalém kulturním centru Družba konávaly bleší trhy. To byla pro pamětníka jediná cesta, jak mohl získat zakázanou hudbu. Vzpomíná na Jardu Merhauta, který uměl desky vozit ze Západu. Pravděpodobně je pašoval a hodně riskoval. Tou dobou už miloval Culture Club a Boy George a věděl o jejich desce už asi tři čtvrtě roku, nikdy ho ale nenapadlo, že ji někdy uvidí. Takže když ji potom na blešáku objevil, neváhal a okamžitě ji koupil, i když mu potom už skoro nic nezůstalo. Pro představu dodává, že u koní si vydělal asi 1 450 Kčs hrubého, otec po něm chtěl nájemné zhruba 600 korun měsíčně a deska Boy George stála 350 korun. Přesto nezaváhal.

Ačkoliv byl celý život punker, v mládí navštěvoval i diskotéky. „Můj bratranec dělával s Františkem Šnajdrem diskotéky na Podvesné, teď se tomu říká U Bezy. Tam jsme chodívali za bolševika na černé rockotéky. To bylo takové démonické, občas přijely majáky. Tam začaly asi moje první výstřelky s tancováním a oblíkáním,“ vzpomíná. A poněvadž díky tomu hodně vyčníval, občas se na běžné diskotéce dostal do problémů. Nalíčený jako Boy George a s kloboukem na hlavě dráždil některé do takové míry, že ho chytili pod krkem. On ale, inspirován Gándhím, se s takovým člověkem nepral. Ruce nechal při těle a snažil se mu vysvětlit, co to je svoboda projevu. Přestože s takovou neuspěl a byl odstrčen, vrátil se zpátky a pokračoval ve vysvětlování. To se několikrát opakovalo, než si nakonec vyslechl hrubou nadávku namísto rány. „Nedokázal překonat to, že já se mu tam vracím jako míček a neustále mu vysvětluju, že svoboda člověka a projevu je jeho výsostné právo. Že je úplně jedno, jak vypadám. Že pokud nikomu neubližuju a neškodím, tak můžu být klidně oranžový.“

Další příklad, kdy někoho dráždilo, jak Jan Rozsypal vypadá, se odehrál v hospodě Myslivna. Bylo léto, polovina osmdesátých let, Boyga s kamarády seděl na zahrádce a popíjel. Vtom přijela hlídka, z auta vystoupil policista a zamířil přímo k němu – klukovi s černě namalovanýma očima a náušnicemi. Vyžádal si občanský průkaz – červenou knížečku s razítky od zaměstnavatelů – a porovnával fotografii asi osmnáctiletého chlapce s člověkem před sebou. Nakonec konstatoval, že to, jak Jan Rozsypal vypadá, neodpovídá fotografii v občanském průkazu a vyzval ho, aby šel s ním. Pamětník se s ním začal dohadovat, že nikam nepojede. A když se policisty zeptal, zda je tedy občanský průkaz neplatný a dostalo se mu souhlasné odpovědi, máchl rukou a občanku zahodil. Na výzvy policisty, aby šel občanský průkaz okamžitě zvednout, nereagoval. O týden později seděl na zahrádce restaurace U Máců s připnutou trikolorou na košili. Bylo 21. srpna a jeho občanský průkaz se válel kdesi za sudy na jiné zahrádce. Že je to problém, si uvědomil, až když přijeli policisté. V duchu si začal nadávat, že občanku předtím tak hrdinně zahodil, když mu kamarádka šeptla do ucha: „Ty, Boygo, tumáš.“ A do ruky mu vtiskla jeho občanský průkaz. „Občas se mi to stávalo, že jsem musel vysvětlovat něco, co mi přišlo nevysvětlitelné.“

Vojna, houby, alkohol

Na vojnu Jan Rozsypal nešel. Stejně jako většině jeho kamarádů z té doby, i jemu se podařilo získat modrou knížku. Nebylo to ovšem bez komplikací. Důvod byl přitom oprávněný – od dětství trpěl záněty ledvin. Nicméně když si šel pro potvrzení k lékaři, který ho s ledvinami ošetřoval, ocitl se tam právě v nejnevhodnější dobu. A tak místo potvrzení o neschopnosti k nastoupení vojenské služby si odnesl potvrzení o své způsobilosti vojenskou službu nastoupit. S tím se ovšem Jan Rozsypal ani jeho matka nechtěli smířit. Pamětník připouští, že měl z vojenské služby strach: „Protože se svou povahou bych na té vojně asi nepřežil. Protože bych těm idiotům, co dělají mazácké šikany, vysvětloval, že jsem svobodný člověk a mám právo na svůj názor a svobodu projevu. Takže by mě asi zabili nebo umlátili.“ Nakonec musel absolvovat čtrnáctidenní hospitalizaci ve vojenské nemocnici v Olomouci, kde ho konečně uznali služby neschopným.

Někdy v polovině osmdesátých let se se svým nejlepším kamarádem Davidem Cíchou vydali do lesa na houby. Vzpomíná, že šlo o nějaký divný rok. Hub byl plný les a jim se podařilo nasbírat celý prádelní koš. Když se potom vraceli do města, zastavili se u silnice, aby si trochu odpočinuli. Pokuřovali Startky, a když kolem někdo šel a zeptal se, mohl si několik hub vzít. Za chvíli přišel podnapilý policista v civilu a požadoval od nich povolení k prodeji. Marně mu vysvětlovali, že houby neprodávají, ale rozdávají, stejně si zavolal auto a odvezl je na stanici. Tam s nimi celou záležitost sepsali. Museli uvést svá jména, adresy, zaměstnání, celý průběh hledání a sbírání hub v lese. Nakonec jim asi dvě kila těch nejhezčích hřibů zabavili a je nechali jít. Díky tomuto absurdnímu zatčení měli dokonce oba kamarádi problém v práci. Těžko nadřízeným vysvětlovali, jak to doopravdy bylo. Nikdo nechtěl nic slyšet.

Tou dobou už pracoval v Baťově nemocnici na oddělení toxikologie jako ošetřovatel pokusných zvířat. Staral se o ovce, které tam měli kvůli krvi, a o menší pokusná zvířata jako myši, morčata a králíky. Když některé z malých zvířat zemřelo, musel je rozkuchat, aby paní doktorka mohla určit příčinu smrti, a následně je v lese zakopal. „Víme všichni – za bolševika se nemuselo pracovat. Stačilo razítko v občance,“ vzpomíná pamětník na pracovní morálku té doby. Zašívání a konzumace alkoholu na pracovišti byly naprosto běžnou záležitostí. S nejlepším kamarádem Davidem hrávali v pracovní době piškvorky, kouřili a pili, stejně jako mistr nebo vedoucí provozu. Dokonce nebyl problém skočit na malotraktor a dojet do obchodu pro další láhev, když jednu dopili.

Spalovač mrtvol je můj oblíbený film

Boygova matka mu často vyčítala, že chodí jako funebrák – pořád v černém. Takže zčásti natruc a zčásti proto, že mu to prostě připadalo jako punk, se v dubnu 1989 ozval na inzerát ve znění „Přijmeme topiče žehových pecí“, publikovaný v Gottwaldovském deníku, tehdejší Naší pravdě. „Samozřejmě to byla jejich lež, žádná naše pravda. Rozhodně to nebyla moje pravda,“ dodává hořce. Díky průpravě, kterou měl z práce od koní a z nemocnice, nebyl pro něj přechod do krematoria tolik šokující a náročný, jako by možná byl pro jiné.

Před nástupem do krematoria si byl budoucí pracoviště prohlédnout. První dojem byl strašný – zhruba takový, jako když člověk poprvé vidí film Spalovač mrtvol. Hnědá tmavá dlažba, tmavé sklo oddělující místnost od chodby, hučení ventilátorů, na vozících rakve. A když mu škvírkou ukázali plameny, přiznává, že byl hodně vystresovaný. Přesto druhý den nastoupil. Po nástupu na pozici pomocného topiče si přeci jen asi dva měsíce musel zvykat. Během těch si prožil i dvě noční můry, které ho doslova vytrhly ze spánku. Probudil se celý zpocený a vyděšený, že po něm “něco jde”. Když si potom díky východním náboženským a filozofickým přístupům uvědomil, že těm lidem ve skutečnosti neubližuje, že už to jsou jen prázdné schránky, neboť jejich duše je pryč, ulevilo se mu a mohl v klidu pracovat.

Krematorium se otvíralo v roce 1978. Uvnitř byly dvě kremační pece. „Bolševik zapnul knoflík a zjistil, že jim to nehoří,“ popisuje s nadsázkou Jan Rozsypal, jak to v krematoriu tehdy vypadalo. Dodatečně tam tedy museli dodělat nádrže na lehký topný olej. Problém však spočíval v tom, že olej neměl dostatečnou výhřevnost. Další problém byl, že tím olejem nesměli příliš plýtvat, a tedy nemohli naplno využívat „prvotřídní hořáky značky Weishaupt“, které tam měli. Takže se běžně stávalo, že museli do lesa pro různé sušky z borovic nebo že z rakví v ledničce odráželi nožičky, aby si pomohli s rozpálením pece. Rakev zavezli dovnitř pece, okolo ní naskládali pomocný hořlavý materiál, z nádržky odpustili dva litry lehkého topného oleje, ten šplíchli dovnitř, vzali kus novin, zapálili a vhodili. V peci to bouchlo, zažehl se plamen a vyvalil se černý dým, který se potom ještě pár hodin držel u stropu. Ale aspoň rozpálili pec. Než se spálila jedna rakev, trvalo to přibližně dvě hodiny. Dnes už je pochopitelně všechno jinak. Krematorium je zmodernizované, funguje normálně na zemní plyn. Tělo je spáleno přibližně za 50 minut, a když se pec otevře, je tam už rovnou jenom popel.

Škvařící se oči a bublající střeva

Všichni Boygovi kamarádi se za ním přišli do krematoria podívat, včetně jeho budoucí manželky. Přesto nikdy nikdo s sebou nevzal foťák ani kameru. Bohužel tak neexistují žádné fotografie ani dokumentární záběry, jak proces spalování tehdy probíhal, pouze pamětníkovy vlastní vzpomínky. Jak tedy probíhalo „středověké“ spalování topnými oleji?

Kremační pec měla průřez o něco málo větší, než je průřez klasické rakve. Nejprve se do pece zavezla první rakev. Přibližně po hodině, když bylo tělo už částečně ohořelé, se pomocí třímetrového ocelového pohrabáče shrnulo na spodní patro a nahoru se zavezla další rakev. Když ve spodním patře, přibližně za další hodinu, torzo dohořelo, popel se společně s neshořelými kostmi a dalšími nehořlavými zbytky shrnul do popelníku (železná vanička). Popelník se potom umístil pod digestoř, aby se popel rychleji vychladil a aby se z něj následně mohly vyjmout hřebíky, endoprotézy a další kovové části (brýle, náramky z hodinek, můstky) pomocí magnetu. Zbývající kosti se pomocí velkého železného trdla (podobně jako u hmoždíře) rozdrtily na drobný prach a mohla se naplnit urna. Když se dal popel chladit, opět se shrnulo torzo z vrchního patra do spodního a zavezla se další rakev. V případě, že pec nebyla ještě pořádně rozpálená, mohl topič při shrnování vidět, jak se škvaří oči nebo bublají střeva. Někdy se během shrnování stalo, že se z pece vykutálelo srdce nebo střeva. Potom nezbývalo nic jiného než je nabrat plechovou lopatkou a hodit zpátky.

Jaké to je uvnitř kremační pece, zažil Jan Rozsypal na vlastní kůži. Když byly jednoho dne pece odstaveny kvůli opravě, pamětník se nasoukal dovnitř. Dodnes ho mrzí, že ho tehdy při tom nikdo nevyfotil. Protože – kdo ležel v kremační peci a zase z ní vylezl živý a zdravý?

V peci jsme si všichni rovni

Díky zkušenosti z této práce mohl potom lidem vyvracet zažité mýty a omyly o spalování. Tak například rakev se spalovala vždycky zavřená. Nikdy se nikdo nesvlékal, nebožtíci byli vždy oblečení. Výjimkou ovšem byla těla v pozdější fázi rozkladu, v takovém případě už je pohřební služba neoblékala (např. oběšenec nalezený po půl roce). Věnce se spalovaly separé, v klasickém kotli na dřevo, do kremační pece by se nevešly. Stejně tak nebylo možné, aby se nějaký nebožtík v peci posadil, zvedl by se maximálně o deset centimetrů. A v neposlední řadě po smutečním obřadu nikdy neodjížděla rakev rovnou do pece. Za obřadní síní byla ještě provozní chodba. Jedinou výjimkou, kdy šla rakev po příjezdu rovnou do pece, býval případ úmrtí na nějakou závažnou infekční chorobu. Tehdy jim z nemocnice zavolali a nahlásili, v kolik hodin přijedou, aby na daný čas měli uvolněnou pec.

Když se po dvou měsících stal Jan hlavním topičem, změnil dvě zásadní věci. V prvé řadě netoleroval pití alkoholu na pracovišti, které bylo v té době stále ještě rozšířené. A za druhé odmítl pokračovat v praxi míchání popelů a vydávání pozůstalým urny s cizími či promíchanými ostatky. Když se po nástupu zaučoval, učili ho, že se popelník nechá naplnit celý, tedy klidně i několika nebožtíky, a potom se z tohoto smíchaného popela naplní co nejvíc uren. Přebývající popel, kolikrát i několik celých nebožtíků, se odvezl do vybagrované díry v lese. Změna, kterou zavedl, spočívala v tom, že po shrnutí prvních ostatků do popelníku tento vyndal a dal chladit, a další ostatky poté vždy shrnoval do popelníku individuálně. Takže každý člověk se dostal do své vlastní urny. A pokud z některých ostatků byl přebytek, tak ho poctivě odvezl do jámy v lese, ale nepřimíchával ho do dalších uren. Jedině v případě, že z dotyčného zbyla jenom hrstka popela, tak kvůli vnitřní normě, že urna nesmí hrkat, ji musel doplnit popelem někoho jiného. „Existuje zhruba deset měsíců tohoto krematoria, kdy je každý sám sebou,“ hrdě dodává pamětník.

Jan Rozsypal pracoval v krematoriu přibližně rok. „Za tu dobu mi prošlo pod rukama zhruba 4 400 kusů, taková solidní vesnice,“ poznamenal s nadsázkou. Za jeden den spálili obvykle 14 těl, někdy až 20, když byla potřeba a dělali přesčasy. Když člověk pracuje jako spalovač mrtvol, nemůže si dovolit být sentimentální. Jsou případy, kdy se člověk musí obrnit a nesmí si dovolit podlehnout, jako když například spaloval kamarádovi měsíční miminko. Byly i další extrémně smutné případy, kdy šlo například o mladé lidi po smrtelné nehodě, někdy dokonce známé osobnosti. A potom případy, kde bylo mnoho vínově rudých polštářů se spoustou medailí a věnců a kdy během obřadu zaznívaly salvy.

Životní motto Jana Rozsypala zní: “V peci jsme si všichni rovni.”

V poslední chvíli bych byl zase pankáč

Své rodiče popisuje jako typické dělníky, kteří se o politiku příliš nezajímali. Občas poslouchali Hlas Ameriky, ale neznali nikoho politicky angažovaného ani nikoho, kdo by podepsal Chartu 77. Sám Jan Rozsypal se o politiku a politickou situaci začal zajímat až v dospělosti. V 18 letech opustil domov a začal se stýkat s novými lidmi, kteří mu rozšiřovali obzor v této oblasti. Přátelil se se skiny, s máničkami, s metalisty i s chartisty. Znal je z hospody a také si přál podepsat Chartu 77. To byl však zdlouhavý proces a než k tomu mohlo dojít, přišla sametová revoluce. Předtím, ještě někdy na jaře 1989, stihl roznášet archy petice Několik vět, kterou podepsal on, jeho manželka i nejbližší kamarádi.

Když potom v roce 1989 začínala sametová revoluce, byl tehdejší šéf krematoria proti ní. Svým zaměstnancům dokonce hrozil vyhazovem, pokud se budou akcí a demonstrací účastnit. Jan Rozsypal se jím ale nenechal zastrašit. Chodil na náměstí a s nadšením naslouchal projevům, šťastný, že se toho dočkal. Když se potom situace uklidnila a už bylo jasné, že revoluce byla úspěšná, stejný šéf krematoria, který byl tolik proti ní, najednou na svém pracovišti zakládal buňku Občanského fóra a nechal se zvolit jejím šéfem. Takovéto převlékání kabátů jenom posílilo pamětníkův odpor k bolševikům. Letmo zavzpomínal i na své dva projevy vandalismu, kterých se za bolševika dopustil. Prvním bylo nasprejování červeného nápisu “Fuck off” na podstavec pomníku Klementa Gottwalda v centru města. Když pomník potom jeřábem sundávali, samozřejmě byl u toho. Druhým vandalským činem bylo nasprejování metrového žlutého nápisu “New Zlín” na fasádu jednoho domu, protože věřil, že po revoluci se město musí přejmenovat.

Na jaře roku 1990 se rozhodl přidat k partě kamarádů, kteří začali dělat výškové práce, a v krematoriu skončil. Nejprve šlo převážně o natěračské práce, ale později přišla nabídka na opravné práce na mrakodrapu. Jednalo se o slavnou zlínskou Jednadvacítku, správně nazývanou Správní budova číslo 21 Baťových závodů. Opravné práce spočívaly mimo jiné ve vybourávání starých a zčernalých luxferů přibližně v 70metrové výšce. Probíhaly za plného provozu asi půl roku a obešly se bez jediného zranění. „Dneska už ani nejde skočit z mrakodrapu, protože jsou v těch dostupných místech sítě a zábrany. My jsme mohli skákat furt a nikoho to nezajímalo,“ vtipkuje při vzpomínce na to, jak celý mrakodrap obcházel v 70 metrech po traverzách bez jištění. Na památku se nechal vyfotit, jak sedí v oblouku kolem rohu a houpe nohama. Při tom ho napadlo, že když už tam je, tak si nechá udělat ještě jednu fotku, jak visí z traverzy na jedné ruce. Kamarádovi dal pokyn, že jestli začne padat, ať to fotí, aby z toho vznikl seriál. „Takže v poslední chvíli bych byl zase pankáč,“ dodává s úsměvem.

V roce 2022, v době natáčení, žil Jan Rozsypal ve Zlíně. Vždy usiloval o to, být prostým, skromným člověkem. Protože život může být podle jeho slov úplně jednoduchý. „Pro mě je důležité, že mám nahoře modrou tapetu se žlutým kolečkem. Vedle mě to zelené – nějak to šustí, něco bzučí, něco cvrliká. A já jsem nějak zdravý, děti jsou zdravé. To potřebuju.“