Jan Rozsypal

„To byl koncert několika kapel, všichni tam byli v punkovém. Všichni tam byli v punkovém, všichni tam vypadali nějak zvláštně. Teda pro nás to nebylo nic zvláštního. Holky taky. (…) Když jsme se vrátili na hlavní brněnské nádraží, přišli nádražní policajti. Oni chodili v modrých uniformách, byla to nějaká ostraha železnic. Přišli k té naší skupině 20 lidí a šli rovnou ke mně. Já jsem to nechápal, protože číra tam měli i další lidi. Možná proto, že jsem byl namalovaný. A vzali mě na tu jejich služebnu a řekli: ‚Tak. A teď si to všechno sundej.‘ A já říkám: ‚Jak?‘ ‚Odmaluj si to, sundej si to. To, co máš na té hlavě.‘ ‚Tak toto, co jsem si namaloval, tak pokud nemám nějaký krém, tak to nesundám. A to z těch vlasů, co jsem tam, pánové, dva dny cpal, tak to nepůjde.‘ ‚Tady si to umyj.‘ Tam bylo takové malé umyvadlo, kohoutek se studenou vodou. Tak jsem si to šudlil, vlasy šudlil. Postavil jsem se, vypadal jsem jako střihoruký Edward, takovou tu zsinalou tvář došeda. Vlasy udělaly tak. ‚A vypadni!‘ Šel jsem pak zpátky na perón, přišly holky a hned mi podaly pastelky. Já jsem takhle udělal s vlasy, zatleskal a zas to trčelo, protože to bylo slepené. Namaloval jsem si ty černé stíny a jel jsem. A nechápal jsem, nechápu to vlastně dodneška, proč jim vadilo, jak vypadám.“

„Chodívali jsme na ty diskotéky, což bylo takové zvláštní, že to byly diskotéky. Ale tím, že jsme byli praštění, prostě úplně jinak než ti ostatní, tak jsme tam furt vyčnívali. Takže byly občas problémy. Oni tam na těch diskotékách měli krále, který měl skvadru nějakých pohůnků a poskoků. A když řekl: ‚Tomu rozbijete hubu,‘ tak mu šli rozbít hubu. Takže se to občas stalo i naší skupině. Mně se to stalo taky, že mě držel pod krkem. Protože jsem měl klobouk, byl jsem barevně namalovaný jak ten Boy George. A já jsem v tomhle trošku jak Gándhí, který tvrdil, že nenásilím se dá udělat taky hodně. A taky za to může ten film, který jsem viděl kdysi v osmdesátém prvním druhém [roce], asi čtyřhodinový, o Gándhím – ten mě hodně ovlivnil, tak já jsem se s tím člověkem nepral. Ruce jsem nechal při těle a prostě jsem se mu snažil normálně vysvětlit, že jsem dospělý, svéprávný, můžu mít názor, jaký chci, dělat si, co chci, když nikomu neubližuju. Už vlastně v tom osmdesátém třetím čtvrtém [roce] jsem se mu snažil vysvětlit to, co je dneska – demokracie, svoboda projevu a všeho. A on to prostě nechápal a žďuchl mě. Já jsem se tam přepotácel mezi nějaké židle, zbořil jsem někomu sklínku, omluvil jsem se, postavil a šel jsem zpátky k tomu člověku postavit se před něho na půl metru a pokračoval jsem v tom vysvětlování, co je svoboda člověka. Tak takhle se mnou cloumal, zas o mě zavadil, a když to udělal asi popáté a furt mě nepraštil, tak řekl hodně hrubý výraz, jako že jsem to a ono a odešli. Nedokázal překonat to, že já se mu tam vracím jako míček a neustále mu vysvětluju, že svoboda člověka a projevu je jeho výsostné právo. Že je úplně jedno, jak vypadám. Že pokud nikomu neubližuju a neškodím, tak můžu být klidně oranžový.“