The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadija Andrijivna Rudnycka (* 1948)

• narodila se 1. června 1948 v obci Myl’cha v Rivnenské oblasti

• otec Andrij Fijanovič Dobrovolskyj byl za nacistické okupace nuceně nasazen

• následně vězněn v obci Sudobychi

• otec zemřel na následky zranění a věznění v roce 1957

• pamětnice je od narození invalidní

• pamětnice je tzv. dítě války

• v současnosti žije ve městě Dubno na západní Ukrajině

Dítětem války a ztráta otce

Nadija Andrijivna Rudnycka se narodila 1. září 1948 v obci Myl’cha v Dubenském okrese v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. S rodiči žila na tzv. chutoru[1] a také samotná přilehlá obec Myl’cha je velice malá. „Maminčini rodiče dali mámě nějakou kůlnu a moji rodiče si tam udělali dům. Zahradu jsme měli velikou,“ dodává pamětnice. 

Nadija Andrijivna přišla na svět po druhé světové válce, a tak je provázanost s válečnými událostmi spojena s osudem jejích rodičů. V jejím případě se jedná především o tatínka. Na svého otce Andrija Fijanoviče Dobrovolského si v podstatě nevzpomíná, ale informace získala od své maminky Oksany Stjepanovny (narozené roku 1923), která byla oficiálně označována jako tzv. účastník války. Toto označení se týká osob, které se nějakým způsobem přímo zapojily do velkých událostí druhé světové války anebo jimi byly ovlivněny. Vrátíme se však k otci a jeho osudu: „Otec nepil ani nekouřil. Pak ho vzali do lágru a doloval ve skalách.“ 

Nadija Andrijivna uvádí, že otec byl v nacistickém Německu nuceně nasazen společně se svou příbuznou Věrou, ale nakonec se rozhodl utéct: „Potom nějak utekl z toho lágru, přiběhl k Němci a asi nevěděl, že je to Němec, ale chtěl se schovat, tak ho zatkli a vsadili ho do ledové vody. On tam byl celých 24 hodin a úplně tam promrzl. Z toho měl astma, na které zemřel.“

Tatínek byl vsazen ve vodě v obci Sudobychi, kde byl společně se svým známým z této obce, s Fedorčukem, a ještě s příbuznou Věrou: „Ta Věra už zemřela. Říkala, že je tam velice trápili.“

Nadija Andrijivna si nevzpomíná, jak se otec a Věra vrátili do rodné obce, ovšem astma a další zdravotní komplikace způsobily, že zná svého tatínka už jen z prostředí nemocnic: „Já si ho pamatuji jenom tak, mně bylo pět nebo trochu více, jak byl v nemocnicích. Byl v Ulbárově. V Dubně ještě nemocnice nebyla, jak máma říkala. Ležel po nemocnicích a já si ho moc nepamatuji. Ale staral se o nás, udělal nám takovou zahradu. Ale zanedlouho umřel.“

Už když se tatínek po válce ženil s maminkou, tak byl nemocný – nohy měl oteklé a dusil se. Nakonec zemřel v pouhých sedmatřiceti letech.

Nacistická okupace a příchod Rudé armády

Hovoříme-li o tatínkovi a jeho osudu za německé okupace, je nutné zmínit také samotný nacistický režim na západní Ukrajině. Rivnenská oblast se dostala pod německou nadvládu prakticky již od 22. června 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz, a nacistický režim se násilně projevoval zejména při likvidaci židovského osídlení, ale právě také odvody obyvatel na nucené nasazení do Německa.

Jak Nadija Andrijivna uvádí, nacistická okupace znamenala pro obyvatele i odvody potravin a dalších potřebností: „Maminka říkala, že u dědečka byli dobří koně. Němci si je vzali a dali jim na oplátku takové hubené. Ale bylo třeba děti krmit a orat a ti koně nebyli k ničemu. Dědeček je krmil a všechno, ale moc to nepomohlo.“

Na počátku roku 1944 byla Rivnenská oblast osvobozena Rudou armádou a rodině Dobrovolských vzali kůlnu: „Říkali o dědečkovi, že je kulak. Ale on říká: ‚Jaký kulak? Já jsem dělník!‘ Byl tam takový les, kde si dědeček vzal několik hektarů půdy, aby tam mohl sít. On se na tom hodně nadřel, vykorčoval ho a prosil lidi, aby mu pomohli. Chtěl si udělat zahradu, protože děti byly hladové. A jaký to byl kulak? To byl hospodář. Dělal pořádek. Pracoval velice tvrdě.“

Nadija Andrijivna si také vzpomíná, že ještě po válce chodily různé bandy: „Máma říkala, ona byla ještě mladá, že pod oknem někdo křičel a byla tam tma. A najednou někdo klepe na okno a něco chce, a ty mu nerozumíš, co chce. Ale máma si to domyslela, tak vzala chleba a salo.[2] Chtěla mu to dát. Ale jak vstoupil do domu, tak byla najednou celá místnost plná lidí.“

Rodiče žili na chutoru a různí partyzáni se často ptali, jestli není otec doma: „Táta vyšel a říká: ‚Podívejte se, mám malé dítě. Nikdo jiný tu není.‘ Tak se podívali a máma říkala, že táta byl z toho velice nervózní. Kdo by to mohl být? Možná nějaký banderovec nebo co. Táta nevěděl, co má říkat, zatímco máma padala na kolena a plakala: ‚My s nikým nic nemáme.‘“

Invalidou

Pamětnice má od narození problémy s nohama. Za pomoci lékaře z Rivne dostala povolení k odjezdu do sanatoria v Oděse, kde se bezplatně léčila: „Já jsem nemohla chodit. Pletly se mi nohy. Oni mi dali sádru a já jsem tam dlouho ležela. Pak mi dali zase povolení jet do Černomorsku, tak jsem byla podruhé v Černomorsku v sanatoriu. To byl takový kulatý dům. Máma tam i nocovala. Tam už mi sádru sundali a dělali mi masáž. Trošku už jsem chodila a zvedala jsem se. A pak mi znovu dali povolení jet do nemocnice do Rivne.“

Maminka se tak musela o malou Nadiju dobře starat: „Máma se o mě starala, a dokonce mě nemohla položit na postel, jak mě bolela ta noha.“ Maminka měla po válce velice těžký osud. Byla na Nadiju sama a navíc musela pracovat v kolchozu, kde sama obdělávala 1,8 hektaru půdy. Nikdo jí přitom nepomáhal.

Pamětnice se snažila najít informace o svém otci v rivnenském archivu: „A odtud mě poslali na KGB do Rivne. Přišel takový agent KGB: ‚To byl váš otec? Přivezte dokumenty.‘ – ‚Mám dokumenty ohledně pohřbu, že byl Andrij a já jsem Andrijivna.‘ Existuje matrika, že jsem Andrijivna. Já jsem se tak polekala. Ale o něm nebylo u KGB nic. Hledala to jedna dívčina, ale nic nenašla.“ Nadija Andrijivna v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti.

 

[1] Osamocené hospodářské stavení stojící mimo vesnici. Výhodou byl přístup k zemědělské ploše.

[2] Jedná se o silně solený vepřový špek. Zároveň se jedná o jedno z typických ukrajinských jídel.