The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Ruská (* 1946)

• narozena jako Theuerová 16. října 1946 v Bolaticích na Hlučínsku

• vyrůstala na velkém rodinném statku

• otec Josef Theuer přežil válku v uniformě německého wehrmachtu

• během kolektivizace v 50. letech čelil nátlaku a šikaně komunistů

• do jednotného zemědělského družstva nikdy nevstoupil

• roku 1961 komunisté rodině zabavili dobytek i všechny polnosti

• Monika nesměla jít jako dcera takzvaného kulaka ani do učení

• provdala se za Manfreda Ruského a měla s ním tři děti

• skoro čtyřicet let pracovala v Bolaticích v podniku Juta

• v roce 2022 žila v Boleticích

Když Monika Ruská dospívala, rodiče zažívali nejtěžší období života. Její otec Josef Theuer patřil k největším sedlákům v Bolaticích a řadu let čelil nátlaku komunistů na vstup do jednotného družstva (JZD). Bylo jich tam více, které nedokázali přesvědčit. Bolatice nazývali v dobovém tisku baštou kulaků. Sedlákům, kteří se odmítli podvolit takzvané socializaci vesnice, vyměňovali kvalitní pole za podřadnou půdu. Povinné dodávky masa, vajec, brambor či obilí jim navyšovali až o sto procent. Když je nedokázali plnit, trestali je pokutami a exekucemi.

„To většinou přišlo asi pět chlapů v kožených kabátech. Rozkopali celou chalupu, brali, co se jim hodilo. Když si na to vzpomenu, je mi ještě teď zle. Banda. Jinak se to nedá říct. Otce vždycky někdo předem upozornil, že k nám jdou fundovat, jak se říkalo, tak jsme rychle aspoň nějaké věci schovali. Například harmoniku nebo plyšové koberce jsme zahrabali do sena. Nakonec vzal táta peněženku, dal mi ji do ruky a vystrčil mě z okna, abych s tím utíkala přes zahradu k sousedům,“ vypráví Monika Ruská.

Kulak nespí ani v noci

Zachránit obilí, jalovice, selata nebo stavební dříví ale rodiče nedokázali. Když ani zabavování majetku nemělo účinek a komunističtí představitelé Bolatic si už nevěděli se zarputilými soukromníky rady, snažili se je pomocí ochotných přisluhovačů zastrašit a zostudit.

„Jednou otec dostal avízo, že se chystají v noci psát na vrata. U nás napsali metrovým písmem: ‚Obec si rozvracet nedáme.‘ Jelikož je otec přistihl, napsali pak ještě vápnem na cestu: ‚Kulak nespí ani v noci.‘ A u sousedů byl nápis: ‚Zničíme vás i vaše děti.’ Sedláci, kteří byli za Německa v nějakém německém spolku, měli na vratech obrovská písmena SS,“ vzpomíná.

Obdivuje otce i další sedláky z Bolatic, že šikaně nepodlehli a do JZD nevstoupili. „Skoro všechno to byli zemědělci z ulice Svobody, protože to je nejstarší ulice v Bolaticích a první grunty vznikly právě tam. Říkali jim hrdinové z ulice Svobody. Smekám před nimi. Byli to nesmírně pracovití lidé, kteří jen bránili svůj majetek. Otec nechtěl do družstva, protože nevěřil v úspěšné hospodaření na společném majetku. Říkával, ať si dělají JZD, ale mě ať nechají na pokoji,“ říká Monika Ruská. Otce na pokoji nenechali a grunt, který založili jeho předkové v 17. století, zanikl.

Všichni naši otcové byli ve wehrmachtu

Monika Ruská se narodila 16. října 1946 v Bolaticích na Hlučínsku. Otec Josef Theuer, který přišel na svět roku 1911, pocházel z tamního starého selského rodu. Matka Otilie, narozená v roce 1921, se do Bolatic přistěhovala z vesnice nedaleko polské Ratiboře ve válečném roce 1940. Na Theuerův statek byla nuceně nasazená jako děvečka.

Když v roce 1941 povolali otce pamětnice do wehrmachtu a o statek se staral dědeček František Theuer, služebná Otilie tam zůstala a s mladým hospodářem a budoucím manželem si začala dopisovat. „Otec sloužil nejprve v Itálii. Poslal odtamtud mamince svetřík, který jsem pak ještě dlouho nosila i já. V závěru války ho povolali do Ruska,“ říká.

Tím, že otec sloužil v Hitlerově armádě, se netrápila. „Všichni naši otcové byli ve wehrmachtu, takže jsme to neřešili, i když ve škole nás učili, jak jsou Němci špatní. Nepovažovali jsme naše otce za fašisty. Jednou, to jsem byla ještě malá a zblblá ze školy, jsem se ale otce ptala, jak mohl zastřelit partyzána. Odpověděl, že žádného nezastřelil,“ vypráví.

Vzpomíná, že když si hrála s ostatními dětmi v pískovně s dřevěnými flintami na vojáky, nikdo nechtěl být Rusem. „Všichni jsme chtěli být Američané nebo Němci. K Rusům jsme měli negativní vztah i proto, že rodiče a prarodiče na ně měli z konce války i nepěkné vzpomínky,“ říká Monika Ruská, která se narodila svým rodičům jako první dítě. Po ní přišla na svět Brigita, Marie, která v kojeneckém věku zemřela, a pak s mnohaletým odstupem Manfred.

Sedlák bylo sprosté slovo

Její otec byl zdatný hospodář. Vystudoval hospodářskou školu, vyznal se v setí, zvířatech i strojích. S rodinou obhospodařoval kolem patnácti hektarů polí. Měli tři koně, krávy, prasata, plný dvůr drůbeže a vše ostatní, co patřilo k velkému hospodářství. S koňmi otec chodil orat i pole menších zemědělců, jejichž ženy na oplátku pomáhaly při žních a jiných sezónních pracích zase u nich. „Nikdy jsem neslyšela, že by otec někoho vykořisťoval, naopak ho lidé chválili. Byla jsem za to moc ráda, protože komunisté selský stav tak hanili, že určitou dobu byl sedlák sprosté slovo,“ říká.

Když komunisté v Bolaticích začali kolem roku 1952 přesvědčovat zemědělce ke vstupu do JZD, vyšlo to právě na období, kdy se vzpamatovali z válečných ztrát. „Když se otec vrátil ze zajetí, bylo všechno rozbité. Všechen dobytek byl pryč. Stodola vyhořela. Sotva dal otec, ale i ostatní zemědělci v okolí, hospodářství do pořádku, přišli soudruzi združstevňovat. Člověk se nemůže divit, že se bránili. Za prosperujícím gruntem byla nepopsatelná dřina,“ zdůrazňuje.

Představitelé národního výboru zemědělce šikanovali nejen nastavováním nesplnitelných povinných dodávek či pokutami. Komplikovali jim práci například bezdůvodným odpojením hospodářství od elektřiny. V některých případech se postarali o to, aby grunt přišel o hospodáře. Monika Ruská pamatuje, že sedláka Františka Slivku vykázali na tři roky z rodné vsi. Jejího otce zase roku 1953 povolali na mimořádnou vojenskou službu do Prešova.

Matka prosila o pomoc i prezidenta

Pro rodinu to byla velmi obtížná doba. Otilie Theuerová zůstala na statku sama s dvěma malými dcerami a tchánem, kterému táhlo na osmdesát let. V zoufalství psala ponížené žádosti o propuštění manžela z vojny. Když ji nikdo nechtěl vyslyšet, obrátila se i na tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého.

V dopise z března 1954 Otilie Theuerová apelovala na prezidenta jako na člověka spravedlivého, který má rád lidi, což prý poznala z jeho projevů v rádiu. Prosila ho, aby propustil jejího muže z vojenské služby. Zdůraznila, že jde vlastně o tábor nucených prací. „Jestli pobyt manžela v táboře má být pro něho trestem, aniž by věděl za co, tak nebyl potrestán on, poněvadž se tam zdaleka nenapracuje tolik jako doma, ale jsem potrestána já. Můžu se udřít a padnout, nadělat z dětí sirotky, ale není možné, abych obstarala všechen dobytek, zasela, sklidila a splnila dodávky,“ psala Zápotockému.

Upozornila, že nakonec utrpí škodu stát a zásobování obyvatelstva potravinami. Vyčíslila, jak plnili dodávky v předchozích letech a uvedla, že za manželovým odvodem je osobní msta lidí, kteří chtějí diktovat ostatním. „Nevím, jestli to mělo účinek, ale asi po půl roce otce pustili,“ říká Monika Ruská. Nepochybuje o tom, že kdyby otec vstoupil do JZD, na vojnu by nemusel. „Když se ho ještě snažili přesvědčovat po dobrém, říkali, že může být hned předsedou družstva, a já že budu moct jít na zemědělskou školu,“ dodává.

Když otci vzali pole, živil se jako zedník

Theuerovi hospodařili přibližně do roku 1961, kdy tamní komunisté prohlásili jejich hospodářství za úpadkové. Sebrali jim všechna zvířata a pole zabavili do bezplatného nájmu. Na rozdíl od družstevníků neměli ani záhumenek. Josef Theuer, který byl podle jeho dcery sedlákem tělem i duší, se začal živit jako topič. Později se rekvalifikoval na zedníka. Jako zedník pracoval až do důchodu. „Maminka dělala zpočátku taky u zedníků. Byla ráda, když pak mohla nastoupit jako dělnice v podniku Juta,“ vypráví pamětnice.

Když rodiče o všechno přišli a děda František požádal o důchod, dostal odpověď, že nemá nárok, dokud syn nevstoupí do JZD. Monika nesměla na zemědělskou školu ani do učení. Ostatní spolužáci, kteří se z osmé třídy nedostali tam, kam chtěli, mohli jít do devátého ročníku. Moniku tam nevzali. Práci si směla hledat v jiném okrese. Jako čtrnáctiletá ji nesehnala. „Rodiče mi umožnili chodit do Ostravy na jazykovou školu na němčinu a angličtinu. Pak se podařilo domluvit, že půjdu pracovat k tetě do Orlové, která dělala vedoucí prádelny. Mezitím se mi naskytla možnost nastoupit na geodezii v Opavě,“ vzpomíná.

Vdala se za Manfreda Ruského, se kterým měla tři děti. Po mateřské si našla práci přímo v Bolaticích. Státní podnik Juta, pozdější Lanex, ji zaměstnal jako šičku. Šila hlavně vojenská lehátka a další výbavu pro vojáky. Deset let před důchodem jí fabrika nabídla lepší místo v oddělení kontroly.

Za komunistů se vyhýbala organizovaným aktivitám. Nebyla pionýrkou, svazačkou ani komunistkou. „Odmítla jsem se stát i členkou Brigády socialistické práce. Nesnášela jsem závazky. Říkala jsem vedoucímu, že umím pracovat i bez závazků. Nikdy jsem nebyla v prvomájovém průvodu. Asi jsem přišla o nějaké prémie, ale procházelo mi to. Ani jednou jsem nebyla na komunistické rekreaci. Neměla jsem potřebu někam jezdit. Stačila mi naše velká zahrada, kterou nám nesebrali,“ říká.

Prajzačka tělem i duší

Mrzí ji, že se otec nedožil pádu komunistického režimu, který předvídal. „Nevěřili jsme mu to. Mysleli jsme si, že komunismus tady bude opravdu věčně,“ vypráví. I když ve svobodných poměrech rodina dostala zpátky polnosti i náhradu za další zabraný majetek, k zemědělství se už nevrátila.

Monika Ruská mluví odmalička nářečím „po našemu“. Mimo školu neměla potřebu používat spisovnou češtinu. „Mluvit spisovně mi není vlastní. Když mi někdo nerozumí, nedá se nic dělat. Jinak to se mnou už nebude,“ říká. Necítí se jako Češka. „Jsem v prvé řadě Prajzačka, pak Slezanka,“ zdůrazňuje. Na Hlučínsko nedá dopustit a nedovede si představit, že by měla žít někde jinde. Prajzáků si cení hlavně pro jejich pracovitost a rodinnou soudržnost.