Monika Ruská

„Než začalo JZD (jednotné zemědělské družstvo), lidé se trochu zmátořili z války. Měli jsme pole první bonitní třídy směrem na Dolní Benešov. Měli jsme také asi osm kusů hovězího dobytka, možná šest prasat, prasnice, selátka, tři koně, drůbeže nepočítaně, asi tak stovku. Ta pole jsme měli blízko dědiny. Potom začalo JZD a pole nám měnili. Vzali si do scelování ta naše kvalitní a dobře obhospodařovaná a vyměnili nám je za pole sedláků, kteří vlezli do JZD jako první. V té době to už byli víceméně úpadkoví hospodáři. Někteří, ne všichni, popíjeli. Pole měli více zaneřáděná. Za tu dobu nám pole vyměnili dvakrát a dodávky chtěli vyšší a vyšší, což nešlo.“

„Když nám všechno vzali, říkali tomu do bezplatného nájmu, nenechali nám vůbec nic k obživě. Otec měl k dědovi, svému tátovi, jako k výměnkáři vyživovací povinnost. Nic jsme neměli a musel ho živit. Když otec žádal, aby dědovi dali starobní důchod, na který měl nárok, odepsali mu, že až vstoupí do družstva, důchod mu přiznají, jinak že ne. Přesto jsme to všechno nějak přežili.“

„Všichni naši otcové byli ve wehrmachtu, tak jsme to neřešili. Ale vzpomínám si, že když jsme si hráli v pískovně na vojáky, nikdo nechtěl být Rusem. Všichni jsme chtěli být Američané nebo Němci. Hráli jsme si na vojáky s dřevěnými flintami. Říkají, že rodiče byli fašisté, ale my je za fašisty nepovažujeme. Byli to naši rodiče a vůbec nám to nepřišlo na mysl. A pak je tu ještě jedna věc. Na Rusy jsme měli spíše negativní vzpomínky. Když přišla za války fronta, byli pak i u nás. Měli zde i operační sál, kde operovali ruští doktoři. Některé vzpomínky na ně byly dobré, některé ne. Můj děda vždycky říkal, že když ho Rus zouval z jeho kožených bot a on se bránil, Rus mu říká: ‚Máš hlavu. Buď rád.' Vzali mu také koně.“